Company of Heroes

Druhá světová válka je pro hráče i vývojáře sice již notně otřepaný, ale stále vděčný a úspěšný motiv. Když se navíc takového motivu ujmou mistři svého oboru...

Company of Heroes (CoH) je nová realtime strategie z dílny známého studia Relic Entertainment, které má za sebou kromě veleúspěšného zpracování stolní hry Warhammer 40k také například neméně slavnou vesmírnou ságu Homeworld. V CoH se tentokrát nebude bojovat ve vesmíru, ale na staré dobré Zemi, konkrétně ve Francii okupované nacistickým Německem. Jako velitel povedete svou jednotku, Able company, od drastického vylodění v Normandii, až po konečné zlomení německého odporu na západním konci „Pevnosti Evropa“. Děj se tedy v podstatě soustředí jen na velmi krátký úsek Druhé světové války, takže oslavy konečného vítězství budete muset oželet, ale nebojte se, tento fakt naopak atmosféře velice prospívá. Do svého tažení se totiž vžijete mnohem lépe, kampaň je ucelenější a mnohem realističtěji zachycuje válku tak, jak skutečně vypadala – jako desítky dílčích střetnutí a operací, které na mapě sice vypadají jen jako malé krůčky v rámci celkového plánu, avšak pro vojáky na bojišti jde o krvavé a intenzivní bitvy, z nichž každá může být jejich poslední.

Díky omezenému časovému i prostorovému rozpětí hry si zahrajete jen za dvě strany, které jsou sice tradičně nazvané Allies (spojenci) a Axis (osa), nicméně pod těmito názvy se skrývají pouze dvě armády – Americká a Německá, žádné další zúčastněné národy ve hře nenajdete. Singleplayer lze navíc hrát pouze za američany, nicméně kampaň je dostatečně dlouhá a zábavná na to, aby tento handicap vyvážila. Horší je to při hře více hráčů, kdy jste nuceni vybrat si jeden ze dvou týmů, hra ve stylu „free for all“ nebo bitva více týmů není možná. Všichni v jednom týmu navíc hrají za stejnou armádu, což je sice na první pohled logické, nicméně sami jistě dobře víte, že na nějaké realistické rozložení sil se v multiplayeru nehraje, každý obvykle hraje za svojí oblíbenou rasu, ať už je protivníkem kdokoliv.

Nedostatky ve hře po síti jsou však vzhledem k zážitku ze singleplayeru v podstatě podružné. Atmosféra je, jak jsem se již zmiňoval v úvodu, naprosto skvělá. Ucelená a propracovaná kampaň, kdy je dojem z tuhých bitev o každý metr mapy ještě umocněn dramatickými předělovými scénami a naléhavými briefingy, ve vás neustále zanechává pocit, že teď přece nemůžete odejít od počítače a nechat válku na chvíli plavat, když je před vámi ještě tolik práce. Občas jsem se přistihl, že zničení německých sil začínám brát hodně osobně, a každý rozprášený oddíl granátníků, či znehybněný tank, pro mě dostává nádech pomsty za vlastní padlé vojáky.

„Filmový“ zážitek a pocit sounáležitosti s vašimi muži není dán jen dobrým designem misí, ale z velké části také naprosto ohromujícím audiovizuálním zpracováním. Nemám teď na mysli jen nějaké technologické vychytávky, ale spíše úroveň detailu, do jakého je hra propracována. Pěšáci se při přesunu kryjí za nerovnosti, krčí se, plazí se, po zásahu krvácejí a svíjí se na zemi. Pokud použijete nějakou budovu jako opěrný bod, vojáci jsou skutečně vidět jak se uvnitř pohybují, vyhlížejí z oken, kryjí se za zárubně a ostřelují ulici pod nimi. Obzvláště propracované jsou výbuchy, kterých si v nejrůznějších podobách užijete opravdu hodně. Exploze ručních granátů nebo střel z minometů jsou decentní, ale i tak poměrně účinné. Raketomety dokáží udělat mnohem větší spoušť, obzvlášť kobercové bombardování německých Nebelwerferů se naučíte rychle nenávidět. Stále to však není nic ve srovnání s těžkým dělostřelectvem, jehož podporu si můžete přivolat. Ohromné exploze boří zdi i celé domy, vaše jednotky v oblasti dopadu jsou odsouzeny k téměř jisté záhubě, těla poletují vzduchem, stejně tak jako hromady trosek a prachu, kusy domů a porostu, prostě dokonalá zkáza, na kterou se rádi budete dívat pořád dokola, pokud tedy zrovna není cílem ostřelování vaše poslední obranná linie.

