Resonance of Fate rezonuje v každém příznivci výstředností

Originalita se nosí čím dál méně. Občas se však objeví kousek, jaký by se neztratil ani v dobách, kdy se nápady hýřilo.

Resonance of Fate

JRPG, či "japonská hra na hrdiny", je žánr, kde má každá smysluplná inovace cenu zlata. Ač se obáváme, že k tomu spíše nedojde, Resonance of Fate by si zasloužila zlatý déšť.

Nic proti rytířům, drakům, elfům a podobné havěti, ale jsou mezi námi i tací, kteří mají radši fortelně snýtované železo, naolejované stroje a kouř z továrních komínů. Bůhví proč se pak všeliká tvorba tohoto typu hází do pytle s visačkou "steampunk", ač většinou nemá s punkem zhola nic společného.

Na první pohled je zřejmé, že nás tokijská firma Tri-Ace obšťastnila dalším RPG a že by to asi neměl být úplný propadák, když tato firma stojí za značkami jako Valkyrie Profile či Star Ocean. Úvodní videa se ovšem nesou ve stokrát omletém stylu, spojujícím postapokalyptickou ponurost s prebubertální romantikou, asi aby se zaháčkoval cynický veterán i dítě školou povinné. Pak se ale otevře vlastní herní svět a i ostřílený hráč zpozorní.

Pocit, že se vám to snad zdá, je všudypřítomný.

Ne že by grafika byla kdovíjaký zázrak. Alespoň technicky. Je sice hezky ostrá v detailech, ale to asi málokoho překvapí, notabene když tu najdeme i místa pevně renderovaná. Prostě retro, jak má být, totiž spíš: jaké stále ještě snášíme. Pokud si to u nás tvůrci vyžehlí nějakou přidanou hodnotou. Což se zde naštěstí i děje: autoři vybudovali svět někde mezi nostalgickou vzpomínkou na stavebnici Merkur, módní videoherní gotikou a neklidným snem opraváře orlojů. A výsledný gulášek je prostě k sežrání.

Pocit, že se vám to snad zdá, je všudypřítomný a připomíná vzácně úchylné kousky typu Shadow Hearts. Přestože se souboje dají označit i za novátorskou pastvu pro oči i mozek, do zbylých částí hry kupodivu naopak pasují ultra-retro prvky jak nýty do mašiny. Kdyby parťáci při náhodných soubojích nevystupovali z ústřední postavy, nebo kdyby obecně postavy mluvily, místo aby ze sebe mimo pohledná videa vydávaly obvykle jen pazvuky a hrst psaných vět, možná by to někomu i chybělo.

Příběh je na první pohled tradičně postapokalyptický, na ten druhý ovšem vedený spíš snahou zbavit se svých choromyslných vizí a hodit je na hráče. Máme tu tedy svět s městy i osamělými sídly, vestavěný do gigantického mechanismu. Ten teoreticky čistí vzduch, ale hráč má daleko spíše pocit běhání obrovskými hodinami. V dolních patrech žijí klasicky chudí, nahoře bohatí, na mnohých zpustošených místech se potulují jen gangsteři a nestvůry. Tito protivníci se pak dále vyskytují všude mezi ostrůvky civilizace.

Politickým zřízením je teokracie a vírou Riedel, neboli "japonské videoherní křesťanství". Avšak nejpozději při setkání s prvním kardinálem pochopíte, že jakákoli snaha dívat se na tuto hru "rozumně" je zcela marná. Vaše partička se pak v tomto světě za rozbitým zrcadlem zabývá tím, že hledá každou příležitost k výdělku.

Na úřadě si na tabuli najdete dostupné mise, vyhledáte lidi, kteří je vypsali, splníte úkol a vyzvednete si odměnu. Přitom vedete fůru poetických rozhovorů, zapadajících do atmosféry snu a nostalgického šílenství.

Byla řeč o tom, že prostor mezi ostrůvky civilizace je zamořen nepřáteli. K náhodným bitkám má asi většina hráčů poněkud rozporuplný vztah, plynoucí jednak z lásky k tradici, jednak z odporu k monotónní dřině. Resonance of Fate obrací tradiční poměr v tom smyslu, že míst, kde číhá riziko, je méně než obvykle. Chcete-li levelovat, dá kolikrát dost běhání vůbec sehnat někoho, na kom si můžete brousit vražedný um.

