Po kratší odmlce zapříčiněné výstavou E3 a dvojicí skvělých her, kterým jsme věnovali sobotní speciál, pokračuje náš miniseriál zamyšlení nad aktuálními tématy herní scény. Vzhledem k tomu, že se (nejen) na stránkách našeho serveru rozpoutala poměrně bouřlivá výměna názorů ohledně plné hry u jistého papírového magazínu, rozhodli jsme se dnešní článek věnovat právě covermountingu, neboli přidávání plných her k časopisům.
Proč se používá covermounting?
Známá vydavatelská ekonomická poučka praví, že lidé jsou ochotni za dostatečně viditelnou „přidanou hodnotu“ zaplatit poměrně značné finanční prostředky bez ohledu na to, zda jsou vynaloženy účelně, či nikoliv. V praxi to znamená jediné – zatímco přidání šestnácti stránek a růst ceny o cca 10 Kč většina lidí silně kritizuje a začíná se poohlížet po konkurenci, nikoho nepřekvapuje, že by měl za časopis se dvěma CD zaplatit o sto korun víc, než za verzi bez CD. Nyní ruku na srdce – pokud by vám někdo nabídl dvě cédéčka s freewarem a hrou v hodnotě deseti korun, koupili byste si je od něj? Nejspíš ne. Přikládání CD k časopisu a ve druhé fázi covermountování her přineslo herním magazínům možnost relativně slušných zisků (stačí se jenom podívat na odměny v řádu mnoha desítek tisíc, které za „naplnění“ prvního CD demy před časem vyplácel jeden herní časopis jistému velmi známému (šéf)redaktorovi). Události dokonce dospěly tak daleko, že většina časopisů přestala vydávat verzi bez přiložených CD, protože byla silně nerentabilní, v lepším případě na nule. „Vedlejším efektem“ covermoutnování her je prolínání čtenářů – existuje totiž dost lidí, pro které není problém zakoupit si každý měsíc všechny časopisy právě kvůli plným hrám. Kdyby u magazínů hry nebyly, koupili by si jenom jeden, odkud by čerpali jak informace o hrách, tak dema. Podle střízlivých odhadů zvyšuje prolínání čtenářů prodeje časopisů o nějakých 10-20 procent.
Kolik stojí covermountovaná hra?
Možná některé z vás zaskočila zmínka o hře v hodnotě deseti korun, takže by bylo vhodné trochu přiblížit proces nákupu plných her. Existuje několik způsobů, jakým způsobem se jednotlivé tituly dají získat – vždy je však důležité přesné znění smlouvy mezi vývojářem, vydavatelem a distributorem, které jasně stanoví, kdo k čemu vlastní autorská práva. Řekněme například, že si chceme koupit fiktivní hru „Bomb Haider II“ pro časopis s nákladem 40 000 výtisků. Nejprve kontaktujeme vydavatele s dotazem na dostupnost titulu pro covermounting – pokud dostaneme kladnou odpověď, je vše OK, pokud zamítavou, máme smůlu (což je například situace u všech titulů Electronic Arts, kteří striktně odmítají covermounting). Vydavatel ale odpověděl, že je hra dostupná, ale práva pro covermounting vlastní vývojáři. Musíme proto kontaktovat tým autorů, se kterými nastanou složitá jednání o cenových podmínkách. Na začátku „smlouvání“ bývá dobrým zvykem zablokování práv pro ten který trh, aby se nestalo, že hru mezitím vydá jiný časopis (pamatujte si to, až budete číst omluvy a stížnosti na „vyfouknutí“ her těsně před nosem). Bomba Haider II je hra relativně slušná, ale žádná velká pecka, takže se nakonec dohodnete na ceně 25 centů za kopii. Zbývá jen dohodnout datum splatnosti (třeba i za několik měsíců, když se hra kupuje s předstihem) a ve stanoveném termínu zaplatit. Poté přijde „master“, neboli CDčko se hrou, ze kterého se v lisovně vyrobí kopie.
Uvedených 25 centů je čistě orientační cena, která je celkem běžná u průměrných titulů – pro hrubé počty tak skutečně stačí rovnice jedno CD=10 Kč. Ceny lepších her se mohou vyšplhat i na dvoj- a vícenásobek této částky (odhadovaná cena Falloutů se pohybuje v sedmimístných cifrách) – někdy dochází i k takovým paradoxům, jako že se původní Civilizace nabízí za cenu mnohem vyšší než technicky dokonalejší a atraktivnější druhý díl. Fantazii lidí odpovědných za shánění her (bezesporu nejdůležitějších v redakci) se meze nekladou – někdy se například podaří sehnat od regionálního OEM distributora várku „ležáků“ prvotně určených například k distribuci s hardwarem doslova za hubičku (někdy i 10 centů za CD), jenom se musí dát pozor na přesné znění autorských práv, protože podobné aktivity jsou většinou na hraně zákona.
