Castlevania: Curse of Darkness

Po prvním úspěšném potykání si kultovní série s 3D rozměrem jsou tu Konami s dalším dílem, brousícím si své špičáky na hráčův krk. Nastavit či nenastavit, toť tentokrát pro fanoušky série vskutku otázka.

Parchant s modrou krví
S novou Castlevanií je to těžké. Člověk by jí ze srdce přál, aby si konečně užila důstojného přechodu do 3D prostoru, kterého se s Lament of Innocence na PS2 dočkala a s klidem jí odpustil i tu na první pohled rychle sešitou snahu si v něm ještě na stávající generaci konzolí trochu zablbnout, užít si a něco vydělat. Koneckonců po všech těch famózních dílech (především Circle of the Moon a Aria of Sorrow), následujících po přelomové Symphony of Night na PSOne, kdy Castlevania vytrvale dokazovala, kam až se dá jít i ve dvou rozměrech s akčním adventuřením, si série trochu shovívavosti zaslouží. Jenže i shovívavost je si třeba trochu aspoň něčím předcházet, na což ovšem začátek Curse of Darkness naprosto a zvysoka kašle.

V závislosti na tom, jakou používáte zbraň vypadávají ze zabitých nepřátel i tzv. evoluční krystaly.

Po úvodním intru, plném patetických dialogů o pomstě a pronásledování zlého bývalého Drákulova služebníka hodnějším bývalým Drákulovým služebníkem, vás hra okamžitě začne bez pardonů mlátit po hlavě všemi jejími největšími nedostatky. Při rozkoukávání si už během prvních chvil nemůžete nevšimnout, že veškerý herní svět byl zredukován na úzké, různě dlouhé neinteraktivní koridory, na jejichž stěnách se jen občas střídají odlišné textury. Jeden strukturou stejný jako druhý a nebýt mapy, za chvíli se přestáváte orientovat, protože jednoduše nemáte podle čeho. Problém, který zčásti trápil už Lament of Innocence, je tady rozvedený do absurdní dokonalosti a prakticky nic jiného než různě otexturované koridory tu nenajdete. Všude se navíc ze začátku válí mlha (včetně interiérů!), kamera se při autolocku v úzkých prostorách odráží od stěn a motá jak pověstné lejno pod splavem, nepřátelé jsou stejní jako posledně a souboje s nimi jsou primitivně jednoduché, takže si připadáte jako ve zprzněné verzi předchozího dílu. To, že tentokrát konečně hrajete de facto za upíra a ne dalšího lovce upírů z rodinky Belmontů, herně nic nemění. Novinky spočívají jedině na bedrech skutečnosti, že bič z minula vystřídaly v hlavní roli nástroje zkázy vámi vyráběné, sečné a bodné zbraně a vaše magické schopnosti byly z vás přeneseny na po vašem boku bojující spřízněné démonky různého druhu. Fajn. První hodina nezáživného akčního dění uplyne jak líně se vlekoucí stoka; s jednou rukou v nose zmáknete prvního bosse, textury hradu se změní na textury hor, získáte druhého démona, zvládajícího i za vás bojovat, potkáte první spřízněnou duši, vzdáleně připomínající vaši zemřelou milovanou, kvůli jejíž pomstě je váš avatar Hector tady. A dál se další hodinu bezmyšlenkovitě protloukáte skrz davy nepřátel v neměnných koridorech. Tu a tam vám zkušenostní body přihodí nový level a větší HP, tu a tam si vyrobíte z nasbíraných materiálů novou zbraň či nové brnění a vůbec si tak znuděně a zklamaně plníte svoje pracovní povinnosti, pomalu ale jistě připravujíc se hru v recenzi odstřelit. Shovívavost, neshovívavost.

Jako nositelka tradičních hodnot tak Curse of Darkness v očích očekávání sice naprosto selhává.

