Už je to tak. Ačkoliv se nám ze všech stran snaží naznačit, kterak je handheld GBA slabý ve 3D aplikacích, vývojáři toto info spolehlivě ignorují a jako na běžícím páse se pouštějí do konverzí starších FPS nebo přímo vymýšlejí exkluzivní tituly pro tuhle malou konzoli do kapsy. Na jedné straně je pravdou, že díky hardwaru GBA se v těchto hrách stěží kdy nadějeme nějakého výrazného kvalitativního pokroku - a tím nemyslím grafický engine - ale pokud vám ke štěstí stačí instantní likvidace nepřátel, evokující tak samotné kořeny svého žánru, nemůžete ani v případě Wolfensteina nějak výrazně pochybit. Ale všeho do času!
Jsme opět v letech Druhé světové války, píše se rok 1943. Spojenecký agent William “B.J.“ Blazkowicz je vyslán na důležitou misi, na níž má odhalit tajný program Třetí říše, v němž jde o jakousi snahu o postavení perfektní armády – krycí název je Operation Eisenfaust. Blazkowicz je však při akci zajat a uvězněn v kobce hradu Wolfenstein. Při útěku se pak budete muset v jeho kůži utkat nejenom s německými vojáky…
Sluší se ještě připomenout, že konverzi této hry (jež se v roce 1995 dostala do Síně Slávy magazínu Computer Gaming World) mají na triku Stalker Entertainment (v licenci id Software), což je americké vývojářské studio sídlící v Dallasu.
A je také nutno podotknout, že verze pro GBA vypadá naprosto identicky se svou původní předlohou, tedy tak, jak ji hráči měli možnost hrát v roce 1992. Celé vaše putování hrou je rozčleněno na téměř sedm desítek poměrně rozlehlých úrovní, které se sice snaží navodit dojem různorodosti, ale absence stropu a jednoduché textury zdí napovídají, že oproti ostatním doomovkám na tomto místě Wolf dosti ztrácí. Pravda, ne až zase tak mnoho, protože díky již zmiňovanému slabému výkonu GBA ve 3D ani konkurence nenabízí nějaký úchvatný 3D svět, ale tento je zpravidla alespoň rozmanitější a interaktivnější.
Wolfenstein vám k interakci nabízí toliko časté dveře (sem tam je potřeba najít nějaký ten klíč), časté nepřátele a často a porůznu se povalující munici a nezbytné uzdravovačky. Wolf je do jisté míry koncipovaný jako . Každá úroveň je vlastně jakýmsi labyrintem místností a postup vpřed je tak částečně rozmělněn častými odbočkami. Představte si takový rozlehlý dungeon rozložený na jednom podlaží, se spoustou místností a přítomností někdy i hodně nepříjemného bludiště chodeb, což vám při absenci mapy párkrát celkem zdařile zamotá hlavu. A to tím spíše, že design úrovní je přese všechnu snahu příšerně jednotvárný a tohle nevylepší ani občasné zpestřující prvky, jako jsou plakáty samotného führera na stěnách či nějaký ten objekt v místnosti (klasicky stůl či váza s blíže neidentifikovatelnými květinami). Některé herní úseky jsou pak docela peklo, neboť v orientaci vám pomáhá jen velmi málo styčných bodů, mezi něž lze zařadit padlé a v krvi ležící protivníky. Takže nemáte-li smysl pro orientaci v prostoru, můžete si směle připočíst dalších pár hodinek herního času navíc!
