Při recenzování her jsem si postupem času osvojil systém, který se mi již mnohokrát vyplatil. Pokud o titulu, který se mi dostal do rukou, předem nic nevím, nechám to tak. Vyhnu se tak totiž tomu, že bych získal určitý názor ještě dříve, než samotné ubohé a v mých spárech bezmocné cédéčko vložím do mechaniky. Recenze má být přeci jen názorem autora a ne někoho, komu napsal podobný článek o něco dříve. Čas od času se mi ale stane, že narazím na skrytá úskalí, která tento systém " záměrné ignorance" ukrývá. Někdy se totiž přeci jen vyplatí dopředu vědět, co vás ve hře čeká, protože se tak můžete vyvarovat obrovské chybě. Já ji málem udělal.
Abyste však věděli o čem je řeč - oním titulem, který mne málem nechal se nebetyčně ztrapnit, byla 3D akční hra (jak jinak) WW II: Normandy. Jak již název napovídá, její děj je zasazen do roku 1944, kdy probíhala invaze Spojenců na pobřeží Normandie. Nebudete tedy střílet mimozemšťany nebo mutanty, nebudete procházet temnými chodbami plnými stvořeních z jiných rozměrů, zato budete stát proti nacistické přesile.
Dovolte mi nyní trošku zrekapitulovat vývoj, kterým prošel můj názor na WW II: Normandy. Zpočátku jsem byl poněkud skeptický, protože málokdy se stane, že bych o nějaké dobré "zapářce" předem neslyšel. Z toho jsem vydedukoval, že toto vylodění v
Normandii zrovna špičkou ve svém žánru nebude. Pak jsem ale zjistil, že to není až tak špatné. Vcelku kvalitní engine, atmosféra jak vystřižená z některých scén z filmu Zaraňte vojína Ryana, poměrně realisticky ztvárněné prostředí i zbraně... Zkrátka jsem svůj názor pomalu ale jistě měnil a začínal jsem si v hlavě sumírovat pochvalnou recenzi. A zrovna ve chvíli, kdy jsem začínal do detailu prozkoumávat nepřátelskou AI, dělal si během střelby poznámky a spokojeně si pochrochtával, stala se příšerná věc. Hra skončila. Konec, šmytec, adieu. Těšilo nás, přijďte zas. Proboha, po pouhých třech hodinách! Ne, to není možné, něco jsem musel přehlédnout, přece není možné, aby zde bylo pouhých deset poměrně krátkých misí...
Bylo to tak. Nic jsem nepřehlédl, nic jsem nezanedbal. Kromě jediné věci - nezjistil jsem si, že WW II: Normandy není tak docela běžnou hrou, ale jedná se o takzvanou budgetovku (pokud nevíte, co budgetové hry jsou, přečtěte si tento článek, ve kterém je vše podrobně vysvětleno). Nečiní si tedy nároky být konkurencí hrám typu Clive Barker's Undying nebo připravované pécéčkové verzi Medal of Honor. Jejím jediným úkolem je za přiměřenou (a tudíž několikanásobně nižší) cenu nám nabídnout nikoliv vynikající, ale také pouze přiměřenou (a tudíž také několikanásobně nižší) zábavu. A uznejme, že v tomto případě odvedli tvůrci opravdu dobrou práci a WW II: Normandy se tak může - pochopitelně
jen mezi budgetovými hrami - řadit na samotnou špičku.
Nevěříte? A neuvěříte ani v případě, když prozradím, že jejich tvůrci jsou pracovníci společnosti Third Law Interactive, kteří stojí i za hrou KISS: Psycho Circus? Pravda, tento jejich výtvor se sice nezapsal do pomyslné síně slávy, ale jednu věc mu upřít nešlo - řemeslně dobré zpracování. WW II: Normandy přitom z této hry přímo vychází. Ne, nebojte se, nepomátl jsem se a ani si nepletu imaginární svět šíleného cirkusu se skutečnými reáliemi 2. světové války. Obě hry jsou ale postaveny z 99% na stejném enginu za stejných pracovních postupů. Ono jedno zbylé procento pak patří na dodatečná vylepšení těch věcí, které nebyly v KISS: Psycho Circus zrovna dokonalé a bylo zapotřebí s nimi něco udělat. No a teď si představte, že takovouto zbrusu novou hru si budete moci koupit v obchodě jen za několik set korun. Už chápete, proč není WW II: Normandy nakonec zklamáním?
Pochopitelně, ne každý viděl KISS: Psycho Circus v akci, takže si nedovede představit, co vlastně WW II: Normandy po technické stránce nabízí. V tom případě vězte, že v Third Law Interactive vsadili na již mnohokrát osvědčený engine LithTech. Abychom nechodili daleko pro příklad, tak si vzpomeňme, že byl použit i ve vynikající špiónské střílečce No One Lives Forever. Sice již má své léta a nejnovějším enginům se
zvláště po stránce zobrazitelných detailů nevyrovná, přesto ale do starého železa ještě nepatří. I zvuková stránka je poměrně kvalitní, celou hrou vás provázejí ponuré vojenské motivy, které ze všeho nejvíce připomínají filmovou hudbu (a to je pochopitelně dobře :o) ). Zvukové efekty jsou pak na průměrné úrovni a neškodilo by, kdyby se jich ve hře objevilo více. Přesto vám nezanedbatelnou měrou pomáhají při orientaci v prostoru - běžící voják je holt běžící voják a vyplatí se poslouchat, odkud se k vám vlastně blíží.
