Kdo by neznal Jacka Bauera. Tak trošku tvrdohlavého agenta CTU (Counter Terrorist Unit), který se stal populárním i na českých televizích. A kdo by neznal hry podle filmu. Tak trošku nepovedené předělávky známých filmových pecek, které mají za cíl víc než pobavit vytřískat na licenci majlant. Jestli však King Kong byla výjimka, pak 24: The Game je skvost.
Existují dva typy vývojářů. Jedni neustále vymýšlí nové nápady a technologie, jak nejvíce zaujmout hráče, druzí sáhnou po osvědčených prvcích a na základě toho vytvoří hru. Máloco však dopadne dobře. Nové nápady trpí dětskými chorobami a nedotažením hratelnosti, osvědčené nápady se zas nevyhnou porovnáváním s hrou, která s nápadem přišla první. Pokud se však někomu podaří na základě již osvědčených nápadů založit novou hru, dopilovat hratelnost a dát jí jistý náboj, nemusí to znamenat fiasko. Studiu Cambridge se povedlo vzít několik elementů z GTA, Splinter Cell, Timesplitters, Punishera, Drivera, Syphon Filtera a XIII a pečlivým zpracováváním uhňácali těsto zajímavé chuti.
Místo koření ho posypali ingrediencemi z filmu a máme tu perlu, která svou návykovou hratelností uzemní nejednoho hráče. Zajímavostí je, že hra skutečně monitoruje události po dobu 24 hodin s tím, že příběh začíná v šest hodin ráno a ve stejnou dobu o 24 hodin později končí likvidací hlavního padoucha.
Co je 24: The Game vlastně za styl hry? Vlastně nevíme.
Novinářský disk s touto hrou se poněkud liší od ostatních. Není totiž jeden, ale dva. Což logicky znamená, že hra bude buď extrémně dlouhá nebo bude obsahovat plno filmových pasáží nebo ukázek. Pravdou je spíše to druhé. Hra je skrz naskrz prošpikovaná filmečky v herním enginu, ale délku zajišťuje ohromná variabilita hry.
Po spuštění hry následoval šok: jeden z jazyků, který nám hra nabídla, byla čeština. Naprosto bez ohlášení a zcela nečekaně. Že by se prodejnost PS2 titulů v Čechách zvýšila? Nejspíš. Po Buzz: The Music Quiz
je to další plně lokalizovaná hra (dabing zůstává naštěstí v originále) a zaručujeme, že díky tomu s vámi tentokrát bude hrát i vaše babička. Třikrát bravo Sony a překladatelům, které si zaplatili. Až na drobné chybičky vyplývající
převážně z neznalosti kontextu je překlad naprosto v pořádku, překladatel je zřejmě znalec seriálu a nebral si příliš servítky. Když postavy sprostě nadávají v angličtině, tak sprostě nadávají i v češtině, žádná cenzura nebo zjemňování mluvy (ne že by se ve hře mluvilo nějak výrazně často sprostě nebo slangově).
Příběh je údajně zasazen mezi druhou a třetí sérii a byl napsán exkluzivně pro hru, tedy žádný přepis několika dílů. Snaží se vysvětlit i některé souvislosti (např. jak došlo ke spolupráci Chase Edmundse s Jackem Bauerem, jak se Jackova dcera Kim dostala do CTU nebo kdo skutečně stál za atentátem na prezidenta Palmera) a udržuje hlavní element ze seriálu: neúprosně běžící čas a prostřihy několika obrazovek v jedné, kde můžeme vidět třeba agenta, dešifrujícího zaheslovaný vstup do budovy a zároveň padoucha, prchajícího před ozbrojenými jednotkami. Tyto prostřihy jsou k vidění nejen při průvodních animacích, ale mnohdy i při
hře samotné (proto zmíněná podobnost s XIII). Je důležité vědět, že na hře spolupracoval i tým, stojící za seriálovou předlohou – tedy scénáristé a produkční, takže hra má kvalitu zaručenou původními autory seriálu. Tváře a hlasy všech postav kopírují originální předlohu, takže uvidíme digitálního Kiefera Sutherlanda, Elishu Cuthbert, Carlose Bernarda a další. Škoda, že
právě obličej Jacka je asi jediný, který vypadá při animacích trochu směšně. Ale co, lepší než nějaká neznámá tvář.
