Ys Strategy – Y to se poďývejme

Pro handheld je strategie ideálním žánrem. Myslíme tu tahovou, v jejímž hraní vám nepřekáží drncání vlaku ani odér spolucestujících. Co ale taková strategie v reálném čase?

První titul rozsáhlé série akčních RPG her Ys se objevil v roce 1987 na NEC PC-8801, což byl počítač v Japonsku velmi populární, který se ale do světa nikdy nerozšířil. Disponoval paletou 512 barev, z nichž ovšem mohl současně zobrazit jen 8. To jen pro představu, jak stará série je. V žánru strategií v reálném čase je ale Ys nováčkem a to s sebou přináší jistá rizika. Pojďme se tedy podívat, jak se s nimi tvůrci popasovali.

Nejčastěji používaným tlačítkem je to, kterým postrkujete text.

Hra nás vítá úvodní animací a katapultuje očekávání vysoko. Tvůrci si dali záležet a posuzováno měřítky her na NDS je na co se dívat. Pak sice následuje menu připomínající zrcadlové bludiště na Petříně, ale vzpomínka na animaci nás žene nedočkavě vpřed, takže se sice s obtížemi, ale přece jen poměrně rychle vymotáváme. Hra nabízí tři základní herní módy: multiplayer až pro čtyři hráče, singleplayer a tzv. Scenario. Kupodivu singleplayer není hlavní hra, nýbrž pouze obdoba toho, co nabízí multiplayer, tedy sbírka bojišť bez jakéhokoli příběhu, kdy si můžete navolit prostředí, obtížnost, přítomnost nebo nepřítomnost válečné mlhy a podobně. Otázkou je, proč byste se s tím měli obtěžovat, když vás nic nemotivuje.

Příběh je totiž obsažen jen ve Scenario módu, dokonce v míře asi tak desetkrát větší, než by bylo milé. Ale pěkně popořádku. Vymotali jsme se z menu, kde singleplayer neznamená hlavní hru, a konečně se před námi otevírá vlastní herní svět. A a nevíme, co si máme myslet. Vizuálně je to něco jako izometrická verze adventur z první poloviny 80. let. Angličtina má pro jejich postavičky z několika pixelů trefné označení „stickmen“. Vězte tedy, že se stanete pánem nad životem a smrtí mnohých „hůlkomužů“, kteří se pohybují a bojují – no asi jako hrdina prvního King´s Questu, má-li někdo tak dlouhou herní paměť. Prostředí je podobně příšerné, takže marně vzpomínáme, kdy jsme naposled viděli tak propastný rozdíl mezi úvodní animací a samotnou hrou. Ke všemu nečekejte, že si hned tak zahrajete. Vězte, že „Ys strategie“ je něco na způsob interaktivního animovaného filmu, až na to, že nikoli v grafice úvodní animace, nýbrž v neskutečně ohavné spíše zombie než retro grafice, zaplavované neuvěřitelným množstvím bezpříkladně blábolivého textu. Nejčastěji používaným tlačítkem celé hry je A, kterým postrkujete text vpřed. Zdůrazňujeme, že nejde o nadsázku. Tak to prostě je.

V průběhu hry hrajete za kdekoho, výjimečně i za zápornou postavu.

Děj se odehrává v jakémsi alternativním, převážně evropském prostoru, kdy mapa v hrubých obrysech a názvech sedí, asi jako když Američan odpovídá v zeměpisném kvízu. Severní Afrika je tedy Afroca, Británie Britai, Německo Garman, země na severu se jmenuje Viking a tak dále. Dozvíte se, jak lidé v minulosti spolupracovali s okřídlenými bytostmi a jak tyto záhadné bytosti uvěznily světové zlo v Měsíčním zrcadle. Síla zla byla ale tak velká, že sklo nevydrželo a rozpadlo se. Pět úlomků skla se stalo pěti drahokamy a ten kdo dá dohromady těchto pět drahokamů a původní rám, paradoxně tím uvolní tajemné megazlo Ildivise a ovládne svět. Příběh si lidé předávají jako součást lidové slovesnosti, dokud se na scéně neobjeví národ Romunů, které napadne, že vláda nad světem není tak úplně marná věc, zvlášť když je zrcadlo náhodou právě v jejich království, a začnou poztrácené drahokamy nahánět. Dvě třetiny hry se tedy přetahujete s Romuny o úlomky skla a zbytek jsou různé chaotické sub-historky, motající se okolo hlavní dějové linie. Hrdina, se kterým začínáte, se sice jmenuje Abel Renford, ale v průběhu hry hrajete za kdekoho, výjimečně i za zápornou postavu, což má asi oživit hratelnost, ale ve výsledku to jen zvyšuje už tak dost velký zmatek. Odklikávaný „příběh“ je vůči hratelné složce nesrovnatelně rozsáhlejší, takže jsme dost dlouho mysleli, že Scenario mod je prostě souvislým přehráním nehratelných pasáží. Vždy asi po dvaceti minutách mačkání tlačítka A ovšem hra vyžaduje složitější spolupráci, a tak jsme pochopili, že vlastně hrajeme.

