Redakce Bonuswebu se tak rozpomenula na hry, které jí chybí a jejichž návrat by ocenila. A nutno dodat, že málokterá anketa se tu dočkala tak obsáhlých odpovědí.
Ondřej Zach
Občas mi trochu chybí sportovní hry, které se neberou tak vážně jako dnešní vymazlené simulace. Co jsem se vyblbnul u her jako hokej Face Off!, kde si hráči občas dali v minihře do nosu a na trestnou lavici šel ten, který prohrál. Nebo první Sensible Soccer, jednoduchý, ale pekelně chytlavý fotbálek.
Chybí mi možná také projekty ve stylu Quest for Glory, tedy klasická 2D adventura okořeněná o prvky z her na hrdiny. Ostatně na letošek se chystá duchovní pokračování Hero-U, které vzniká díky komunitnímu financování. Hra měla vyjít na jaře, ale před pár dny autoři oznámili odklad. Doufejme, že si malé nezávislé studio neukouslo více, než může zvládnout.
Andrej Brabec
Quake (3 Arena) - Dokonalá čistokrevná akce. Tak by se dala definovat série Quake, která hráče nezdržovala příběhem a neobtěžovala se s nějakými tanečky okolo "realistické" herní náplně. Série Quake možná zastarala graficky, herně se jí však dodnes máloco rovná. A na poli síťového zápolení je pro mne absolutním králem.
Rollcage - Možná už vám z toho leze vzorec. I série Rollcage se na simulování reálného světa z vysoka vykašlala. Výsledkem byla adrenalinová jízda a dle mého názoru vůbec nejlepší závodní titul. První díl zkrátka zůstal nepřekonán. A vzpomínky na jízdu po stropě v 300 kilometrech za hodinu a se samonaváděcí raketou v zádech jsou i po patnácti letech slastné.
Warcraft 3 - Zahrnout do výběru tento titul je tak trochu podvod. Strategická série Warcraft jistě neupadla v zapomnění a studio Blizzard pravděpodobně další díl eventuelně vydá. Od publikace třetího dílu však uplynulo téměř dvanáct let a pro mne zůstává nejlepší strategií. Hra se vydala cestou drobných inovací, které však vytvořily ten vůbec nejzajímavější strategický mix. Hrdinové, omezené armády a důraz na mikromanagement, byly zkrátka výjimečným zážitkem.
Quakelive
Michael Mlynář
Tekken - Klasické bojovky sice pořád ještě vycházejí, ale už se krčí na okraji zájmu. Zatímco ještě v dobách první PlayStation a v první půlce aktivního života PlayStation 2 patřily ke stěžejním žánrům. Vzhledem k nízkým nárokům na hardware totiž vypadaly na danou dobu vždy skvěle. Dnes už parádně působí kdeco a hráči v současnosti také raději sáhnou po něčem s lepším příběhem a košatějšími herními mechanismy. Drilování komb a one-framů už není v módě.
Time Crisis - V dnešní době Kinectů, LCD panelů a PS Movů už světelná pistole samozřejmě nemá moc význam. Ale ať už mají současné systémy pohybového ovládání sebelepší nástavce či rozšíření, pistole je zkrátka pistole. Hry pro tuto periferii se s trochou cviku daly projít za dvacet minut, ale nikdo si na krátkou herní dobu nestěžoval. U některých titulů šlo dokonce připojit pistole dvě a pálit obouruč jako Desperado.
Tekken Tag Tournament 2
Mario Strikers - Akčním fotbálkům podle všeho na nějaký čas odzvonilo. Vždyť i poslední FIFA Street herním světem proplula víceméně bez povšimnutí. A přitom to byly tak fajn hry s nečekaně širokým záběrem.
Hry Mario Strikers měly s fotbalem společné snad jen kopačák a branky. Ale postavit si tým třeba z princezny Peach a čtyř nintenďáckých hřibů a bušit do Mariovy brány jednu supersonickou bombu za druhou, to zkrátka mělo neopakovatelný náboj.
Akční fotbaly ovšem mají tu smůlu, že drtivé většině hráčů stačí jedna taková hra za jednu generaci konzolí. Zejména ve více lidech se totiž dají drtit pořád dokola, aniž byste potřebovali nový díl. Ale to ostatně platí například i u tenisů.
Jan Hanáček
Battlezone – Žánr akčních strategií sice ještě v nějaké podobě přežívá, ale spíše v rámci prvků v jiných žánrech. Možnost velet svým jednotkám a zároveň je ovládat přímo dosáhla svého vrcholu právě v sérii Battlezone, na kterou dodnes se slzou v očích vzpomínám. Podobně skvělou kombinaci těchto dvou žánrů, jsem od té doby hrál snad jen v podobě Hostile Waters. A to už je nějaký ten pátek nazpět.
Baldur's Gate 2 – Říkejte si, co chcete. Klidně mi tvrďte, že zažíváme nejproduktivnější období her na hrdiny. Můžete to označovat za staromilství, já mám však se všemi Dragon Age a jemu podobnými problém. Moderní hry na hrdiny jsou dobré tituly. Ale hloubku a náročnost klasik žánru z dob pozdních devadesátých let rozhodně neobsahují. Nikdo mi tak nenamluví, že se jedná o jejich nástupce a jistém smyslu i pokračovatele.
