Při pohledu na seznam herních titulů pro N64 mne vždy zamrzí, jak velké procento slavných her téže generace účinkující na konkurenčním Soňáku nefiguruje i zde. Jednou z mála vydařených výjimek je Wipeout 64. Mnozí znalci mohou namítnout, že Wipeout 64 není zrovna horká novinka, ale v našich končinách se není čemu divit, neboť N64 je zde ve srovnání s PSX undergroundovou záležitostí. Proto se hodí každá recenze na starší titul, na nějž můžete narazit v nějakém bazaru či výprodeji levných knih. Pro ty, co nikdy neslyšeli o této vynikající herní sérii pro PSX dodejme, že první díl Wipeoutu byl s velkým nadšením a ohlasem přijat již v roce 1995. Hra se proslavila především stylovou grafikou a hudebním doprovodem, přesněji řečeno trefnou prezentací. Všechny herní inkarnace má přitom na svědomí známá firma Psygnosis – dnes již Liverpool Studios (spadající pod Sony). Distribuci Wipeout 64 si vzala na paškál společnost Midway Home Entertainment, jež na Nintendu 64 prorazila s tituly jakou jsou Mace The Dark Age, World Driver Championship a zejména pak sérií Mortal Kombat a San Francisco Rush. Po krátkém seznámení se nyní pojďme podívat dále.
Před tím, než začnu rozebírat hru, musím podotknout, že Wipeout není úplně první gamesa svého druhu pro Nintendo. Vysokorychlostní závody odehrávající se na šílených tratích se šílenými vznášedly s ještě šílenější muzikou zaznamenaly svůj debut již na SNESu. Jako dobrý příklad lze uvést první F-Zero, které bylo nedávno znovu reinkarnováno pro kapesní systém GameBoy Advance. Na stránkách BonusWebu najdete jeho recenzi tady.
První, co mi při spuštění Wipeoutu na mém N64 blesklo hlavou, byla otázka: "Jak to, že je hra doplněna loadingovými pauzami?" N64 přece využívá cartridge, v tomto případě se jedná o přenos dat mezi pamětí a softwarem o rychlosti 500 MB/s. Tak proč je tedy hra devalvována před každým vstupem do menu či na trať load screenem? S podobnou situací jsme se mohli setkat např. ve hře Quake 64, kde jsme taktéž museli příležitostně strávit hlášení ve smyslu "please wait". S jakým úmyslem autoři některých her takto činí, se můžeme pouze domýšlet. Každopádně faktem zůstává, že na hratelnost tento nedostatek prakticky nemá vliv, ale na výsledném zhodnocení titulu pak v každém případě ano. Dalším méně příjemným zjištěním pro mne bylo sledovat, jakým způsobem lze hru ukládat. Těm z vás, co k N64 nemají controller pak, asi ztuhne úsměv na tváři. Bez controller paku je totiž Wipeout nedohratelný, neboť pozice jdou ukládat pouze do něho, čili žádné Save do game paku (herní kazety). Navíc pokud máte v domácnosti více členů sdílející stejnou zálibu (teď mám na mysli hraní gamesek), tak u Wipeoutu počítejte s paměťovou kartou, jež obsahuje více úložných banků, protože konkrétně zde platí jednoduché pravidlo. Co jeden bank, to jeden slot. Menší útěchou pro ty, co nevlastní controller pak může být plná podpora rumble paku. K čemuž musím ještě dodat, že ve spojení s touto hrou funguje na 100%.
Kritiky však bylo dost, pokročme vpřed. Jako závodník se musíte kdesi v budoucnu účastnit závodů pořádaných federací F5000. Vše je rozvrženo do čtyř obtížností s vlastními názvy ustanovenými zmiňovanou federací.
Soutěží se na sedmi různých tratích se vznášedly různých družstev. Týmů je jako šafránu, chci říct pouze pět, a každý z nich má jenom jedno vznášedlo. V přívětivém menu najdete následující volby: CHALLENGE zde představuje hlavní zdroj zábavy (kdo by taky nechtěl dohrát Wipeout do konce, že ano:-)). Je rozčleněn na tři další závodní kategorie. První z nich je Race - obsahuje šest tratí se stupňující se obtížností a předem danými pravidly a soutěží se proti čtrnácti oponentům. Další je Time Trial - opět šest tratí; zde ovšem jedete každou z nich pouze od startu do cíle, to znamená jedno kolo, přičemž máte celou dráhu pro sebe a musíte dosáhnout předem stanovené časové hranice. Poslední možností, jak se uplatnit v CHALLENGE, je závod zvaný Weapon – čili soupeření, ve kterém nejde o to, v jakém pořadí dojedete, ale kolik dokážete během dravé jízdy (nebo spíše letu) zbraněmi zničit oponentů.
