Skutečnost, že se Ridge Racer stává „startovací“ závodní hrou nových konzolí, opakujeme již poměrně pravidelně, ale nutno říci, že to opakujeme docela rádi, jelikož se nám moc nechce vymýšlet jiné úvody. V případě Ridge Racera 7 se nám ale moc nechce vymýšlet ani jiné texty. Celá série se totiž drží od prvního dílu svého nalajnovaného konceptu a v zásadě nebudeme moc daleko od pravdy, když řekneme, že se s každým novým dílem mění víceméně pouze grafika. V posledních letech se ale objevují různé novinky častěji než by ještě před pěti lety vůbec kdo čekal.
V souvislosti s úpravami pak do hry vstupuje faktor věrnosti značce.
A i když se tedy sedmý Ridge Racer na první, druhý i třetí pohled jeví opět úplně stejně jako předchozí díl a víceméně
stejně se i hraje, přináší oproti svému předchůdci nejvíce novinek ze všech předchozích dílů. Prní změnou je již tradičně grafika. PlayStation 3 je v současnosti nejvýkonnější herní konzolí, a tak je jasné, že se jedná o nejlépe vypadající RR v historii. Opět tedy platí naše další oblíbené rčení o výkladní skříni dané nové platformy, která má lidi v prvé řadě nalákat vynikajícím vizuálním
dojmem. Asi nemá cenu popisovat všechny grafické detaily, ale věřte, že pokrok od RR6 pro Xbox 360 je znát na první pohled a i když jsme se odmítali pouštět do nějakého přímého srovnání jako se objevilo před časem na internetu, dovolíme si tvrdit, že RR7 vypadá opravdu lépe. Rozhodně tedy co se týče vizuálního dojmu, porovnávat počty polygonů a podobné technické záležitosti totiž odmítáme už tím spíš. Auta vypadají klasicky velmi dobře a krásně se lesknou, ale zlepšení jsme zaznamenali i co se týče okolí tratí, které vypadá poměrně živě, ale zejména velmi atraktivně. Takže zkrátka a dobře, zase je na co koukat.
Důležitější jsou ale změny v konceptu hry. I když taky jak se to vezme. Sami na sobě totiž vidíme, že jako příznivcům
série se nám zkrátka každý nový RR líbí a basta (snad tedy jen s výjimkou NDS verze, kterou s odstupem času hodnotíme jako jeden z těch zbytečnějších dílů). Hlavní změnou tedy je fakt, že tentokrát si můžeme naše vozítka i upravovat a to jak vizuálně, tak samozřejmě i po výkonnostní stránce. Upravit lze několik kategorií jako například výkon motoru, pneumatiky nebo
nitro. Za každý úspěšně zvládnutý závod nebo šampionát získáváte kredity a za ně si nakupujete nová vylepšení. Doporučujeme v prvé řadě vylepšit zejména motor a nitro, protože v úvodu sice budete mít k dispozici klasické tři nitro bombičky, ale každá z nich bude fungovat úplně stejně. Třístupňový nitro systém se zpřístupní právě až po upgradu, bez něhož dvojitý či trojitý boost neprovedete, ani kdybyste plynovým pedálem prošlápli podlahu.
V souvislosti s úpravami pak do hry vstupuje faktor věrnosti značce. Podle toho jakou značku vozů při závodech používáte, jsou vám přidělovány jakési „věrnostní“ body, na základě jejichž výše získáváte od výrobců různé výhody jako kupříkladu slevy nebo se vám zpřístupňují nové díly a možnosti upgradu. Mimochodem, auto nelze samozřejmě ladit nějak přesně jako třeba u závodních simulátorů, ale pouze koupíte „vylepšovací balíček“, ten se na váš vůz nainstaluje a hotovo. Na druhou stranu, chtěl by vůbec někdo v arkádě nejarkádovitější štelovat tuhost odpružení s přesností
na setiny? My tedy rozhodně ne.
Beze zmínky nesmí zůstat ani skutečnost, že se poněkud zvýšila obtížnost.
Tím se dostáváme k jízdnímu modelu. Po přečtení předchozího odstavce asi už nepřekvapí ani ty nejnovější nováčky,
že je zdejší model zcela arkádový a s realitou toho nijak moc společného nemá. Stejně jako v předchozích dílech tak je účelem předvádět kvalitní smyky, čímž se nabíjí boost, a ten pak ve vhodnou chvíli odpálit, a nechat tak pokud možno všechny soupeře za zády. K naší nelibosti ale hoši v Namcu opětovně nezapracovali na modelu kolizním, takže pokud se dostanete do kontaktu se soupeřem, chovají se auta tak trochu jako kartonové krabice, ale zejména tříská do očí kontakt vašeho vozu se svodidly. Nevoláme po dokonalém modelu poškození, ale opravdu bychom ocenili, kdyby se na takto výkonných herních mašinách, jako jsou dnes k dispozici, auta od svodidel alespoň nějak odrazila a necukala se u nich jako při epileptickém záchvatu. Sice to k sérii
rovněž patří již od nepaměti, ale toto bychom skutečně dokázali oželet.