Po každém souboji se automaticky doplní všechny ukazatele, což možná tradicionalisty nepotěší, ale pokud jste na základě dosavadních informací nabyli dojmu, že je hra snadná, jde o osudový omyl. Faktem je, že zpočátku jsou souboje vyslovená radost. No a to, zda jsou radost i později, zde tedy dosti záhy, už záleží jen na vašem vztahu k hardcore titulům. Každopádně alfou i omegou je používání střelných zbraní, ale hráč není tím, kdo mačká spoušť, nýbrž tím, kdo velí střílet. Což není totéž.

V této hře není snadné ani chodit.

Základních možností je několik. Například můžete stát na místě a odstřelovat blížící se útočníky. Šipkami si vyberete soupeře a stiskem tlačítka začnete zaměřovat. Na protivníkovi se začne vykreslovat zaměřovací kruh a když docvakne, můžete tímtéž tlačítkem zavelet k palbě.

Rychlost zaměřování logicky souvisí se vzdáleností: čím je cíl blíž, tím svižněji zacílíte. Kromě toho, že zaměřování stojí čas, vám rovněž zkracuje vodorovný ukazatel řekněme "akční energie", jíž platíte za zaměřování, střelbu, pohyb, jakoukoli aktivitu. V okamžiku, kdy je tento ukazatel na nule, postava dokončila svůj tah a víc už v jednom kole nenadělá.

Právě proto, že zaměřování stojí čas a energii, ovšem tímto stylem jedna postava nestačí v jednom tahu udělat víc, než zamířit a vystřelit. A pokud špatně odhadnete rychlost protivníka, pak ani to ne. Zahájí-li palbu dřív než vy, vaše chystaná akce se ani nespustí a dosud investovaná energie propadne.

Slovo "tah" tu však současně je i není na místě. Ve skutečnosti to totiž není tak, že jednou táhnete vy a jednou protivník. Soupeř de facto koná souběžně s jakoukoli vaší aktivitou a vaše trojice se střídá v akcích pořád dokola.

Nakonec ale přece jen alespoň teoreticky taháte za delší špagát, a to doslova. Soupeř totiž sice koná souběžně s vámi, ale pokud nic neděláte, stojí i on. Takže si můžete v klidu obhlédnout situaci a pak od svého borce natáhnout symbolický provaz s kotvou někam na druhý konec bojiště. Tímto způsobem mu linkujete trasu, po níž na povel vyrazí.

Je třeba ji vymyslet tak, aby do nikoho nenaboural, čímž by tah ukončil. A jde se na věc: nejenže je hrdina v běhu daleko hůř zasažitelný, ale především toho stihne daleko víc, takže na rozdíl od trpného očekávání nepřítele "na základní čáře" vyprázdní postava zásobník třikrát nebo čtyřikrát, což se samozřejmě vyplatí.

A nejen to. Kromě toho, že nepřátelské partě zasadíte daleko citelnější úder, je na onu takzvaně "hrdinskou akci" především naprosto skvělá podívaná. Souboje nikdy nevypadají přesně stejně, protože jednak si sami volíte trasu mezi svými cíli a jednak hra disponuje značnou variabilitou zasahování nepřítele z krkolomných úhlů. Postavy tak pohledně skáčou, dělají přemety, vrhají se na zem. A přitom samozřejmě chrlí oheň a olovo. Paráda.

Ale to ani zdaleka není vše. Velmi záhy začnete mít čest s pořádnou přesilou. Opancéřovaní střelci, podporovaní kráčejícími tanky, by vás na volném prostoru slupli jako studený předkrm. Takže se musíte naučit využívat terén. Použijete-li část energie svého tahu na doběhnutí za překážku, získáváte solidní výhodu, a ten, kdo vás odtamtud půjde vystrnadit, bude výrazně pomalejší než vy. To možná není úplně košer, ale zase to dobře vystihuje, jak by takový snaživec dopadl i ve skutečnosti: snadno se ocitne v situaci, že nedostane příležitost ani zvednout kvér, zatímco vy do něj pumpujete olovo na tři směny.

