Dnešní hráči jsou, jakkoli to může znít urážlivě, zdegenerovaní. Každou hru posuzují podle stereotypních hledisek a zjistí-li nějakou odchylku od záplavy stále stejných konzumních produktů, okamžitě ji vydávají za anomálii. Zkuste takovému nebožákovi předhodit nezvyklý crossover dvou, nedejbože vícero žánrů – po několika hodinách se vám přijde nadšeně pochlubit, na co všechno přišel a že ta hra vlastně není ničemu podobná. V lepším případě nebude mít z toho všeho plné kalhoty. Na druhou stranu, dejte si pozor, aby v té hře bylo všechno nepodstatné přesně tak, jak se to našemu degenerátovi líbí. Zejména grafika nesmí vybočovat z toho, na co je zvyklý. Nemůžete-li zapracovat na dostatečné dávce realismu, zkuste zabodovat alespoň množstvím efektů. Vysoké rozlišení textur nemůže škodit, postavy by měly mít průsvitné uši a cokoli se kdekoli ve hře od něčeho odrazí, musí co nejlépe odpovídat fyzikálním zákonům. Zack a Wiki je hra, která nic takového nemá. Je to roztomile kreslená adventurka, nesměle humorná a 
pekelně náročná na přemýšlení. Většina dnešních zdegenerovaných hráčů ji nikdy hrát nebude. Ke své vlastní škodě.
Zack a Wiki je velice povedená, milá a uspokojující logická hra.
Ale upřesněme si to trochu. Adventura není rozhodně slovo, které by žánr hry přesně vystihovalo, je to spíš – jak se tomu říká – logická hra? Abyste rozuměli, žádné rozhovory v adventurním smyslu zde neprobíhají. Řešení problémů se taky klasickým adveturám podobá jen vzdáleně, nemluvě o některých akčních prvcích. Kdybych měl herní styl přirovnat k něčemu z minulosti, asi by to byla série Goblins od francouzských Coktel Vision. Honba za pokladem piráta Barbarose (viz podtitul) je rozdělena do misí, jejichž průběh je většinou zakončen otevřením truhly se zlatým artefaktem. Abyste toho dosáhli, musíte si především 
pořádně prohlédnout okolí. Hra se ovládá pouze wiimotem, většinu času jen ukazujete na obrazovku a klikáte. Dá-li se s některou součástí prostředí něco dělat, poznáte to zcela bezpečně. Kurzor změní barvu, ovladač zlehka zavibruje. Může jít o nějaký předmět, který se dá sebrat, případně místo, na kterém se dá některý z předmětů použít. Anebo tam prostě můžete něco provést i bez předmětu, třeba posunout páčku, nějakou věc urvat a podobně.
K dělání všelijakých konkrétních akcí využívá hra velmi intenzivně pohybových funkcí wiimotu. Připravení správné výchozí pozice, jinak řečeno správného držení ovladače je bizarně podobné sbírce mikroher WarioWare: Smooth Moves. Někdy je potřeba mít ovladač ve svislé poloze, jindy ve vodorovné. Většinou je to velice intuitivní. Pila se používá pohybem vpřed a vzad, zatímco ovladač míří na obrazovku. Točíte-li klikou, 
děláte prakticky stejný pohyb jako ve skutečnosti. Vylévání tekutiny z nádoby taky napodobuje reálnou situaci poměrně věrně. A když lezete potrubím po žebříku a nad vámi vězí poklop, není nic jednoduššího než na něj ukázat, vzít ho – stiskem tlačítka – a odhodit (švihnutím). Nejrůznějších akcí je opravdu nespočet, a kdybyste náhodou někdy zazmatkovali a pozapomněli, jak se co vlastně dělá, můžete být v klidu. Vpravo nahoře je vždy zobrazen panáček s nápovědou, takže se neztratíte.
|
Poslední důležitá věc, na kterou můžete v jednotlivých misích narazit, kromě mincí, všelijakých bonusů a dalších méně stěžejních záležitostí, jsou živí tvorové. Většina z nich je nepřátelská, a většinou se dají itemizovat. Co to znamená? To máte tak ... ehm. Já musím nejdříve říct něco o hlavních hrdinech. Jak to, že jsem na to zapomněl? Ale zase tolik času to nezabere. Zack je prostě mladý pirát, který se vydává na cestu za bájným pokladem piráta Barbarose, a Wiki je Zackův kamarád, jakási roztomilá létající příšerka se schopností proměnit se ve zlatý, cinkavý zvoneček. A tento zvoneček má takovou kouzelnou moc, která mimo jiných vymožeností dokáže taky měnit živé věci v neživé, a naopak. Pakliže tuto užitečnou funkci provedete na žábě, proměníte ji v žabí bombu (s doutnákem). Z netopýra se stane deštník, a tak dále. Tomu se říká itemizace a jde o vratný proces, takže někdy z některého živočicha uděláte předmět, aby se nevzpouzel přenesení na důležité místo, a tam ho znova proměníte v živého tvora. On už se potom sám postará o to, 
co má udělat.