Proměna
Jenže v moment, kdy už máte v hlavě jasný ortel a říkáte si, že lepší už to nebude, se stane poměrně zvláštní, zpočátku těžko vysvětlitelná i pochopitelná věc. Přestože na herním obsahu ani jeho podobě se nic nezmění, najednou si začnete všímat věcí, které jste před tím samým rozčarováním přecházeli mávnutím ruky. Z čistě pracovní povinnosti si pěkně projdete zákonitosti výroby nových zbraní, vyzkoušíte si jejich výhody a nevýhody v praxi a najednou na vás nenuceně vybafne přehlížená propracovanost soubojového systému. Jednoduchá komba prováděná jedním tlačítkem najednou začnete smysluplně kombinovat s tlačítkem pro finiš komba, s jehož pomocí zvládnete poměrně zajímavé kreace, které vás při použití ve správné situaci dokáží dostat do velmi výhodného postavení proti hordě vašich nepřátel. Všimnete si, že každý typ zbraně má trochu jinou sestavu úderů, vycházející z jeho proporcí, které zároveň mají vliv na rychlost prováděné sestavy úderů. Příkladem řečeno, s těžkou obouruční sekerou kolem sebe naděláte víc paseky než s lehkým mečem, ale musíte se trefit, což může být u rychlejších potvor problém. Ne tak s rychlým mečem. Z čistě pracovních důvodů prověříte i funkčnost krytí a úhybných manévrů a i když vás k tomu hra díky nízké obtížnosti nenutí, jak vám všechno tohle přejde do krve, začnete toho postupně využívat.

Z pracovních důvodů se trochu blíž začnete zaobírat i vývojem vašich démonků. Všimnete si, že v závislosti na tom, jakou používáte zbraň vypadávají ze zabitých nepřátel i tzv. evoluční krystaly, které určují, co vám z démona po nasbírání příslušného počtu dál vyroste. Rovněž si všimnete, že společně s jeho evolucí na další vyspělejší formy jeho druhu, rovněž sbírá spolu s vámi i klasické zkušenostní body, s jejichž pomocí si bez ohledu na formu dál leveluje svoje statistiky a učí se novým, převážně magickým dovednostem. Evoluční forma sama pak má vliv jen na vzhled a zpřístupnění jeho dalších skillů, které je ovšem třeba se dál naučit. V akci můžete mít vždy u sebe jen jednoho, takže chcete-li, aby se vám vaši démoní pokémonci vyvíjeli a levelovali, budete se jim muset věnovat pěkně na střídačku. A jak se jim tak věnujete, začnete si všímat, jak jejich statistiky ovlivňují ty vaše a jak ti bojoví jsou různě efektivně využitelní proti různým druhům nepřátel, čímž se bojový systém zase o kousek zkomplexňuje. A jak se všemu tomu z čistě pracovních důvodů věnujete a zjišťujete, že Castlevania se tímhle dílem z akční adventury, kterou byla od Symphony of Night, přerodila v prakticky čistě akční RPG, tak najednou zjistíte, že textury koridorů se změnily hned několikrát, jsou dvě hodiny ráno a máte za sebou, ani nevíte jak, pomalu šest hodin čisté herní doby. A to, co jste měli původně v plánu odstřelit, vás najednou čím dál tím víc baví a nechce se vám přestat. A taky nepřestanete, než hra po nějakých dvanáct hodinách skončí.

Viva la Revolution?
S novou Castlevanií to opravdu není jednoduché. Teď aby člověk všechny ty odstřelovací poznámky, co si sesumíroval během prvních dvou hodin v hlavě, přehodnocoval a pracně hledal důvody, proč ho vlastně po nudném začátku až do konce bavilo něco, co by ho podle všech vnějších znaků bavit nemělo. Problém, problém je nejspíš v očekáváních. Od Symphony of Night Castlevania vždycky představovala naprostou špičku mezi akčními adventurami, vynikající jak parádní atmosférou, důmyslným level designem a na něm stavějícími hádankami, převážně explorační povahy typu

Zaschlá krev

Kořeny dnes již kultovní série by samozvaní historici videoherního průmyslu našli pevně zakořeněné na kdysi slavných a velmi populárních domácích konzolích Big N. Konkrétně psal se rok léta páně 1986, kdy na tehdejším MSX spatřila světlo světa první Castlevania pod názvem Vampire Killer, a díky netradičnímu tématu zaznamenala už tehdy velký úspěch. Série se dalšími díly rychle etablovala a právě zmíněný úspěch se jí držel pevně přisátý na jejím svůdném krku. Vyvrcholení série ve vodách 2D skrolovacích akčních adventur ovšem přišlo až v roce 1997 v podobě Symphony of Night na PSOne a Saturnu, která je mnohými dodnes považována za nejlepší hru svého druhu všech dob. Domácí konzole od Nintenda na nichž a s jejichž pomocí se série etablovala po nástupu Sony trochu ostrouhala, neb Konami N64 nadělili jen první 3D Castlevanii 64, která ovšem dopadla otřesně a 3D se od té doby série vyhýbala jak upír svěcené vodě. A po konverzi staršího dílu Akumajo Dracula (který do té doby nikdy nevyšel mimo Japonsko) pro PSOne pod názvem Castlevania Chronicles se opět vrátila v plné formě k 2D rozměru i konzolím od Big N, byť už jen těm kapesním. Gameboy Advance se dočkal vynikajících třech nových dílů Circle of the Moon, Harmony of Dissonance a Aria of Sorrow. Byť všechny tři byly výjimečně kvalitní, přeci jen žádný z nich neznamenal výraznější pokrok od Symphony of Night a nutnost opětovného vstupu do 3D vod byla zřejmá. A s příchodem PS2 se série dočkala. Byť Lament of Inocence postrádal tu komplexní a brilantní vyladěnost posledních 2D dílů, rozhodně byl konečně tím kýženým krokem vpřed. V současné době nám sice autoři zkouší s Castlevanií kráčet nejen vpřed, ale i tak trochu jinam a jak to dopadá, vidíte před sebou. Nicméně a co z toho nakonec bude, to se teprve uvidí a nebude se čekat dlouho. Další Castlevania pro konzole nové generace už je totiž ohlášena. Upíři ani Belmontové nám naštěstí jen tak nevymřou.

