Před více než rokem a půl (možná je to déle) jsem měl příležitost zahrát si Zone of Enders. Tehdy to bylo v podobě demoverze, nicméně jako téměř každého mě demo okamžitě uchvátilo a touha obstarat si plnou verzi se od té chvíle zdála být nesnesitelná. Netrvalo dlouho a usmálo se na mne štěstí. Byla to nádhera. Nadčasová grafika, skvělé CGI animace, výborný anime příběh, frenetická zábavná a vysoce návyková akční hratelnost. Tomu by odolal málokdo. Nic však není perfektní, ani Zone of Enders nebylo. Tak krátkou a lehkou hru jsem do té doby neviděl. Přesto jsem se na díl druhý, který měl na starosti stejný tým lidí ovšem vedený jiným šéfem, nesmírně těšil v očekávání, že bude znatelně delší, graficky a zvukově ještě dokonalejší, s lepší kamerou a přitom stále tak výborně hratelný. Zdali se má (a věřím, že všech co původní ZOE hráli) očekávání splnila se ode mě až tak úplně nedozvíte. Od toho první dojmy nejsou. Ale leccos o tom, jak na mě hra zapůsobila, jistě vytušíte.
Příběh Zone of the Enders: The 2nd Runner volně navazuje na události prvního dílu. Hlavním hrdinou již naštěstí není naivní a vnitřně rozpolcený holobrádek Leo, ale Dingo - kdysi slavný voják Bahramské armády, nyní obyčejný těžař na planetě Calisto, který náhodu objeví Jehuty - bojového mecha s vlastní omezenou inteligencí a ultimátním destruktivním potenciálem. Stačí jej pouze aktivovat skrze příslušné softwarové ovladače.
To je však nepodstatné. Dingo je nálezem ohromen a když je okolnostmi donucen do Jehuty usednout, začne jeho cesta plná frenetické a nikdy neustávající akce, zrady, smrti a častých příběhových zvratů, končící jak jinak nežli dojemným vítězstvím. Již zde, na samém začátku hry, je třeba Konami pochválit za grafické a zvukové zpracování ZOE2. Po celou dobu hraní se totiž jedná o naprosto nevídanou spektakulární podívanou, jaká nemá obdoby.
Cel-shading je v ZOE2 doveden k naprosté dokonalosti. Herní prostředí i všechny objekty vypadají fantasticky, vše je neuvěřitelně detailní a plné efektních záblesků z energetických výbojů, prach v poušti se při soubojích víří a exploze, no to je dokonalost sama. Zkrátka slovy těžko popsatelné. Velmi dobré CGI sekvence z prvního dílu protentokrát nahradily in-game animačky, což je vzhledem ke kvalitám enginu jenom dobře. Čas od času se dostane i na animace v klasickém anime stylu, které jsou taktéž výborné.
Stejnou pochvalu jako grafika si zaslouží i hudební doprovod sestávající z mixu japonského popu, techna a klasické hudby. Mít možnost, rozhodně bych nepohrdnul soundtrackem. Zvukovou stránku hry však nepatrně sráží anglický dabing a stavba některých dialogů. Zejména Dingo, jako hlavní hrdina a postava, která mluví poměrně často, mohla být nadabována lépe.
Není to ovšem tak hrozné, aby to výrazně sráželo atmosféru, natož pak kazilo celkový dojem ze hry. Dabing zkrátka mohl být o fous lepší. Nic víc.
Hratelnost je skvělá - neopakovatelná, zkrátka jinde nic podobného nezažijete. Základem všeho je robot, v tomto případě Jehuty. Na rozdíl od jiných mech-like her si zde hráč svého robota sám nevylepšuje, ale různé upgrady (zbraně), kterých je celkově 12, získává postupem hry po zabití hlavních bossů. Použití těchto nových zbraní však ve většině případů (výjimky potvrzují pravidlo) vede pouze k rychlejší eliminaci nepřátel během zběsilých soubojů, kdy ani nestíháte sledovat, kde je nahoře a kde dole. Díky skvěle navrženému ovládání a vychytanému modelu "locknutí" nepřítele se však kupodivu i během těchto divokých akčních sekvencí dá uplatňovat jistá taktika, nemluvě o výtečných soubojích s finálními bossáky. Na ty obvykle platí jeden či dva způsoby boje s jednou specifickou zbraní. Více již prozrazovat nebudu, od toho tu bude podrobná recenze a nerad bych dalším popisem hry ztížil recenzentovi jeho úlohu a hlavně závěrečný verdikt, který jistě nebude tak jednoznačný, jak by se z těchto nadšených prvních dojmů mohlo zdát. Proto vás žádám, zůstaňte na příjmu, zatím to se Zone of Enders 2 vypadá velice nadějně.