Co se týče samotného hraní, řekněme si nejprve, jak si asi hru představovali její tvůrci. Na začátku máte vždy mapu, kdy na jednom konci krajiny jste vy a na druhém nepřítel. K dispozici jsou nějaké ty omezené zdroje, základní budova a pár pracantů. Můžete se věnovat třem základním aktivitám: shromažďování zdrojů, budování budov a jednotek a samotnému boji. Zdroje jsou opět trojí: jídlo, dřevo a tzv. cleria, která na brčálově zeleném trávníku vypadá jako krtina, ale myslí se tím, že těžíte zlato. Clerii lze získat nejen těžbou, ale i obchodem a z daní, jejichž přísun odpovídá rozsahu vypěstované populace. Populace sestává z pracantů a bojovníků, pracanti se líhnou v obyčejných domech a bojovníci v kasárnách. Speciální bojovníci, jmenovitě hrdinové, mágové a monstra, vypadávají z klášterů. Základními bojovníky jsou pěšáci, lučištníci nebo kopiníci a jejich efektivnost je určována systémem kámen-nůžky-papír, takže pěšák je účinný proti lučištníkovi, ten proti kopiníkovi a kopím pěkně napíchnete pěšáka. Stejným kruhovým systémem je ostatně řešena účinnost jakýchkoli zbraní. S rozvojem civilizace totiž časem získáte i jezdce, námořní jednotky, létající jednotky, můžete budovat pasti, dělostřelectvo, teoreticky toho není málo.

Vítězství nad soupeřem lze dosáhnout dvojím způsobem: útokem nebo obranou. Vítězství útokem spočívá v tom, že vybijete všechny soupeřovy muže na volném prostoru, bez ohledu na to, že budovy zůstaly nedotčené a z obranných věží dál vesele létají šípy. Vítězství obranou dosáhnete tím, že shromážděním dostatečného množství zdrojů provedete svou mikrocivilizaci třemi érami vývoje a postavíte tzv. Emelas věž, kterou musíte uhájit po dobu deseti minut. Ta vám současně umožňuje použít speciální Emelas sílu. Tolik tedy v kostce o tom, jak si asi Future Creates hru představovali. Nyní si ale povíme, jak se hra doopravdy hraje.

