FIFA Street 3 – čutání pod Karlovým mostem

Zaplivané plácky už pomalu přestávají být in. Dnes se fotbal přesouvá pod Karlův most nebo na střechu tokijského věžáku.

FIFA Street 3

Asi nebudeme sami, kdo si tady oblíbil sportovní hry s přídomkem Street z produkce EA Big. A určitě nebudeme sami ani v názoru, že cokoliv Street je moc fajn ale FIFA Street je holt našinci nejbližší. Člověk se rád vyblbne u NBA Street a díky značně zjednodušeným pravidlům není nesmysl ani zkusit NFL Street, ale nedá se nic dělat Fotbal Street je zkrátka Fotbal Street. Zarvat to do koše s Kobe Bryantem ze čtyřmetrového výskoku musí potěšit každého sportovního fanouška, ale marná sláva, přihrát Rosovi, nasadit s ním jesle Ronaldinhovi a nacpat do brány balón i s bezmocným ubožáčkem Didou, to je zkrátka úplně jiná liga.

Čím déle držíte tlačítko pro střelu, tím bude vaše rána prudší a hůře chytatelná.

Přesto ale ne vždy je vše zcela ideální. Kupříkladu tedy minulý díl FIFA Street. Po úspěšné premiéře jsme možná čekali až příliš, ale tak trochu nám připadalo, že tato hra má s fotbalem společné už jen ty branky, míč a jména hráčů navlečených do značkových hadrů. Takže nás rozhodně potěšilo, že třetí díl je zase tak trochu více o fotbálku. Ale nebojte, pokud pátráte po tom, jak vypadají nové kolekce známých sportovních značek, i tentokrát získáte přehled více než dostatečný. Ale navíc si i kvalitně začutáte.

VIDEO

A proto se nám FIFA Street 3 opět dost líbí i přesto, že to je možná i poněkud delší pauzou od minulého dílu, takže každý fotbalově alespoň trochu pozitivní člověk si říkal, že by ten třetí díl pomalu už i mohl vyjít. Aby nám autoři dokázali, že to s fotbalem zase jednou myslí vážně, přišli s jakýmsi jednoduchým tříděním hráčů. Máme zde tedy střelce, kteří mají oproti ostatním přesnější mušku a schopnost vystřelit z kdovíjak krkolomné pozice, i kdyby se při tom měli postavit na hlavu a odrážet se ušima. Pak tady máme techniky, kteří vynikají v provádění triků, tvůrce hry, jež se vyznačují přesnými přihrávkami a „kladiváře“, což jsou poněkud tužší řízci, kteří jdou tvrději do osobních soubojů a jsou oproti ostatním úspěšnější v získávání míče. No a pochopitelně jsou tu i gólmani, kteří jsou tentokrát spíše jen na ozdobu, ale když už nic, tak mají v zásobě několik nesmírně stylových rozehrávek:-).

BONUSWEB VIDEO

Vzhledem k celkovému nevážně pojatému ladění hry asi nemá cenu nijak spílat nad tím, že někteří hráči jsou zařazeni do jiných kategorií než by průměrný fotbalový fanda čekal, takže například Milan Baroš je veden v kategorii trickster, jinými slovy míčový mág a driblér. Ale těžko říci, třeba se po několikerém dohrání odemknou kategorie „pařič“, „klubový cestovatel“, „simulant ve vápně“ nebo „žolík trenéra Brucknera“. Dosti ale sarkasmu, raději se zmiňme o účelu, proč tomu tak je. Myslíme to dělení, nikoliv Milana. Účelem totiž je sestavit si z hráčů daného týmu ideální základní sestavu, která vedle brankáře čítá další čtyři muže v poli. Pomyslný ideál vypadá zhruba tak, že dozadu postavíte nějakého prasiče a před něj po jednom tvůrci hry, driblérovi a střelci. O „defenzivním štítu asi nemá cenu moc mluvit, jeho úloha je jistě zcela jasná. To samé platí i o střelci. Neméně důležitý je ale i tvůrce hry, jenž by měl být využíván zejména k tomu, aby střelci na zlatém podnose podal krásný míč, jenž stačí již jen uklidit do soupeřovy brány. Zdánlivě nejzbytečnější je pak driblér, jehož hodnota ale stoupá v okamžiku, kdy si uvědomíte, že tu je starý známý Gamebreaker, jehož ukazatel se nabíjí pochopitelně tím, že provádíte triky.