Z další nabídky, kterak tu příjemně zabít čas, bych vybral výborný multiplayer, umožňující připojení až čtyř lidí do jednoho závodu. Takže nuda u tohoto titulu rozhodně (zejména díky přítomnosti munice) nehrozí.
Wipeout 64 vyžaduje ohromnou koncentraci, postřeh, přesnost a pochopitelně dobrý joypad, pročež musím zdůraznit nemožnost použití klasického křížového ovladače.
Ti, co mají opotřebovanější ovladače, budou mít hraní Wipeoutu o poznání těžší (druhý den jsem měl totálně otlačený palec na levé ruce :-)). Když už jsem u toho hraní, nebude problém dokázat, jak je to s hratelností. Wipeout těží ze své dobré pověsti zejména díky designu jednotlivých tratí, na kterých se může prohánět až patnáct vznášedel. Říkám-li prohánět ve spojitosti s touto hrou, vězte, že za tímto sporým slovem je ukryta dokonalá představa o tom, co znamená velká rychlost a plynulý framerate. S podobným modelem přišlo na N64 trh F-Zero X. U něho se však jednalo o rychlost podpořenou dramatickou neúčastí okolní grafiky, jež byla omezena na pár strohých 3D objektů a ke všemu ještě zahalena hávem barevné mlhy. Na druhou stranu díky tomuto deficitu lze ve F-Zero X soutěžit s dalšími 29 závodníky, jejichž vznášedla vypadají podstatně lépe než u zde recenzované hry. To vše v 60 fps (u PAL verze 50 fps). Ve Wipeoutu je framerate kolem 30 fps. I tak dokáže být herní engine pekelně rychlý a bez přítomnosti mlhy. Svou daň si ale tentokrát vybral ve značném (na poměry N64) doskakování okolní grafiky.
Při závodění jdou využívat pomocné urychlovače v podobě obřích šipek. Pak zde jsou bonusy, které jsou stejně jako turbo šipky rozesety po celé trati. Bývají v různobarevné podobě písmena X a jakmile je přefrčíte, počítač vám náhodně vylosuje bonus. Je buď energetický - jako například zrychlení, štít či doplnění energie, nebo získání zbraně, jejichž účinnost je velmi různorodá. Některé zpomalují, jiné dokáží zaměřit a cíleně odpálit vznášedlo protivníka, další zase umí naklást bomby nebo třeba jednou kulometnou dávkou rozmetat protivníkův hvězdný koráb na padrť.
Všechny výše popsané herní faktory jsou zformovány do velmi dobře hratelného celku. Mám-li ale mluvit sám za sebe, tak před Wipeoutem jednoznačně preferuji F-Zero X, u něhož mi přijde hratelnost zábavnější. Jak už jsem se v článku zmínil, Wipeout vyžaduje velkou soustředěnost a proto jej jednoduše považuji za méně zábavný a přitažlivější než uvedené F-Zero. Ale např. můj mladší bratr (sežerte si ho mouchy) zase raději preferuje Wipeout, hlavně díky přítomnosti širokého spektra zbraní.
K vizuálnímu provedení snad jen tolik: grafika je na rozdíl od PSX verze vyhlazená, bitmapovaná a zčásti antialiasovaná. Převedeno do srozumitelnější řeči, rozdíl tkví pouze ve vyfiltrovaní textur. Její design je totožný s PSX verzemi, myslím tím hlavně hloubku barev, použité textury a také srovnatelný počet polygonů na jednotlivých objektech a lodích. Po zvukové stránce hra rozhodně nezklame, sice nepodporuje sourround a ani se v ní nedočkáte soundtracku od Prodigy či Chemical Brothers, zato nabídne neméně známé songy od Fluke či Propellerheads. Zbytek je doplněn skladbami stejného ražení, tj. styl, jenž osobně řadím za dnes už méně progresivní.
Přes všechny uvedené zápory stojí Wipeout 64 přinejmenším za jedno zahrání. Jestli na něho někdy někde narazíte, rozhodně ho zkuste, možná vás chytne jeho obrovské tempo nebo třeba nečekaně dobrý multiplayer.
Jako bonus pro ty, co četli tuto recenzi a mají doma Wipeout 64, tu máme několik podvodů:
Všechny stroje:
V Menu stiskněte a držte tlačítka Z+R+L a k tomu stiskněte spodní C (4x), pravé C, horní C, levé C.
Nekonečná munice:
Během hry stiskněte a držte Z+L+R, k tomu přidejte kombinaci - dolní C (2x), levé (2x), pravé (2x), horní (1x).
Nekonečná energie:
Opět během hraní stiskněte Z+L+R, k tomu horní C, dolní, levé, pravé, horní, dolní, levé, pravé.
Nekonečný čas:
Během hry: Z+L+R, horní C, pravé, levé dolní, horní, pravé, levé, dolní.
Bonusový okruh Velocitar:
V menu držte stisknuté Z+L+R a k tomu levé C, pravé, horní, levé, pravé.
| Wipeout 64 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