Někdy vede k cíli více možných řešení.
Mezi jednotlivými misemi se ocitnete v pirátské skrýši, kde se nachází několik přátelsky naladěných spolupirátů, ochotných vám kdykoli pomoci s tím, na co se specializují. U jednoho z nich se můžete podívat na prozatímní statistiku vašeho snažení, včetně odehraného času, počtu neslavných konců (úmrtí) a nasbíraných bodů. V každé misi na vás totiž čeká množství bodovaných úkolů. Zdaleka ne vždy ale získáte plný počet bodů. Například když budete zkoušet nesprávné předměty nebo se vám něco nepovede napoprvé, body za daný úkol nebo činnost se úměrně sníží. Další důležitý člen pirátské party se za menší obnos vydá na cestu za poklady, aby je později s velikou pompou přivezl a předal vám, jakožto svému mecenáši. Babička skrývající se v pozadí svého 
loutkového divadýlka prodává věštecké koule a „platinové tikety“, aby si je později vzala zpátky, kdykoli se rozhodnete řešit své problémy za pomoci Vědmy. Kdo je Vědma? Inu, je to ta samá babička v převlečení, a má schopnost vrátit vás do hry poblíž místa úmrtí za pomoci platinového tiketu, případně vám poradí prostřednictvím věštecké koule, co je právě teď potřeba udělat, abyste se pohnuli dál.
Pomoc Vědmy bude spousta těch méně trpělivých hráčů pravděpodobně vyžadovat poměrně často. Některé pozdější mise jsou tak zapeklité, že k jejich vyřešení je zapotřebí pořádné dávky důvtipu – a třebaže většinou jde o logicky odvoditelné souvislosti, rovněž se neobejdete bez prostého zkoušení, co se kde stane, když na tom místě něco uděláte nebo něco použijete. Někdy vede k cíli více možných řešení, v jedné misi se mi dokonce stalo, že jsem při každém ze dvou zahrání měl odlišné 
podmínky. Jak tak chodíte kolem, zkoušíte svoje možnosti a používáte předměty, nezřídka se může stát, že se ocitnete ve slepé uličce. Aniž by vás na to kdokoli upozornil, najednou nebude možné danou misi dotáhnout do konce a jediným možným řešením bude začít znova. Je to od autorů docela podpásovka, na druhou stranu ale v případě podezření, že něco takového se vám stalo, stačí zavolat Vědmu a ona vám to ráda sdělí.
Celkem jsem byl se Zackem a Wikim velice spokojen, dává k dispozici mnohahodinovou zábavu, někdy vedoucí až k bolestem hlavy, která je nejvíce namáhaným orgánem. Vlastně moment, párkrát mě taky pěkně bolela ruka. Na většinu pohybů sice není zapotřebí vyvíjet bůhvíjaké pohybové výkony, ale když se dění na obrazovce neshoduje s tím, co svými pohyby zamýšlíte udělat, může se stát, že začnete mávat kolem sebe o to zběsileji v naději, že to pomůže. Řečené potíže 
nejsou zase tak častým jevem, ale speciálně mě štvaly v případech, kdy bylo zapotřebí (ale nikoliv nutné k dohrání mise) švihat ovladačem do rytmu jakési pirátské hudby. Je pravděpodobně možné vypěstovat si k tomu určitý grif a po mnoha a mnoha pokusech jsem na něj snad přišel, ale to nic nemění na tom, že to mohlo být provedeno lépe a zdi mého obýváku tak nemusely být svědky mnoha nepublikovatelných výroků na adresu vývojářů.
Zack a Wiki je velice povedená, milá a uspokojující logická hra. Kdykoli přijdete na řešení nějakého obzvlášť vypečeného problému, zažijete prostou a intenzivní radost ze své vlastní neoblafnutelnosti. Nástrahy, které hra klade, jsou nezřídka zákeřné a tak trochu ke škodě hry je velice snadné zemřít, s jedinou možností pokračovat dál v podobě platinového tiketu. Ani opakování pak nezaručí úspěšné projití inkriminovaného místa, protože vůbec nemusí být jasné, v čem byla chyba. Zde zase 
můžou pomoci věštecké koule, ale hráči, kteří takové pomůcky považují za podvod, si s touto hrou zažijí vskutku perné chvilky. Hra se jinak sama nebere vůbec vážně, naopak je komediálně laděná a dělá si srandu nezřídka i sama ze sebe. Nenarazíte tu ale na žádný třeskutý humor, jsou to spíš takové jemnější vtípky, kterým se maximálně usmějete. Některé z nich jsou staršího data a byly už použity jinde a lépe („nebojím se toho pádu, bojím se toho, až přestanu padat“), případně odkazují na jiná díla („miluju vůni pokladu po ránu“). Snad vás takovéto pokusy neiritují, a neirituje-li vás ani roztomilost, která je v téhle hře všudypřítomná, ze srdce vám doporučuji si Zacka a Wikiho zakoupit. Samozřejmě nejste-li jeden z těch degenerátů, o nichž jsem mluvil v úvodu.