Další neméně významnou položkou je cena výroby CD nosičů. Vzhledem k relativně velkým objemům zakázek celého vydavatelství a pravidelným objednávkám je možné vyjednat s lisovnou celkem solidní podmínky – řekněme deset korun plus nějaké drobné. Celkově nás tedy jedno CD s plnou hrou vyjde jen v nákladech na nějakých 20-25 Kč, zákazníka pak kvůli maržím distribuce na více než 30 Kč. To je také důvod, proč se časopisy zdráhají covermountovat hry, které se nevejdou na jedno CD – každé další CDčko znamená 10 korun do nákladů na číslo, a tedy cca 15 Kč pro zákazníka. Pokud to už musí být a pořídí se dvoucédéčková hra, nastává dilema, zda k časopisu přibalit třetí CD (jako to již udělal Level), silně omezit dema na druhém CD a dát tam zbytek hry (po vzoru GameStaru), nebo zvolit diskutabilní cestu ripování – tedy odstraňování částí hry (hudba, video), aby se vešla na jedno CD. Ripování však příliš mnoho společností neschvaluje, a tak zůstává hlavní prioritou vybírat kratší hry. Když pak v redakci listujete seznamem her a vyškrtáváte příliš drahé nebo vícecédéčkové tituly, moc vám toho na konci nezbude.
Co přináší covermounting hráčům?
Covermountované hry představují určitou formu výprodeje starších her za minimální kusové ceny, ale v obrovském objemu. Díky nízké ceně a přiloženému časopisu se tento druh „budgetů“ stává pro hráče velmi atraktivním artiklem – jde většinou o kvalitní prověřené hry, které navíc díky svému relativnímu stáří bez problémů běhají na většině současných počítačů. Covermounting se také téměř nekryje s nabídkou pirátů – ti se ve valné míře specializují na atraktivní novinky. Zákazník tak získá za rozumný peníz originální (ano, právě covermountované hry pomáhají „vychovávat“ uživatele k rozlišování mezi legálním a nelegálním software) hru, která mu bude doma bez problémů fungovat. Každý měsíc si navíc může vybrat z několika her všech možných žánrů, které se navíc nikdy neopakují – jde tedy o jeden z nejkomfortnějších způsobů výprodeje staršího software.
V posledních měsících se s vydáním několika legendárních on-line akčních her objevil i zbrusu nový fenomén – masivní skupinové hraní. Průměrný fanoušek počítačových her si koupí například Level s Unrealem, dohraje jej do konce a chce se vrhnout do multiplayeru. Za normální situace by se musel poohlédnout hlavně po zahraničních serverech, kde by byl jako modemista předem odsouzen do role „cannon fodderu“ pro hráče s nízkým pingem. Pokud si ale Unreal koupí dalších pětadvacet tisíc Čechů, mezi kterými rozhodně nechybí jeho kamarádi, spolužáci, nebo sousedé, nemá se sháněním protivníka s vzájemně snesitelným pingem žádný problém – prostě se přes den ve škole dohodne s partou spolužáků a s úderem sedmé hodiny společně usednou k deathmatchi. Právě obrovský multiplayerový potenciál covermountovaných her si jako první uvědomil herní server GameZone a zasponzoroval vydání legendárního Quake v GameStaru, čímž získal další stabilní členskou základnu (v současné době skýtá databáze aktivních hráčů Quake na GameZone přes 400 lidí). Podobný efekt mělo koneckonců i vydání Kingpina v Levelu.
Rizika budoucnosti
Již delší dobu se však ozývají z úst některých redaktorů i čtenářů stále hlasitější stesky, že většina lidí kupuje herní časopisy kvůli plným hrám a oněch sto stránek papíru vnímají pouze jako „bonus“ ke své hře. Chování takových kupců je celkem logické – peněz nemají nazbyt, a tak za ně chtějí co nejvíc „muziky“, což v jejich očích představuje co nejlepší plná hra, nikoliv zajímavé články „kultovních“ i těch úplně obyčejných autorů. Z finančního hlediska však nejde o žádnou katastrofu – redaktoři sice brblají, že i kdyby se přetrhli, tak se prodá konkurence víc jenom proto, že má lepší plnou hru, ale v zásadě lze vhodným výběrem hry docílit celkem dobrých finančních výsledků.