Prostředí je vůbec hodně zničitelné, po dopadech granátů zůstávají skutečné krátery, ve kterých se pěchota může krýt, tank může projet zdí a při otáčení kolem domu se občas stane že jeho roh urazí. Domy lze zbořit do základů, takže města se během mise obvykle změní v jednu velkou ruinu, obzvlášť pokud rádi využíváte výše zmiňované dělostřelectvo. Působí proto trochu nepatřičně, že některé skupiny keřů a stromů jsou použity jako nezničitelné překážky, sloužící k rozdělení hrací plochy, takže jimi neprojde pěchota ani neprojede tank.

Co se týče detailů, autoři rozhodně nezanedbali ani zvukovou stránku hry. Zapomeňte na monotónní, neustále dokola opakované hlášky ve stylu „yes sir“, „roger“ a podobně, v CoH mají vaši muži repertoár mnohem větší. Při boji se na vás ze všech stran valí neustále nějaká hlášení, křik nebo jen smrtelný chropot, což samozřejmě na zážitku z bitvy hodně přidává. Kromě široké škály různých pokřiků a „acknowledgement“ hlášek potěší také například fakt, že vás vojáci, kteří jsou zrovna mimo obrazovku, při napadení zásobují informacemi o povaze útoku, díky čemuž můžete rovnou přemýšlet o tom, jak budete reagovat, nebo jestli třeba nebude lepší jednotku rovnou odepsat („We’re taking rocket fire“). Na srdci zahřejí i takové detaily jako když výsadkáři při noční misi mluví šeptem, nebo když hlášení od vojáků mimo váš dohled slyšíte zkreslená vysílačkou.

Superlativů už ale bylo dost, pojďme si nyní říci jak se to vlastně vůbec hraje. Herní systém vychází celkem zřetelně z Warhammer: DoW, nicméně nejde o pouhý klon, došlo naopak k poměrně radikálním modifikacím. Ve hře jsou tentokrát tři suroviny – lidské zdroje, munice a palivo. Získáváte je obsazováním strategických bodů na mapě, každý z nich dodává jen jednu ze surovin, prvním cílem v každé misi proto obvykle je zajištění alespoň jednoho strategického bodu od každého druhu. Lidské zdroje jsou základ, bez kterého se nikam nehnete, palivo je důležité pro stavbu budov a pokročilejších jednotek jako jsou děla, tanky a podobně a munici utrácíte hlavně za různé speciální akce, jako je hození granátu, pokládání min, přivolání letecké nebo dělostřelecké podpory a mnohé další. I další aspekty hry jsou podobné, jednotky můžete dovybavit lepšími zbraněmi, jako jsou například bazuky nebo lehké kulomety, stejně tak můžete zdecimované družstvo vojáků doplnit o nové muže, avšak ne kdekoliv na bojišti, ale pouze v blízkosti základny nebo pěchotního transportéru.

Limit na jednotky je poměrně nízký, alespoň ve srovnání třeba s Warhammerem, Warcraftem 3, natož třeba se Starcraftem, takže na masové ofenzivy rychle zapomeňte. Cestou k úspěchu však není ani obranná taktika, protože mapy jsou obvykle poměrně otevřené a díky nízkému limitu nebudete moci uhlídat všechno. Ještě štěstí, že máte alespoň možnost stavět obrané struktury jako kulometná hnízda, protitankové zátarasy, ostnaté dráty nebo miny, které vám pomohou alespoň částečně pokrýt zranitelná křídla, nicméně i tak je problém všechno uhlídat. Hra je tak dynamická a plná překvapení, díky nízkému limitu nezbývá než vytvořit pokud možno co nejvyváženější bojovou skupinu a s ní pak operovat, nicméně při útoku budete muset obvykle nechat základnu víceméně odkrytou, čehož počítačový oponent rád a často využívá. Na druhou stranu síla i zranitelnost jednotek je, alespoň oproti „klasickým“ RTS, celkem realistická, takže dobře postavený protitankový kanón, podporovaný jedním kulometem, může zastavit i jinak celkem nebezpečný útok. Jde jen o to aby kanón stál právě tam kde je potřeba a to se bohužel často nestane.