Zvláštní kapitolu by si zasloužila umělá inteligence nepřátel. Ta na jednu stranu dobře odpovídá psychologii řadového vojáka, který raději střílí naslepo, než aby se nechal zbytečně zabít, někdy to je ale trošku přitažené za vlasy. Za kladný rys můžeme považovat to, že vojáci začnou střílet okamžitě poté, co jim přijdete na oči, a jen tak nepřestanou. Navíc pokud mají možnost, využívají různých úkrytů a někdy i zalehávají, aby se vám hůř trefovalo. Občas to dokonce vypadá tak, že nepřítel se prochází kolem, zaregistruje vás, a místo toho, aby začal na místě bezmyšlenkovitě pálit, nejprve pospíchá do krytu a teprve odtamtud začne střelbu opětovat. Pak ale narazíte na vyslovené zbytečné hlouposti. Voják se občas ve snaze dostat se k vám nejkratší cestou zasekne do zdi, místo aby použil dveře umístěné o dva metry dál. Někdy je také pro něj přednější dostat se za polorozpadlou zeď, která by mu posloužila jako úkryt a střílna zároveň, ale protože nestřílí a je k vám obrácen zády, máte dost času ho v klidu
zneškodnit - byť jen obyčejným nožem. On se zkrátka neobrátí a nebude se bránit, je pro něj důležitější ona zmíněná zeď. Vyslovenou lahůdkou také je, když po vás nacistický voják hází granáty. Zalezte si do bezpečí a chvíli čekejte. Buďte si jisti, že dříve nebo později se sám vyhodí do povětří - je to ozkoušeno. A to nemluvíme o tom, že ačkoliv spolu někdy vojáci spolupracují, většinou jim je osud jejich soudruhů zcela ukradený. To, že vedle nich padl k zemi mrtvý voják a kolem se rozléhá střelba, je nijak nevyvede z míry. Pohnou se až ve chvíli, kdy vás sami uvidí.
Zbraní zde budete mít pouze pět, ale jak je ve hrách zpracovaných na námět skutečné události běžné, jsou ztvárněny co nejrealističtěji. K dispozici budete mít nůž (přesněji řečeno mačetu), pistoli, pušku, samopal a bazuku. Munici budete nalézat v batůžcích, které jsou po úrovních roztroušeny náhodně, nebo se povalují u vašich mrtvých kolegů. Kromě všemožného střeliva v sobě mají i lékárničku, což se vám bude více než hodit. WW II: Normandy si totiž mimo jiné zakládá i na realističnosti zranění. Takže i když vám stačí na zabití nepřátelského vojáka jen pár ran z pušky, jim často také. A věřte tomu, že když se dostanete do blízkosti vojáka se samopalem a rychle neutečete, neutečete už nikdy.
Misí je ve hře celkem deset, což je sice málo, ale dobře to odpovídá budgetovému zpracování.
Většina jich je v podstatě stejná - máte za úkol dostat se na určité místo a cestou zabít tolik nepřátel, kolik se vám povede. To je ale, konec konců, celá náplň každé války. Několik misí je ale rozdílných. Jednou máte zachránit francouzské zajatce z podzemí, jednou ničíte dvojici dělostřeleckých baterií, v jedné misi máte dokonce za úkol likvidovat projíždějící nepřátelské tanky. A není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát - jak vám vysvětlí každý, kdo byl na vojně, být v bunkru ve chvíli, kdy v něm vybuchne tříštivý granát, není zrovna nejšťastnějším okamžikem vašeho života. Zato může být okamžikem posledním. Jak vidno, alespoň zde se tvůrci pokusili svůj výtvor poněkud oživit, aby plněné úkoly nebyly po chvíli stereotypní.
Jaký nám tedy z toho všeho vyplývá závěr? Kdybychom WW II: Normandy považovali za běžnou plnohodnotnou hru, asi by pohořela. Najde se v ní několik chybiček, a ačkoliv se designer úrovní snažil, seč mohl, LithTech engine již zkrátka není žádným výkřikem moderní technologie. Pouhých deset misí také rozhodně nestačí na to, aby vás zabavily na takovou dobu, na jakou byste rádi. Když se ale na tento titul podíváme s tím, že se jedná pouze o budgetovku, které většinou vznikají v rychlosti a většinou se u nich na přílišnou kvalitu nehledí, musíme logicky změnit názor. Pak je WW II: Normandy zábavnou a dobře zpracovanou střílečkou, kterou sice dohrajete za jedno odpoledne, ale časem se k ní rozhodně vrátíte.
| WW II: Normandy | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
