Milé děti. Věřte nebo nevěřte, bývaly časy, kdy si se slovem střílečka nikdo zároveň nevybavil slůvko 3D. Pamatovat si to asi nemůžete, ale schválně – ví někdo, jak tehdy hry vašeho oblíbeného žánru vypadaly? Ne, Pepíčku, ty se raději nehlas! Někdo jiný? Dobře, povím vám to sám. Vypadaly jako… jako… inu třeba jako Xenon 2. Co to říkáš, Aničko? Že žádný Xenon neznáte? Hm, tak to abychom s tím něco udělali…
Střílečky pocházejí z úplně nejranějšího období počítačových her. Vždyť prvním komerčním herním automatem byl Computer Space (nikoli tedy Pong, jak se často mylně uvádí – Pong sice znamenal první úspěch, ale CS vznikl o několik měsíců dříve) – a co byl Computer Space jiného, nežli akční střílečka? V době počátků osmibitových mašinek byl pak trh zaplaven doslova tisíci klonů tohoto programu, či spíše pozdější a úspěšnější verze Space Invanders. Tyto hry měly několik v té době nezanedbatelných výhod: byly jednoduché na naprogramování, jejich algoritmy nezabíraly mnoho místa v omezené paměti tehdejších přístrojů a tudíž bylo možno dát jim přeci jen trochu kvalitnější technické zpracování (byť dnešní hráči se nad hrami, které svou grafikou přiváděly tisíce lidí do extáze, jen pousmějí) a konečně hratelnost byla ve většině případů
zaručena. Tehdy vznikl herní žánr, kterému říkáme někdy 2D střílečka, někdy arkáda, to je celkem jedno. Důležité je, že jde rozhodně o nejpočetnější, byť dnes již mrtvou odrůdu her, což mimo jiné znamená, že se v těch řadách objevilo i poměrně slušné množství vysoce kvalitních titulů, které si zaslouží u nás v Klasice zmínit.
Vedle svého jména v rubrice Redakce mám napsáno: klasika, strategie, arkády, návody. Recenzí na strategie, návodů i klasik jsem už stvořil požehnaně, ale o těch arkádách jsem se zrovna moc nerozepsal, byť jde o jeden z mých oblíbených žánrů. Když jsem přemýšlel nad tím, kterým titulem to nejlépe napravit, napadalo mě mnoho jmen: Space Invanders, Xevious, R-Type, SWIV nebo Chaos Engine, po delším uvažování ale volba jasně padla na legendární počin vývojářského studia Bitmap Brothers v čele s Mikem Montgomerym, Xenon 2. Právě tuto hru totiž považuji za nekorunovaného krále arcade žánru, nejlepší 2D sřílečku všech dob.
Když hru Xenon 2 (můžete ji získat zadarmo na SCORE CD 91) spustíte, přivítá vás amatérsky udělané logo a jednoduchá animace ubíhajících hvězd za ním. Stejným způsobem je uděláno i strohé menu, které vám dá tak maximálně vybrat mezi hrou jednoho a dvou
hráčů, jinak je ale určeno k tomu, aby vás co nejrychleji dostalo do akce, o kterou zde především jde.
Spustíte tedy první level, chvilku si poletujete s raketkou, rozhlížíte se, párkrát jen tak vystřelíte do vzduchu, obrazovka si mírumilovně scrolluje směrem shora dolů, ale než si stačíte říci, že je to vlastně docela pohodová hra, už se na vás z boku vyvalí první horda nepřátel a vy sotva stíháte poctít všechny pečlivě odměřenou dávkou ze svých kanónů. Když se vám to konečně podaří, sbíráte s pocitem zadostiučinění bublinu s písmenem C a nafukujete se pýchou, jak jste to s přehledem zvládli. Netrvá to však ani pár pikovteřin, když se na obrazovku ze dvou různých směrů začne hrnout trojnásobně větší množství nepřátelských robotů, kteří jsou ještě ke všemu dvakrát odolnější, do toho to do vás začnou masit střílny a zezadu, odkud to vůbec nečekáte, vám lodičku na cucky rozseká mechanický trilobit. Takže znovu.
Základem Xenonu 2 je frenetická řežba, která vám při častějším opakování přidá pěkných pár dioptrií z neustálého zírání na monitor, kdy se bojíte i jen mrknout, aby vás něco nesejmulo, která zprostředkovaně způsobuje bankroty soukromých firem ve chvíli, kdy
náklady za nákupy nových klávesnic, joysticků, monitorů a v extrémním případě i celých počítačů překročí již několik týdnů upadající obrat (co byste také čekali, když šéf jenom sedí u kompa a paří, namísto aby řídil obchodní záležitosti). Celá hra je geniálně nadesignována, v pěti levelech se setkáme s několika druhy střílen, které jsou různě obrněné, střílejí různými směry různě veliké koule a které jsou zničitelné za různých okolností, zaútočí na nás v organizovaných letkách několik desítek typů nepřátel většinou mechanického původu, ovšem připomínajících leckteré zástupce hmyzího rodu, či snad tvory dávno vyhynulé (trilobiti). To vše se na vás řine v nekončících proudech, a to ke všemu nikoli jen z horní části monitoru, odkud obraz scrolluje, ale ze všech stran a naprosto neočekávaně, tudíž si nikdy nemůžete být jisti životem.
