Herní značka Yakuza se na herním trhu etablovala s několika výraznými specifickými rysy. Jedním z nich byly i pouliční rvačky. To se ale s nástupem Dead Souls mění: hlavní slovo zde mají střelné zbraně. Ostatní atributy zůstaly zachovány: typická nepříliš rozlehlá mapa nebo spousta různých možností, čemu se věnovat mimo hlavní dějovou linii.
Na jednu stranu tak zde máme klasickou Yakuzu, na straně druhé zběsilou střílečku. Zároveň hra značně ztrapňuje klasické herně novinářské klišé o "stovkách a tisících zkosených nepřátel". Tady jich totiž budete mít na kontě desítky tisíc.
Nápad zkusit udělat Yakuzu jako střílečku je chvályhodný a zpestřuje zaběhlé pořádky série. Zároveň je ale tím elementem, který může řadu hráčů odradit. Systém zaměřování totiž není úplně ideální, a tak se hra může jevit jako veskrze průměrná akce. Zejména pokud půjdete jen po příběhové linii.
Síla a bohatost Yakuzy je ale již tradičně ve všech těch "věcech okolo". A pokud na tato pravidla přistoupíte, čekají vás opět desítky hodin skvělé zábavy.
Vedle soubojového systému si menší povzdech zaslouží i příběh, tradičně silná zbraň série. Není tak propracovaný jako v předchozích dílech. Na druhou stranu je ale jasné, že povídačku z prostředí, kde se to jen hemží zombiemi, člověk přirozeně nebude brát tak vážně jako klasickou story o moci, cti, zradě, pomstě a bratrství.
Ve čtvrti Kamurocho, kterou má pod svou správou již tradičně klan Tojo, se objevil jeden z bossů konkurenční organizace. A jako "náhodou" se po ulicích začaly prohánět zmutované zombie. Část města tak armáda obehnala zdmi a vyhlásila karanténu. Postupem času ale ani tato opatření nebudou stačit a zamořeny budou další a další oblasti.
Podobně jako ve čtvrtém dílu i zde máme čtyři hlavní hrdiny. Shun Akiyama se představil právě ve čtyřce a je to poněkud svérázný finančník, poskytující někdy dost bizarní půjčky. Goro Majima je yakuzácký pošuk a letitý parťák hlavní tváře série Kaumy Kiryu. Třetím do party je pak Ryuji Goda, bývalý šéf konkurenčního klanu. A chybět samozřejmě nesmí ani samotný Kazuma, jemuž mimo jiné zase unesli schovanku Haruku.
Každý z dotyčných má své důvody, proč se opakovaně vydávat do karantény, aby se nakonec všechny čtyři příběhy spojily v jedno rozuzlení. Každý z nich navíc preferuje jinou zbraň, takže by teoreticky měla být zaručena jistá pestrost. Ve skutečnosti ale s každým budete střílet pokud možno z pistole, protože ta má neomezenou zásobu nábojů a pokud si ji trochu vylepšíte, tak i slušnou průraznost.
Souboje jsou řešeny trochu specificky a zpočátku se střelba zdá jako téměř nepoužitelná. Hra totiž při střílení využívá v podstatě jen levou analogovou páčku, což dnes působí zastarale. S trochou cviku a získáním dovednosti mířit rovnou na hlavu se do toho ale dostanete překvapivě rychle. A ve výsledku to soubojům přidává i na náboji, protože ani po tisících zkosených příšer si člověk nemůže říct, že to zvládá i poslepu.
K tomu přispívá i neskutečné množství nepřátel, kteří se mnohdy začnou objevovat všude kolem vás a vy doslova nebudete vědět, kam dřív skočit. Odvrácenou stranou je fakt, že často se na vás valí až příliš mnoho vln zombií. Stát dlouho v jedné lokaci a kosit pořád další a další stvůry totiž není úplně ta nejlepší zábava.
Situaci lze samozřejmě řešit i útěkem pryč, ale tím se zase ochudíte o potenciálně získané zkušenosti. A zkušenosti jsou potřeba pro získávání nových schopností. Otázkou ale zůstává, nakolik jsou potřeba ony schopnosti. Bezpochyby přijdou vhod a hraní usnadní, ale když se to vezme kolem a kolem, tak nakonec se dokážete prostřílet vlastně skoro vždycky. To je ale vlastně dobře, protože pokud se někomu nechce dlouze levelovat, dokáže se s hrou popasovat taky.
V průběhu boje se vám nabíjí ukazatel pro "precizní míření". Po jeho aktivaci si vyberete nějaký třaskavý předmět v okolí, typicky výbušný sud nebo nádrž auta, a vypálíte do něj. Následná detonace zkosí najednou více příšer v okolí, což značně ulehčí práci. K dispozici jsou i potrubí s plynem, cisterny s palivem nebo dokonce i nádrže s tekutým dusíkem. Menší předměty lze i přenášet a odpalovat jeden od druhého, což vysloveně svádí k závodům, kolik zombíků sejmete jediným výstřelem.