Jedna za všechny, všechny k ničemu

Na ukázku vám detailněji popíšeme jednu typickou misi krátce před závěrem celé hry. Na začátku máme tři pracanty, domek a hrdinu. Stylusem přetahujeme přes pracanty obdélník a všem naráz dáváme příkaz postavit klášter. Označujeme si hrdinu a přepínáme se do „manuálního“ ovládání. Chvátáme přes celou mapu do míst, kde na horním displeji vidíme červené tečky, označující nepřátelské vojáky. Cestou s velmi hrubě ovladatelným „hůlkomužem“ třikrát uvízneme mezi stromy, ale nevadí, zdržení nehraje velkou roli. Přicházíme k nepřátelské základně. Nepřátelští pracanti zrovna něco pěkného budují, pochopitelně ne v blízkosti základní stavby, odkud je automaticky chrání celkem účinní lučištníci, nýbrž hluboko v lese, kde je nechrání nikdo. Zabíjíme je a staveniště rušíme. Nepřátelský hrdina se jde podívat, co to tropíme. Když se přiblíží, usilovně mačkáme tlačítko A, dokud nepadne. Naše HP se snížilo o dvě třetiny. Mezitím se nám dostavěl vlastní klášter, takže si objednáváme dalšího hrdinu pro strýčka Příhodu. Přesněji hrdinku, protože bůhvíproč nelze mít dva hrdiny stejného pohlaví. S původním, poněkud zesláblým rekem obcházíme nepřátelskou základnu a likvidujeme všechny, co zabloudí dál, než kam jejich soudruzi dostřelí z okna. Zbývá několik pracantů, kteří se z dobrého důvodu nechtějí od základny odlepit. Co zatím naše zbrusu nová hrdinka? Aha, narodila se nám do úzké mezery mezi klášterem a základnou a přestože postavička může chodit i úhlopříčně, nedaří se ji z mezery vyprostit. Necháváme ji zazděnou plavat a se skřípotem zubů zadáváme našemu starému hrdinovi samoléčení. To trvá neskutečně dlouho, ale konečně jsme na původním HP a vbíháme do deště šípů. Každého zbývajícího pracanta jednou udeříme mečem a ti volí nejlepší možnou obranu: utečou do lesa. S klidem si pro ně dojdeme a dokončíme špinavou práci. Další strategická bitva skončila slavným vítězstvím.

Těžko tomu uvěřit, nicméně je to tak: Ys Strategy vůbec žádnou strategií není! Každou bitvu vyhrajete jedním a tímtéž způsobem. Necháte postavit klášter, z kláštera si objednáte hrdinu a přepnete hru na ovládání směrovým křížem a tlačítkem A. S takto ovladatelným rekem připochodujete k nepřátelské základně, zabijete konkurenčního hrdinu, je-li přítomen, což často ani není, zničíte cosi, co nepřítel ještě nestačil dostavět, a vybijete pracanty, kteří se nemohou bránit. Na displeji se objeví vlajka nelogicky obklopená množstvím mečů a kopí a nápis, že jste vyhráli. Celé to zabere okolo deseti minut plus si připočtěte minimálně dvacet minut odklikávaného textu a máte za sebou jednu kapitolu. Půltucet kapitol dá jedno Scenario a tři Scenaria jsou celá hra. Poctivě jsme příběh dohráli v naději, že se třeba někdy něco změní. Omyl. Výše popsaná metoda opravdu stačí na celou „strategickou“ hru.

Stačí vám to nebo máme pokračovat ve výčtu hrůz? Postavili jsme Emelas věž, abychom viděli, jak vypadá obrana. Snažili jsme se ji obklopit zdí, ale stihli jsme

Klady a zápory

Úvodní animace.
Multiplayer jakous takous hratelnost nabízí

Bez živého protivníka nejde o hru

vybudovat hradbu jen ze dvou stran a nepřítel byl tu. Zabili jsme nejnebezpečnější borce a pak jen s úžasem přihlíželi, jak se zbytek útočníků usilovně snaží zbořit hradbu, tvořící u Emelas věže pouhé písmeno L! Neuvěřitelné. Hráli jsme i výše zmíněné náhodné bitvy. Rozdíl je jen v tom, že výchozí zdroje jsou menší, takže chvíli trvá, než vybudujete klášter. Za tu dobu toho umělý protivník taky stačí dost nastavět, takže pak máte s ručně ovládaným hrdinou slušnou honičku to všechno zbořit a pobít. Důvod, proč u náhodných bitev trávit čas, nám uniká ještě spíš než u příběhové části. Multiplayer osudové manuální ovládání hrdiny neobsahuje, takže pokud někudy vede cesta k mírné zábavě, tak tudy. Na závěr dodejme, že na jednom místě nám poprvé za dobu vlastnictví jakékoli platformy od Nintenda hra zamrzla, což považujeme za velmi srozumitelný příspěvek do diskuze od samotného handheldu.

Ys Strategy

Výrobce/Distributor	Future Creates / Rising Star
Platforma	Nintendo DS

Ukládání pozic:	3 pozice
Multiplayer:	2-4 hráči

Verdikt:

Čirá, třikrát destilovaná hrůza, jedna z absolutně nejhorších her žánru, do kterého vlastně vůbec nepatří. Dejte se na strategický ústup. Nebo ne: raději prchejte.

Hodnocení:

30% (info)