System Shock 2
System Shock 2 – Sám jsem druhý díl „shocku“ dohrál snad už popáté. Je to po originálním Deus Exu můj nejčastěji hraný titul. Většinou třeba po dvou, třech letech přijde doba, kdy se na palubu lodi Von Braun vydám znovu a se stejným očekáváním
Opět mi zřejmě někdo namítne: Vždyť tady máme Bioshock! Jenže to není stejné. Dokonce ani zdaleka. System Shock byl děsivý, obtížný a nic vám neprominul. Ale zároveň byl plný atmosféry, neznáma a herních možností. Stejně tak druhý díl. Jeho „myšlenkový nástupce“ se s nejnovějším dílem posunul úplně jinam. A už původní Bioshock obsahoval možná tak desetinu možností i hloubky série System Shock.
Jan Lysý
Master of Magic - Ne, že by tahové strategie úplně vymřely. Ale rozhodně se jich neobjevuje tolik, aby měl jejich milovník na výběr z nepřeberného množství kvalitních titulů. Jednou z mých nejoblíbenějších tahových strategií je fantasy záležitost Master of Magic z roku 1994.
Ještě teď vzpomínám na to, jak jsem ke hře zasedl odpoledne a ve tři hodiny ráno mě mamka musela posílat do postele. Od světa plného mystických monster, mocných kouzel a takřka neporazitelných mágů jsem se nemohl odtrhnout.
Star Wars: X-Wing - Pamatuji na doby, kdy byly vesmírné simulátory extrémně oblíbené. A to zejména ty ze světa Star Wars. Zasednout do kokpitu X-Wingu, to je pro fanoušky Hvězdných válek prostě něco, čemu se nedá odolat. A já taky neodolal. Se sérií X-Wing, která odstartovala v roce 1993 jsem strávil hodně času a rozhodně ho nepovažuji za ztracený.
Tyrian 2000
Tyrian 2000 - I přes svou jednoduchost jsou arkádové střílečky tohoto typu chytlavé. Člověk se u nich krásně odreaguje. Mým favoritem je zejména Tyrian 2000, který vyšel v roce 1999. Hra obsahuje pět epizod plných nepřátel, spoustu různých zbraní a vše to balí do líbivého vizuálního kabátku. Ještě dnes se k titulu rád vracím.
Petr Zelený
Starship Troopers - Tuhle strategii spousta hráčů úplně minula a je to velká škoda. Na začátku totiž stejně jako ve stejnojmenném filmu máte co dělat, aby vaši pěšáci ustříleli jediného obřího brouka. Ale postupně si ze zelenáčů vychováte komando mezihvězdných bijců.
Gorky 17 - Vynikající tahová strategie s ponurou, místy až hororovou atmosférou. Vojenský oddíl proti hordám prapodivných oblud v na prvním pohled opuštěném městě zajišťuje pořádně vypjaté boje. Navíc pořádně tuhé. Tenhle polozapomenutý klenot se naštěstí dá za pár chechtáků splašit na Steamu.
Blood - To, že se tenhle zapomenutý bratříček Shadow Warriora a Duka 3D neobjevil znova v novém HD vydání, není žádné překvapení. Tahle střílečka je totiž brutální, satanistická a černohumorná tak, že by se i kluci ze South Parku mohli leccos přiučit. Takže vidle do ruky a fotbalu s ustřelenými hlavami zdar.
Blood
Jan Srp
Death Gate - A vůbec všechny ostatní adventury od Legendu. Žánr adventur sice nezemřel, jak mu mnozí předpovídali, ale poněkud nám „zcasualovatěl“. Chybí mi propracované příběhy na základě silných literárních licencí, chybí mi pohled z vlastních očí a chybí mi opravdu originální hádanky.
Ať už Legendi sáhli po vážných románech od Johna Saula nebo Frederika Pohla, či komediích od Pierce Anthonyho a Spidera Robinsona, vždy dokázali dokonale vtáhnout do herního světa, v němž se člověk nenudil ani při mnohých zákysech.
Spellcross - Dle mého názoru nejlepší tahová strategie všech dob. Geniálně navržená pravidla, perfektní vybalancování a složitost tak akorát aby se nejednalo o hardcore strategické šachy , ani o minimalistické bojůvky o pár lidech.
Skvěle podaný příběh o invazi fantastických kreatur na Zemi, která v totálním šoku nejprve formuje obranu a na pořádný protiútok může pomyslet až po měsících reálného času. Moment, kdy jsem v závěrečném souboji byl nucen obětovat jednotky, které jsem si hýčkal od první mise, patří k jednomu z mých nejsilnějších herních zážitků.
Soldier of Fortune
Soldier of Fortune - Málokterá hra si označení 18+ zaslouží tak jako první díl Soldier of Fortune. Ne, že bych si s tím tedy ve svých šestnácti letech nějak lámal hlavu. Na svou dobu fantastická grafika, víceméně realistické prostředí a hlavně – obrovský počet zásahových zón na tělech nepřátel, díky čemuž jim bylo možné několika způsoby ustřelit každou část těla.
Od té doby sice vyšly stovky stříleček, žádná ale nedokázala přinést tak „uspokojivý“ pocit ze střelby jako první díl Soldier of Fortune. Obávám se, že v dnešní době přehnané politické korektnosti už podobný masakr nevznikne… a to je obrovská škoda.