Jak moc je ale ideální sestava na hřišti klíčová? Upřímně řečeno, ne až tak, jak by se mohlo zdát. Teoreticky totiž jde vyhrávat s víceméně jakkoliv poskládaným týmem. Pokud totiž pomineme nesmysly jako například mít na hřišti samé obránce, má téměř každá sestava své výhody a samozřejmě i nevýhody. Pokud tedy třeba postavíte namísto dribléra dalšího střelce, máte na hřišti dva chlapy, kteří dokáží pořádně protáhnout gólmana. Pokud ale v takovéto sestavě vstoupíte do zápasu, kde platí pouze Gamebreaker góly, nadřete se o něco víc. Dokonce i výše popsané ideální složení má svá negativa – v ideálním případě byste totiž měli driblérem trochu povodit hráče soupeře po hřišti, nabrat tím něco do ukazatele Gamebreakeru, potom míč poslat na tvůrce hry, jenž pak předává střelci. Zní to poměrně logicky a jednoduše, jenže pokud se v atruální situaci hráči „pomíchají“, zůstane střelec třeba vzadu, zatímco před bránou operuje trikař. Na druhou stranu se ale v případě precizně provedené akce dá vcelku dobře skórovat i s obráncem, takže rozhodně platí to, co zaznělo již před chvílí – skladba týmu zase až tak nerozhoduje a hrát se dá s lecčíms, což je rozhodně pozitivní. Můžete si tak mančaft poskládat z v rámci možností z oblíbených jmen, ale pokud jste z „velkých“ fotbalů zvyklí i na alespoň špatku toho „manažerování“, máte zde pro tuto kratochvíli sice nepatrný, ale potěšující prostor.

Hráči předvádějí to nejlepší a Cristiano Ronaldo ani neleží každou chvíli na zemi.

A když už jsme zmínili to skórování, musíme ho zavčasu pochválit. Nejde ani tak o to, že gólmani jsou zde spíše jen z důvodu dobrých mravů, ostatně malý fotbal je jednak akčnější a jednak chtějí diváci vidět spousty gólů, ale systém střelby je vcelku dobře zpracovaný. Čím déle držíte tlačítko pro střelu, tím bude vaše rána prudší a hůře chytatelná. Pokud ale tlačítko podržíte příliš dlouho, vypálíte sice salvu jako z děla, ale její přesnost bude na úrovni Australanů, o nichž se v Guinessově knize rekordů z roku 1988 píše, že vydali vyhlášku, v níž pro zjednodušení stanovili, že Ludolfovo číslo je možno pro různé a jiné potřeby zaokrouhlovat a to prosím pěkně na 4.

Se střelbou ale souvisí i značně zajímavý úkaz, kdy hra až příliš okatě rozhoduje o tom, zda střela skončí v síti nebo ne. A nejde o tu onu jednu konkrétní střelu, ale o celé úseky zápasů, kdy nemůžete dát gól, ani kdybyste Victorii Beckham denně pucovali boty. Naštěstí se to nestává příliš často, ale rozhodně se nedivte, když dopadnete jako autor tohoto textu. Představte si, že v zápase hraném do deseti gólů vedete 7-3 a následně 8-4 a přesto prohrajete 8-10. V době, kdy máte zápas vcelku v pohodě pod kontrolou, totiž začně počítač sázet góly z víceméně každé druhé akce, míč vám sebere, kdy se mu zachce a úplně ignoruje, že na něj aplikujete své nejlepší fintičky v podání svého elitního dribléra. A naopak, sám vám míč nepůjčí, ani kdybyste na něj vyrukovali s motorovou pilou, takže Gamebreaker má nabitý tak zhruba jednou za dvě minuty. Takový pocit zmaru a bezmoci, to člověk zažije snad jen u videoher.

Naštěstí se dá ale Gamebreakerům relativně efektivně bránit. Jeho platnost totiž končí v okamžiku, kdy soupeři v Gamebreaker módu vsítíte gól, což je v praxi spíše rada „za všechny prachy“, ale zas tak nereálné to není. Druhá varianta je už ale proveditelná docela v pohodě. V prvé řadě se to chce dostat k míči a pak se stáhnout před vlastní bránu a tam si míč podávat mezi dvěma hráči tak dlouho, dokud souepři nevyprší čas vyhrazený pro Gamebreaker mód. A mnohdy se to skutečně vyplatí i za cenu obdrženého gólu – není totiž nijak ukrutným úkolem dát v jednom Gamebreakeru i tři góly, takže se vyplatí dostat jeden než ztrácet vepředu míče, které vám bude naboostovaný soupeř pálit od půlky do šibenice. A naopak, pokud zrovna boostujete vy, je potřeba pálit, co to dá. Časem přijdete i na „fintu“, že Gamebreaker aktivujete ve chvíli, kdy vyšlete finální přihrávku na střelce. Gól bude díky Gamebreakeru téměř jistý a v okamžiku, kdy bude soupeř po gólu rozehrávat, budete mít ukazatel ještě prakticky úplně plný, takže ještě jeden další fikanec přidáte dost pravděpodobně.