Těžké zbraně jsou vůbec kapitolou samy pro sebe. Ve hře kromě zmiňovaných děl a těžkých kulometů budete disponovat také minomety, houfnicemi, protiletadlovými kanóny a dalšími podpůrnými prostředky. Všechny jsou ovládány skupinkou několika vojáků, které můžete postřílet ze zálohy a získat tak zbraň pro sebe. Tím se otevírá cesta k dalším taktickým možnostem, některé mise jsou dokonce schválně koncipovány tak, že dostanete na začátku k dispozici pouze pěchotu a všechno ostatní si musíte ukořistit sami.

Umělá inteligence je, jak jsem již naznačil výše, na solidní úrovni. Počítačem řízený oponent sice není žádný génius, ale i tak vám dokáže občas pěkně zatopit právě díky tomu, že dokáže objevit vaše slabé místo a tam pak nečekaně prorazit. Proto i na normální obtížnost není kampaň zrovna procházkou růžovým sadem, takže pokud nejste zrovna veteráni formátu Erwina Rommela, na rozkoukání bych vyšší příliš nedoporučoval. Problematické je někdy chování vašich vlastních jednotek, tanky mívají tendenci neustále se někde zasekávat, obzvláště při boji v úzkých městských ulicích. Pokud je pošlete do útoku, občas se stane že nestřílí zdálky, ale najedou přímo před nepřítele, čímž se často vystaví křížové palbě, která může být smrtící hlavně proto, že proti všem obrněným vozidlům platí bonus při střelbě do slabého zadního pancíře. Pěšáci se sice chovají o něco inteligentněji, ale i tak někdy nepochopitelně vybíhají z úkrytu, což samozřejmě vede ke zbytečným ztrátám. Těchto kiksů naštěstí není zas tolik, aby vám hru znechutily, nicméně vždycky zamrzí, když pečlivě plánovaný útok ztroskotá díky neschopnosti vlastních vojáků.

Jak tedy Company of Heroes zhodnotit ve zkratce? Ačkoliv nejde o titul, který by vešel do dějin interaktivní zábavy, rozhodně jde o nejlepší letošní realtime strategii, možná dokonce o jednu z nejlepších her tohoto roku vůbec.

Klady a zápory

Hratelnost, která nepustí
Skvěle nadesignované úrovně
Audiovizuální zpracování

Občasné chybky v AI
Pouze jedna kampaň

Záporů je jen málo, kromě výše zmíněných je třeba ještě upozornit na poměrně vysoké nároky na výkon počítače, což je bohužel nevyhnutelná cena za grafickou dokonalost. I přes to mi však nezbývá než hru maximálně doporučit. Pokud jste fandy žánru RTS, nic lepšího pro vás v současnosti neexistuje, a pokud nejste, zahrajte si Company of Heroes a možná se jimi stanete také.

(Petr Kárník) Ačkoliv Michal popsal hru více než výstižně, nemohu nepřispět svou troškou do mlýna. Company of Heroes je pro mě velké překvapení. Žádný zázrak jsem od ní neočekával a o to víc mě překvapila. Prakticky ihned po spuštění a odehrání krátkého tutoriálu mě naprosto pohltila a nepustila, dokud jsem ji nedohrál a to se v dnešní době zas tak často nevidí. V recenzi je vychváleno všechno, od perfektní a detailní grafiky až po vytříbenou hratelnost. Se vším bez váhání souhlasím, Company of Heroes se hraje jedním dechem a každá z patnácti perfektně nadesignovaných úrovní vám zůstane v paměti hodně dlouho. Jedinou výtku bych měl k občasným chybkám v umělé inteligenci a délce hry, která mi přišla nechutně krátká. I tak ale považuji Company of Heroes za suverénně nejlepší realtime strategii roku a neváhám jí udělit nadprůměrné hodnocení 92%.