Buďte si jisti, že si hra s fyzikou hraje velmi často a ku prospěchu hráče.
Ještě jsme se nezmínili, co je 24: The Game vlastně za hru. Vyhýbali jsme se této chvíli jako čert kříži, protože vlastně nevíme. Hra je rozdělena na mise a prakticky v každé misi můžeme narazit na jiný styl hraní. A právě v tom je hra zajímavá. Měli jsme pocit, že hrajeme obrovský interaktivní příběh, do kterého často zasahujeme a mohli bychom hru zjednodušeně zařadit do škatulky akční adventura. Nebo taky stealth hra. Nebo logický rychlík. Dobrá, vynecháme zařazování, nemá to smysl.
Jak jsme již napsali, celý příběh je rozdělen na mise, přičemž nikdy nevíme (občas jen tušíme), s jakým úkolem na nás hra přijde.
Přiblížíme situaci: v kůži Jacka Bauera jsme se infiltrovali do budovy a stříleli jsme do dotěrných vojáků a postupně plníme úkoly, které na nás vyskakují z Jackova PDA, tedy proto ona zmínka o Syphon Filteru. Když dojdeme k bezpečnostnímu zámku, hra ohlásí konec mise, zobrazí status, jak jsme si vedli, a spouštíme další misi. Jaké je však překvapení, když se na obrazovce ukáže směsice jakýchsi krychlí. Čteme si nápovědu a pomocí analogové páčky spojujeme dráty tak, aby signál dorazil do cílové krychle, čímž jsme
úspěšně odemkli bezpečností dveře. Proto ona zmínka s podobností se Splinter Cellem, i když na rozdíl od SC je hackování do systému výrazně zábavnější. Naivně jsme se domnívali, že jsme odhalili všechny základní principy hry a nic nás už nepřekvapí. Tímto se dodatečně omlouvám pánům z Cambridge Studio za podcenění. Toto byl teprve začátek.
|
Během procházení základnou na nás čekalo ještě několik překvapení. Už jen maličkost, že mrtvoly zůstávají na svém místě a nikam nemizí bylo zajímavé zjištění. Už v této fázi jsme autorům odpustili poněkud jednodušší grafiku, což se vzhledem k rozsáhlosti hry dá pochopit (viz GTA od třetího dílu výše). Že z každého zastřeleného vojáka automaticky vypadne zbraň a navíc
jsme v kapsách každého našli zásobu nábojů je sice logické, ale přemýšlejte, v kolika hrách jsme na tuto „samozřejmost“ narazili. Trochu více jsme se začali zajímat o ovládání a zjistili jsme, že mrtvoly můžeme odklízet stejně jako ve Splinter Cellu a začali slintat blahem. Při kosení vojáků jsme si všimli rozmanitého pohybu při skonu a pojali podezření. Že by autoři mysleli i na fyzikální engine? Vyzkoušeli jsme to na nejbližším předmětu a musíme konstatovat, že i na toto autoři mysleli. Prostředí je tedy plně interaktivní, což se dá výhodně použít. Takový kontejner, poslaný z kopce na nic netušící
nepřátelské vojáky, udělá divy, a nabízí tak několik způsobů, jak jednodušeji procházet úrovněmi. Netušili jsme, že ani to není
všechno. Schovávání za bednami a stěnami, „zamknutí“ cíle při míření jsme uvítali s nadšením, ale pořád to byla jen zajímavě vytvořená střílečka. Prošli jsme na konec úrovně a trochu se probrali. Příběh nás vyhodil na ulici a my zcela zřetelně viděli podobnost s Driverem. Pronásledovali jsme jakéhosi chlapíka, který byl evidentně v něčem namočený. Při probíhání uličkami
nám začal prchající do cesty shazovat bedny a blokoval cestu kontejnery. Pocítili jsme, že fyzikální engine byl v plno hrách využit jen na jakous takous interaktivitu prostředí a hezky vypadající umírající nepřátele. Takže si buďte jisti, že 24: The Game si s fyzikou hraje velmi často ku prospěchu hráče.