I s takovými pomůckami je ale hra brzy velmi náročná, a to především na mozek, čemuž jsme rádi, protože i my chceme být sexy. Bez ohledu na doplňování ukazatelů se tedy připravte na lokace se zdánlivě nekonečným řetězením soubojů. I ten, kdo si ještě v úvodních kapitolách liboval, ba se rouhal, že by to mohlo být krapet těžší, bude pravděpodobně záhy skřípat zuby a rvát si vlasy nad nepostačující nabídkou místních obchodů. Na nějaké snížení obtížnosti přitom rovnou zapomeňte, tohle vážně není pro děti.

Grázl v trojobalu á la Tri-Ace

Budete potřebovat: tři po zuby ozbrojené bojovníky, taktický rozmysl, štěstí.

Postup přípravy: Uprostřed u dolního okraje obrazovky vidíte řadu malých šestiúhelníků; mohou být buď prázdné nebo jantarově zbarvené. Jakoukoli akcí, která nesměřuje k trojútoku, zbavujete barvy i ty z nich, které případně již na začátku bitvy zbarvené jsou. Přitom pro trojútok potřebujete všechny v barvě. Jak tedy odbarvování zabránit a naopak zabarvit i ty prázdné? Základem je vysílat svého bojovníka do útoku po dráze, jež vede mezi dvěma jeho kolegy.

Že jste trasu vytyčili správně, poznáte podle toho, že všechny tři vaše postavy začnou modře žhnout. To ale nestačí, dále musíte svým útokem zbavit protivníka daného počtu bodů, což záleží zčásti na vašich schopnostech a rozmyslu, zčásti na štěstí.

Jakmile máte konečně všechny šestiúhelníky zabarvené, je třeba stisknout žluté tlačítko a poté ještě zavelet ke zteči jako obvykle: při následném útoku se bude spolu s pohybem postav kruhový zaměřovač na zvoleném cíli vykreslovat ve třech barvách místo jedné. Až se zkompletuje, spusťte střelbu a sledujte, jak se do vybrané oběti postupně zakousnou projektily všech vašich borců.

A aby té tíhy ani originality nebylo málo, v této hře dokonce není snadné ani chodit! Mapa místního světa je složena ze šestiúhelníků, jež jsou původně neaktivní, takže na ně nelze vstoupit. Abyste se vůbec někam pohnuli, musíte na neaktivní místa klást takzvané energetické šestiúhelníky, prý "od všemohoucího Boha".

Ty vypadávají ze zdolaných nepřátel, jenomže vždy v pevně daných shlucích. A vtip je v tom, že jako v dětské stavebnici potřebujete k postupu různé druhy těchto shluků. Nemluvě o tom, že kromě standardních bezbarvých kousků budete brzy shánět i šestiúhelníky různých barev, abyste aktivovali barevná pole!

Nu, dosti extatického pění, pojďme k tomu, co se nám nelíbilo. Většina výtek se vlastně ani nedá označit za chyby hry, neboť jde o věci přímo plynoucí z jejího charakteru. Titul ne snad přímo pohrdá obyčejným hráčem, on ho prostě ignoruje. Takže ač by měl vzhledem k neobvyklosti řady herních prvků dobrý tutoriál cenu zlata, zde se po něm musíte vysloveně pídit, než ho objevíte u jednoho ze zřízenců Arény v Prologu. A ani ten není tak dobrý, abyste třeba provedení trojútoku ihned pochopili.

Z vysloveně technických nedostatků pak nelze nezmínit neustálé zatmívání obrazovky při nahrávání dalšího obsahu po každých pár krocích. A ovladač nevibruje. Ale už jsme říkali, že je to v ledasčem retro, ne?

Závěrem si to tedy pro jistotu ještě jednou zopakujme: Resonance of Fate je velice náročná hra, která rozhodně neuspokojí široké publikum. Pro zkušené hráče, milující výzvy, jde ovšem o výjimečný kousek, jenž v jejich sbírce nesmí chybět.