U nepřátel se na chvíli zastavíme. Je jasné, že o něčem jako AI se zde nedá ani v nejmenším mluvit, přesto zparchantělost, s jakou dokáží vylétat z těch nejneočekávanějších míst, aby to ve stylu kamikadze našili do vaší téměř bezbranné raketky, je ohromující. Kolikrát budete ty… - ehm - ty…, no, řekněme plantážníky, posílat do… - ehm - do…, dejme tomu hlubin pekelných, nelze spočítat, můžete se tak zaměřit alespoň na ty obzvláště vulgární výrazy, které na jejich adresu použijete (výše zmíněné nepočítám). Kapitolu samu pro sebe pak tvoří
takzvaní bossové, strážci konce úrovní, masivní megapotvoráci s ultraúčinnými zbraněmi, zkrátka tradiční rekvizita arcade her. Každý z nich je osobností zabírající velkou část obrazovky a schopnou vás jedním výstřelem rozfragovat na kousky menší než elektron, aniž by si dělal velkou vědu z toho, že je to fyzikálně nemožné. Navíc je možno je zabít vždy jen jedním úzce určeným způsobem, například trefováním se do oka obřího šneka, když je tedy zrovna otevře, což nebývá úplně nejčastěji. Dovedete si tedy asi představit, co takový souboj s bossem obnáší a nebudete jistě protestovat, když tyto tvory označím v Xenonu 2 za jedny z nejpovedenějších, jaké jsem kdy viděl.
Co jsme si ještě neřekli je způsob, jakým budeme potvory – lhostejno, zda malé, velké, krátké, tlusté nebo zelené – posílat na onen svět (budeme se držet spisovné verze, aby editor článku neměl problémy s cenzurováním vulgárních výrazů… (díky moc :o) - pozn. mondy)). I v Xenonu 2 se dočkáme široké škály laserů, bočních a zadních střel, střel dvojitých nebo dokonce extra účinných raket. Na rozdíl od řady jiných podobných her je zde ovšem nenabýváme klasicky v průběhu akce (i když – někdy se i to může poštěstit), ale nakupujeme je za získanou hotovost ve zbrojním obchodě, jehož majitel si rozhodně na žádného svatouška nehraje a něco jako „konvenční zbraň“ nezná. Peníze získáváme
jednoduše – z těl zabitých nepřátel. Musíte ovšem sestřelit celou letku do jednoho, což leckdy bývá v divokém mumraji, kdy se jich na vás řítí několik zároveň a ještě vás ohrožují střílny, dosti problém. Klíčové pak bývají sady bublin s nápisem C, které vypadávají ze závěrečných bossů.
U našeho obchodníka si ovšem nemusíme kupovat jen zbraně. Najde se u něj i řada zajímavých věciček ne až tak zcela destruktivního rázu – doplnění zdraví, životů, štítů, urychlení lodičky, nebo některé vychytávky jako jeden megavýstřel, který se spustí sekvencí pohybů doleva-doprava-doleva (kdo hrál, nikdy nezapomene). Užitečné jsou také rady, které vám toto stvoření vcelku nezištně (rozuměj „jen za malý bakšiš“) poskytuje, a které se v zájmu úspěšného dokončení hry opravdu VYPLATÍ poslouchat.
„V zájmu dokončení hry,“ mohli jste se dočíst v předchozím odstavci. To nebude takový problém, říkáte si asi, vybaveni informací, že Xenon 2 obsahuje pouze pět úrovní. Sakramentsky byste si ale s takovým přístupem naběhli. Já sám jsem Xenon 2 nedohrál a znám jen málo lidí (vlastně dva), kterým se to podařilo, ale to až po velkém, bezmála heroickém výkonu a neskutečném úsilí spojeném s hodinami tréninku. Obtížnost je
skutečně nelidská a nezapomeňte – máte jen tři životy, kreditů také není neomezeně a ukládat se nedá!
Co se technického zpracování týče, odpovídá svou úrovní plně roku výroby – 1989, kdy patřil Xenon 2 k opravdové špičce. Dnes už samozřejmě rozlišení 320x200 a kreslená grafika nikoho neohromí, přesto si troufám tvrdit, že je barevné ladění stylové a celkově vás vzhled této geniální střílečky neurazí, tím spíše proto, že si jej nebudete mít ve víru boje čas zrovna moc všímat.
Blíží se závěr mého dnešního článku, takže už jen dodám, že pokud to ještě někdo nepochopil, mluvili jsme dnes o jedné z nejlepších arcade stříleček všech dob, ne-li nejlepší vůbec, která si místo v klasice na BonusWebu vybojovala přednostně, avšak nikoli protekcí. Xenon 2 si zaslouží nejen úctu a dojemné vzpomínání, ale i váš další pokus o jeho pokoření, tak jako jsem to zkusil já v rámci típání obrázků (co si budeme povídat – nepovedlo se :-)). No a já jdu vzbudit Aničku a sehnat Pepíčka, který se z přednášky vytratil neznámo kam. Zatím na shledanou.