Nepíšu to často, ale 24: The Game je skutečná pecka!
Další úroveň a zase nová hra. Tentokrát si zahrajeme na ostřelovače a chráníme parťáka, který mezitím dekóduje další zámek na dveřích. Tady se nabízí podobnost s Time Splitters. Cvak, další mise nás hází do auta a my pronásledujeme dalšího padoucha ve
stylu GTA: kolemjdoucí se pletou do cesty, město je celkem rušné, zezadu na nás vcelku drsně dorážejí kámoši padoucha a my máme co dělat, abychom jim ujeli. Jdeme si vyměnit slipy, protože tohle už je trochu moc. Tedy v tom lepším smyslu slova. Za pár
minut hraní nám hra předvedla nádherné spojení několika žánrů spolu se zajímavým a chytlavým příběhem, a to jsme teprve u prvního disku (předpokládejme, že finální verze hry bude na jednom dvouvrstvém disku).
Už jste někdy ve hře hráli za padoucha, který má zdrhnout policajtům? Ne? Je to trochu zvláštní, ale i toho se ve hře dočkáte. Je trochu divné utíkat sám před sebou, člověk má tendenci hru úmyslně kazit, aby ho Jack a jeho parťáci dostali a hra skončila úspěšně.
Další mise, další hra. Padoucha jsme dostali a hra se přepíná do módu vyslýchání. Jestliže vás v Punisherovi bavilo tahat z obětí informace násilím, vyslýchání ve „čtyřiadvacítce“ používá podobný princip. Pomocí tlačítek na ovladači volíme mezi agresivním, normálním a klidným vyslýcháním tak, aby se křivka stresu oběti nedostala mimo vymezenou čáru. Postupně tak
taháme z nebohého zatčeného určitý počet informací, které potřebujeme k úspěšnému ukončení mise. Objednáváme zásobu papírových kapesníků a utíráme si kapající sliny. Už věříme, že máme co dělat s hrou typu „ještě jednu misi a jdu
spát“ a máme radost.
Dáme si trochu oddech od akce a podíváme se na další prvky. K dispozici máme PDA s důležitými informacemi. Můžeme si prohlédnout mapu, seznam úkolů, popis zbraní, které máme k dispozici, stav našeho počínání a nebo si přečíst stručný souhrn toho, co už máme za sebou, což nám pomůže k pochopení celého příběhu. Jen připomínám, že i toto celé je v češtině.
Samozřejmě i u velkých her se najdou nějaké chybičky. Kamera, jak už to u takovýchto her bývá, trochu zlobí a zaměřování by si také zasloužilo trochu vyladit (někdy jsme měli problém se rychle přepnout na vojáka, který to do nás pálil zezadu, popř. když byl voják příliš blízko, špatně se trefuje a rána pažbou způsobí jen několikasekundové omdlení). Místy trochu hrubší grafiku jsme
|
Rozmanitost žánrů
Trochu hrubší grafikaMusíme konstatovat, že jsme nikdy neviděli hru, která by bez „újmy na zdraví“ dokázala představit několik herních stylů zamotaných do zajímavého příběhu. 24: The Game je důkazem toho, že když se do práce pustí ti správní lidé, můžou si dovolit převzít osvědčené herní prvky místo riskantního vymýšlení něčeho nového. Už jen touto pestrostí nás hra mile překvapila a nasazujeme hodnocení, které se jen tak nějaké hře podle filmu/seriálu nedostane. Nepíšu to často, ale 24: The Game je opravdu slušná pecka!
| 24: The Game | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