Ke slovu ale v tento okamžik přichází i další nový faktor a tím je jízda ve větrném zákrytu. Když tedy jedete v rozumné
vzdálenosti za některým ze soupeřů a držíte se v jeho stopě, budete mít menší odpor vzduchu, čímž zrychlíte a následně tak můžete vcelku pohodlně předjíždět i bez použití boostu. Hodí se to zejména v prvních fázích závodu, kdy máte před sebou ještě dostatek aut, za která se lze „schovat“, a nabrat tak rychlost. Vzhledem k tomu, že auta často projíždějí vedle sebe i zatáčky se navíc v tyto momenty i hůře předjíždí, a tak dokáže docela naštvat když si vyplácáte boost, aniž byste se posunuli o jediné místo, protože vás skupina soupeřů před vámi před sebe prostě nepustí. S trochou cviku a šikovnosti lze navíc tyto zákryty docela dobře řetězit, takže když se vám podaří předjet ze zákrytu jeden vůz a ihned se zavěsit za další a pak případně ještě jednou či dvakrát, můžete se dostat o několik míst vcelku dost rychle a elegantně i bez použití boostu. Podobně
jako u dalších věcí v RR k tomu ale samozřejmě potřebujete i trochu toho pověstného štěstíčka.
|
Beze zmínky nesmí zůstat ani skutečnost, že se od minulého dílu poněkud zvýšila obtížnost. Alespoň tedy v našich
očích. Zpočátku to je značné míry dáno tím, že jsme nebyli zvyklí upgradovat auta, a tak nejprve mnoho problémů vyřešila návštěva garáže, kde jsme potřebné vybavení doplnili, ale ani tak se nemůžeme ubránit dojmu, že laťka obtížnosti je tentokrát posazena o něco výše než obvykle. Situace, kdy spodní polovinu pole necháte suverénně za zády a už o ní v životě neuslyšíte, jsme tak zažívali víceméně pouze krátce v úvodu hry. Na druhou stranu netvrdíme, že je RR7 nějak obzvlášť obtížný, ale s prstem v nose se zde rozhodně nedá jezdit ani v prvním závodě. Těžko to ale považovat za chybu nebo zápor, protože až na čestné výjimky byl Ridge Racer vždy v prvé řadě výzvou a dokončit ho na sto procent nebyla nikdy žádná brnkačka. Ostatně, dodnes řešíme, jak zvládnout těch posledních pět závodů v RR6, ehm.
Opět pozměněna byla i struktura jednotlivých závodů, kdy od „vytyčování tras“ z RR6 bylo upuštěno a nyní jsou závody opět členěny již pevně do šampionátů, které je potřeba vyhrát ziskem dostatečného počtu bodů v závodech, z
nichž se šampionát skládá. Dojde ale samozřejmě i na jednotlivé závody, které budou buď jakýmisi odbočkami zdejší závodní ligy nebo závody vypisovanými výrobci vozů či příslušenství a podobně. Nicméně pokud chcete pokořit RR7 porazit „do posledního muže“, budete muset stejně tak jako tak zvítězit ve všech.
Závěrem snad ještě pár krátkých poznámek. Zvuky i hudba zůstávají rovněž v jádru věrné tradici Ridge Racera, takže vedle vcelku zajímavých tracků tu hrají i věci, u nichž jsme se s hrůzou dívali, jestli se nám neporouchala konzole. RR7 rovněž obsahuje možnost instalace hry na pevný disk. Ta zabere 5 GB, ale i bez ní běhá hra vyloženě uspokojivě a loadingové prodlevy
|
Krásné zpracování
V podstatě pořád to saméCelkově nás nový Ridge Racer tedy opět potěšil, přičemž ale zdůrazňujeme, že se počítáme mezi fanoušky série. Pakliže se mezi ně vy nepočítáte, patrně vás tedy tato hra neosloví tak jako nás. Objektivně vzato totiž sedmý díl nepřináší principiálně nic nového, a tak když poprvé chytnete do ruky Sixaxis a spustíte první závod, budete okamžitě jako doma. Samozřejmě za předpokladu, že se sérií již máte nějaké ty zkušenosti. Na první pohled ale vypadá RR7 opět skvěle, takže jistě přitáhne slušnou řádku nováčků. Ti sice možná budou mít trošku problém s lehce zvýšenou obtížností, ale nejedná se o nic nepřekonatelného. Zkrátka a dobře, i RR7 plní svůj účel: je zábavný, skvěle vypadá a hraje se velmi příjemně. Launchová arkáda přesně podle našeho gusta.
| Ridge Racer 7 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