Jako nositelka tradičních hodnot tak Curse of Darkness v očích očekávání sice naprosto selhává, nicméně jako akční RPG pro ty RPG pozitivní funguje takřka na výbornou. Příběh se ukáže časem sympaticky neurčitý a tajuplný s několika překvapeními i zajímavými postavami a animace jej vyprávějící jsou řemeslně na solidní úrovni. Zbraní, brnění i skillů vašich démonů je požehnaně, nepřátelé jsou dostatečně variabilní a levely vcelku velké s řadou vedlejších pasáží, skrývající většinou vzácné materiály pro výrobu vašich zbraní. RPG prvky jsou dostatečně bohaté i komplexní, aby vás postupné levelování řádně motivovalo a soubojový systém klasická konzolová akční RPG typu Diablo (např. BG: Dark Alliance) převyšuje propracovaností o hlavu (s výjimkou Vagrant Story). Konečně není úspěch v akci jen otázkou statistik a dostatku lahviček na uzdravování, ale i otázkou vašich instinktů a osobního skillu. No a ten level design, ten si v akčních RPG nikdy na propracovanost a unikátnost nepotrpěl, takže tady soukmenovci nemají Curse of Darkness příliš moc co vyčítat. Její stále se opakující koridory jsou sice nudné, ale funkční. Na druhou stranu si ovšem oči hráče zaslouží aspoň esteticky trochu hýčkat a je bez debat, že kvalitnější level design by hře rozhodně v ničem neuškodil. Stejně tak jako možnost mít při pohybu viditelnou automapu nebo možnost měnit zbraně i mazlíky přímo během hry, bez nutnosti neustále strkat nos do menu. A kameře by menší zmatenost taky vcelku bodla.

Vivat nebo gilotina!
Výsledek je tak ale i s uvedenými problémy pro fanoušky akčních RPG chutnou a dobře stravitelnou záležitostí, obzvláště pak při současném nedostatku nových přírůstků v žánru. Horší to bude ovšem s pravověrnými fanoušky Castlevanie samotné. Už to zkrátka není, co bývalo a Curse of Darkness po tom povedeném přechodu do 3D s Lament of Innocence rozhodně věrně neleští

Klady a zápory

Intuitivní soubojový systém
Přístupné, ale komplexní RPG prvky
Časem skoro návyková hratelnost

Nudný a otřesně stereotypní level design
Zmatená kamera

rodinné stříbro, jak to kupříkladu dělá Metroid Prime na GC. Nu což, změna je ovšem život, byť ten jí mnohdy víc ztrácí než získává. A koneckonců pro ty, kteří tohle do jisté míry okleštění Casltevanie nezkousnou a kousnout upírem se jako praví Belmontové nenechají, pro ty je tu klasický a stále vynikající 2D přírůstek v podobě Dawn of Sorrow na NDS. Liberálnější nechť si klidně s námi přihnou doušek nové krve. Chvíli to trvá, než si na tu chuť zvyknete, ale pak…

Castlevania: Curse of Darkness

Výrobce/Vydavatel	Konami/Konami
Platforma	PlayStation 2, Xbox

Multiplayer:	ne
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	479 kB

Verdikt:

V jádru velmi kvalitní akční RPG, jehož kvality však díky odpuzující slupce ocení jen fanoušci žánru, kteří jej paradoxně díky změnám ocení možná víc i než fanoušci Castlevanie samotné.

Hodnocení:

70% (info)