Váš zbrojní arzenál není nikterak bohatý, ale vzato kolem a dokola to ani příliš nevadí, stejně byl mou nejoblíbenější zbraní průrazný samopal. Navíc, když spustíte salvu jako první a nenecháte soupeře vydechnout, ten vcelku logicky a pod tíhou vašich “argumentů“ nedokáže pozvednout a zacílit zbraň, natož vypálit. Což je hodně příjemný a vcelku logický prvek, který v jiných – mě známých – doomovkách není vůbec brán v potaz a poněkud tak ulehčuje celkově vysokou obtížnost tohoto titulu. Co jsem však absolutně nepochopil je význam několika životů, anžto vás to po smrti znovu hodí na začátek úrovně a připraví vás to o drtivou většinu získaného bohatství bodového a zbraňového. Možnost strafování je prima, ale to vás neochrání před škodnou rafinovaně schovanou za četnými rohy a výklenky levelů, kde pak stačí opravdu velmi málo, abyste se odebrali na pravdu boží. Radost vám neudělá ani příležitostné zasekávání se za překážkami, což nepříjemně zpomaluje váš možný ústup a ruku v ruce s pomalým otáčením to může mít vpravdě
katastrofální následky pro našeho hrdinu, jehož ikona ve spodní části obrazovky jasně naznačuje, kterak jste na tom bídně. I když lze rychlost otáčení předefinovat (a částečně tak urychlit), stále to není dostatečné. Takže znovu se nabízí ono známé rčení: Opakování je matka moudrosti? Ve wolfensteinově praxi určitě. Ale někdy je to docela otravné.
Co dále nepotěší je absence multiplayeru! Omluvou pro tento fakt není skutečnost, že ani v originálním Wolfovi nebyl implementován, protože na GBA by tu tuto funkci měla mít každá podobná hra a tady by se takový kooperativní postup na způsob již citované Dark Areny velice šiknul. Na druhou stranu to, co Wolf na Arenu ztrácí v uvedeném ohledu, si zase plně vynahrazuje vysokou AI nepřátel. Zatímco Arena nabízela veskrze tupé typy oponentů, němečtí vojáci ve Wolfovi často nepříjemně překvapí. Zahájíte střelbu a hle, za vašimi zády se vynoří hlídka, která zaslechla hluk. A ani dveře nejsou pro případné humanoidní oponenty velkou
překážkou. To takhle vstoupíte do místnosti s několika protivníky, zahájíte palbu a vzápětí před početní přesilou rychle vycouváte ven, pročež už musíte hledat nějaký vhodný úkryt, neboť je jisté, že za vámi obyvatelé dané místnosti ihned vyrazí. Zkrátka čeká vás svět, v němž si musíte dávat pozor na každém rohu a chyby se tvrdě trestají. Nemluvě o bossech! Díky skutečnosti, že se vše odestává na jednom podlaží, nemusí tolik mrzet, že se náměr zbraně pohybuje jenom v defaultní výšce, a nepřítomnost zaměřovacího kříže vyvažuje jistá benevolence v rozsahu zásahových ploch, takže i střela jdoucí evidentně vedle potencionálního cíle si jej mnohdy najde.
Co ještě říci? Že vedle hodně podprůměrného vizuálního zpracování se ani hudební doprovod nijak zvlášť nevytáhl, ze zvukových efektů si vzpomínám na charakteristický zvuk při otevírání častých dveří a zejména neustálé hlášky nepřátelských vojáků, kde tou zdaleka nejfrekventovanější byl smrtelný výkřik poté, co se museli po mé domluvě
olovem odebrat do věčných lovišť. Ale o tomhle to není. Pakliže pominete odbytou audiovizuální stránku, zůstává tu dobrá hratelnost s relativně chytrými a přizpůsobivými oponenty (což je dosti zásadní pozitivum), přičemž konečnou známku pak sráží zejména ten fakt, že je Wolf jen další doomovkou v pořadí - pro GBA - a jako další žánrový představitel pro případného zájemce nenabízí za jeho peníze vůbec nic nového pod sluncem. Narozdíl kupříkladu od plošinovek, které jsou na této platformě neuvěřitelně různorodé!
Wolfenstein 3D má tedy jeden zásadní problém a tím je jeho načasování pro herní trh. V době, kdy už je venku Doom, mi přijde trochu zvláštní, že si někdo vzpomněl na Wolfa. Nebo-li je škoda toho pozdního příchodu na GBA. Pokud by chronologie vydávání FPS nabídla nejprve Wolfensteina a teprve poté ostatní, mohli bychom se na zdejší dobrodružství dívat i méně kritickým okem. I tak to však není zkušenost úplně k zahození a při přímé konfrontaci s Dark Arena bych si pro singleplayer spíše vybral zde recenzovanou klasiku.
| Wolfenstein 3D | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