Hlavní příběh je krátký, ale jako vždy je zde spousta dalších činností, kterými se můžete zabývat. Kromě příběhových misí má každá postava patnáctku misí vedlejších plus několik úkolů "ještě více vedlejších". V karanténě například osvobozujete obchody a restaurace nebo můžete plnit speciální úkoly vědkyně, pro níž sbíráte data pro výzkum zombií.
A samozřejmě je tu tradičně ještě hromada dalších mini úkolů, jako například ochutnat všechna jídla ve všech restaurantech, vyhrávat v kasinu, můžete si zajít zahrát bowling, zazpívat si karaoke, jít se pobavit s hosteskami nebo zrelaxovat na masáži.
Zajímavou třešničkou na dortu vedlejších činností je průzkum podzemí. Po městě se pohybuje redaktor okultního magazínu, který potřebuje prozkoumat, co je pravdy na té či oné fámě. V těchto misích na vás čekají vlastně naprosto klasické dungeony, v nichž je potřeba se prostřílet až do nejnižšího patra. Jednotlivá patra jsou generována náhodně, takže vypadají jedno jako druhé, ale to se není co divit, když začínáte na pěti a končíte na pětatřiceti patrech.
S celkovou pestrostí hry je ale trochu v rozporu fakt, že ve velké většině případů narážíte na stejných místech na stejné vlny příšer. Pokud jich na vás několik vyskočí tady z těch dveří, buďte si jisti, že v osmi z deseti dalších případů, kdy půjdete kolem, tam nějací vyskočí zase.
Může za to i skutečnost, že do karantény často vede jen jeden vstup, takže po stejných místech často musíte chodit. V zásadě to ničemu nevadí, ale v porovnání s volností předchozích dílů to hráče trochu svazuje. Stejně jako to, že i mimo karanténu se musí často něco složitě obcházet, čímž se trochu maže obecná výhoda Yakuzy, a sice, že jste rychle odkudkoliv kdekoliv. Ani zde přesuny netrvají dlouho, ale člověka přirozeně nepotěší, když musí něco obcházet a nemůže tam jít přímo.
YakuzaYakuza je označení pro japonské skupiny organizovaného zločinu. Na rozdíl od našich končin, kde je mafie vnímána jako banda kriminálníků, je postavení yakuzy v Japonsku trochu odlišné. Zjednodušeně řečeno se dá yakuza označit za jakousi "polooficiální organizaci". Svým způsobem je yakuza i běžnou součástí japonské společnosti a angažuje se při různých příležitostech. Z poslední doby je znám případ, kdy yakuza vyslala pomoc do oblastí postižených katastrofou ve Fukušimě (více zde), předtím zase pomáhala při zemětřesení v Kóbe. Těžko říci, proč byla jako Yakuza pro západní trhy pojmenována i herní série, když je toto slovo na západě vnímáno negativně. V originále se Yakuza jmenuje Ryu ga Gotoku (v překladu "jako drak"), což navíc ladí s příběhem značky lépe. |
Zmíněné výtky jsou ale jen čistě kosmetickou záležitostí a na samotnou hratelnost nemají naštěstí vliv. A třebaže fanoušky zamrzí, pak je tady spousta dalších věcí, které je v kontextu celé série potěší. Zmiňme například, že byly konečně dostavěny Kamurocho Hills v pravém horním rohu mapy.
Klasicky velmi slušné je grafické zpracování, přestože je laťka o něco níž než posledně. Je to ale pochopitelné. Vzhledem k počtu postav na scéně a jejich variabilitě se dá občasný horší detail nebo lehce trhnutá animace odpustit. Povedly se i lokace uvnitř karantény, které působí dostatečně zdevastovaným a zároveň atraktivním dojmem.
Na špičkové úrovni jsou i zvuky, zejména dabing. Potěší, že každou chvíli padne i nějaký povedený vtípek a aniž by se hra snažila být vtipná prvoplánovitě. Nad něčím se uchetnete vlastně každou chvíli. Třeba když budete po městě nahánět zombie v županu, což je vlastně boss jedné z rodin.
Yakuza Dead: Souls tedy na své předchůdce v lecčems lehce ztrácí, ale i přesto je to výborná hra, která dobře pobaví a dlouho vydrží. Je ale potřeba k ní přistupovat opatrně. Pokud ji budete brát jako střílečku, bude vám připadat jako jednotvárná a vlastně i špatná. Pokud ji ale budete brát jako Yakuzu, máte zaručeno více než 100 hodin rozmanité hratelnosti.