Největší nebezpečí představuje plíživé, ale o to ničivější „hýčkání“ čtenářů. V prehistorických časech českého covermountingu bylo celkem běžné, že se plná cena hry zaplatila formou barterové reklamy, která časopis stála „jen“ pár zaplácnutých stránek (což při tehdejším objemu inzerce nebyl velký problém). Pak ale přišel Level s nápadem, že by se vlastně za hry mohlo platit, stejně jako tomu je i v jiných zemích. Začal proto nabízet finanční částky a získal hry o třídu lepší, než měla konkurence. Ostatní magazíny se musely chtě nechtě přizpůsobit a spirála rostoucích plateb za stále lepší tituly se naplno roztočila. Zatímco dříve se hovořilo na herní scéně o covermountingu Falloutu ještě několik měsíců po vydání, v současné době již nikoho podobně kvalitní hry nepřekvapí – stačí se podívat, jaký ohlas vzbudil DN3D, Quake, MDK, Unreal či Kingpin. Čtenáři si prostě zvykli, že dostávají kvalitní (a náležitě drahé) hry a každý „prohřešek proti bontonu“ trestají nízkými prodeji. Bohužel šponovat kvalitu a cenu nelze donekonečna. I přes příliv nových titulů se zásoba dostupných dobrých her pomalu zužuje - nutno ovšem podotknout, že za vydatné podpory Bohemia Interactive, která stačila „zablokovat“ velké množství atraktivních titulů pro své Game4U (namátkou Baldur’s Gate, HOMM3…), které víceméně potvrzuje správnost tvrzení o podružnosti papírového obsahu. Covermounting je zkrátka během na dlouhou vzdálenost, který se rozhodne až v cílové rovince, kdy některému titulu dojdou prostředky na udržení tempa.
Co bude dál?
Zkušenosti ze zemí na západ od našich hranic (například ve Velké Británii) ukázaly, že po obrovském boomu, kdy plnou hru přibalovaly snad všechny velké časopisy, došlo k dohodě mezi vydavatelstvími a covermoutning byl plošně zastaven (nebo přinejmenším silně omezen – viz. případ německého GameStaru, který loni přinesl „velkou“ plnou hru, Diablo, pouze na Vánoce coby speciální dárek čtenářům). Je tu však jedno velké ale – když se podíváte do libovolného západního herního časopisu, uhodí vás do očí nevídaná frekvence řádově desítek reklam. Ty jsou většinou dvojího druhu – buďto je zadává publisher a propagují určitou hru, nebo jde o ceníky nezávislých distributorů. Právě větší reklamní plochy a více zadavatelů přestavují onen klíčový prvek, kvůli kterému si časopisy mohou dovolit oželet zisky z covermountingu a neprožívat chvíle plné duševního i finančního vypětí při shánění nových her a „trumfování“ konkurence.
V tuzemsku je však situace diametrálně odlišná – náš trh je pro většinu vydavatelů nezajímavý, a tak se s placenými reklamami na konkrétní tituly setkáváme spíš sporadicky, doslova by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Rozsáhlou prodejní síť zde má jen jeden prakticky monopolní distributor, takže ani tady neexistuje prostor pro nějaké razantní navýšení příjmů časopisů. Není proto divu, že veškerá zákulisní jednání o zastavení covermountingu, která probíhala se zástupci všech herních magazínů na půdě Bohemia Interactive ještě za existence PC Gameru (ten se měl stát v očích lidí z BI první vlaštovkou bez plné hry), vyzněla do ztracena – nikdo tehdy nenabídl rozumnou kompenzaci ušlého zisku a navíc se nepodařilo překonat atmosféru všeobecné nedůvěry, kdy se každý časopis bál s covermoutnigem přestat jako první, aby nebyl smeten konkurencí, která sice zastavení přislíbila, ale slib nedodržela. O tom, že je možnost „podrazů“ velmi aktuální, svědčil koneckonců i pořad GamePage, jehož tvůrci se s redakcemi dohodli, že se budou rovnoměrně střídat při spolupráci a nebudou se snažit příliš své tituly v rámci GamePage zviditelňovat, aby zachovali nezávislost pořadu. Bohužel však Karel Papík nevydržel a objednal si u obchodního oddělení ČT sponzorský vzkaz, takže tvůrci GamePage mohli při premiéře jednoho dílu jen bezmocně sledovat, jak divákům jejich pořad „přinesl GameStar“.
V současné době vládne na poli tuzemského covermountingu relativní klid – většina redakcí má nasmlouvané velmi kvalitní plné hry na několik měsíců dopředu, a tak se dá očekávat, že se další snahy o „trumfování“ objeví až koncem léta, kdy se budou časopisy poohlížet po dalších titulech. Čtenáři se tedy zatím mohou radovat – o „své“ plné hry ještě hodně dlouho nepřijdou...
Doufáme, že jsme vám alespoň zhruba přiblížili svět covermountovaných her, který se skrývá „za oponou“ stránek herních časopisů – někdy je opravdu zajímavé podívat se na věci z druhé strany.