Ve výsledku je to tak i přes některé frustrující momenty dost slušná zábava. Hráči předvádějí na hřištích skutečně to nejlepší, co mají v rukávech a Cristiano Ronaldo ani neleží každou chvíli na zemi. Pravda, svůj výstavní přímák zde sice šanci předvést nemá, ale vzhledem k tomu, jak dobře se to hraje, to ani nevadí. Co už ale trochu vadit může, je ne zcela přesvědčivá nabídka herních módů, která potěší především multiplayerové maniaky. Pokud si ale chcete zahrát sami, musíte se spokojit vedle rychlé hry pouze s „kariérním“ režimem, v němž na vás čeká devět souborů zápasů. V každém máte k dispozici tři možnosti opakování pro případ, že se vám některý zápas nepovede a s těmito třemi „kredity“ musíte zvládnout všechny zápasy v dané skupině. Odměnou vám pak bude odemknutí nového týmu, což se ale děje i v případě, že pokoříte některou ze zdejších výkonnostních met. Hra eviduje vyhrané zápasy, počet vstřelených gólů, góly vsítěné hlavičkou nebo volejem a Gamebreaker góly, přičemž vše je ve třech úrovních – bronz, stříbro a zlato. Pokud ale máte po ruce, případně „po drátě“ někoho jiného, užijete si srandy docela dost. Vedle klasického versus módu a online zápasů nás zaujal zaejména režim, v němž si ze skupiny deseti hráčů oba soupeři postupně vybírají borce do svého týmu.

Týmový duch

Ve hře je slušná řádka předdefinovaných týmů, v jejichž rámci ale máte možnost upravit si základní sestavu, která pak vyběhne na hřiště. Týmy jsou vždy nějak „tematicky“ zaměřené, takže jsou zde třeba obránci, dribleři, mladé naděje, legendy minulosti nebo třeba tým složený z malých nebo naopak vysokých hráčů a nebo mančaft, kde jméno každého hráče začíná na R. Například zde se v jednom dresu sejdou Rosický, Rooney, Cristiano Ronaldo a Ronaldinho. To už je dost slušná sestava, ale i s nimi je porážka týmu World Stars docela tuhým oříškem. Proto je vhodné se předem podívat, jaké typy zápasů vás v daném „turnaji“ čekají a volit tým částečně i podle toho. Poměrně brzy se odemkne tým Speedsters, jenž je v sestavě Ribéry (driblér), Eto'o (střelec), Malouda (tvůrce hry) a Puyol (obránce) vcelku univerzální volbou pro velkou část hry. Ke konci ale už opravdu docela přituhuje, a tak to bude chtít odemknout ještě nějaké lepší sestavy.

Relativně pestrá je nabídka zápasových režimů, díky níž se hra nestává jednotvárnou, jelikož s trochou snahy se dá řici, že každý z režimů vyžaduje lehce odlišný přístup. Máme tak zde klasické zápasy na čas nebo do stanoveného počtu branek, ale časté jsou i mače, kde je potřeba dostat se na požadovaný rozdíl gólů nebo kde se počítají pouze branky z volejů nebo Gamebreakerů. Poslední zmíněný případ je ale trochu problematický, protože jednak jako jediný popírá tvrzení, že tentokrát jde opět o něco více o fotbal, a jednak zápasy tak trochu degraduje na horečnaté střádání Gamebreakeru a následnou ještě horečnatější snahu vstřelit za krátkou dobu aktivního boostu pokud možno více než jeden gól. Přestože tedy jde v prvé řadě o triky a fintičky, dá se říci, že příliš krásy tyto zápasy nemají.

Tecnické zpracování je u většiny sportovních her od EA chváleno a třetí FIFA Street není výjimkou. Čas od času jsme sice zaznamenali zřetelný záškub, ale nikdy jsme nepocítili, že by měl jakýkoliv, natož pak zásadní vliv na průběh zápasu – prakticky vždy se totiž jednalo o skrumáže před bránou v době, kdy gólman skočil po míči a kolem se nahrnulo více hráčů, přičemž míč v té době vlastně nebyl ve hře. Animace hráčů se jeví jako povedené, zejména pak při kličkách a tricích, i když tedy běh není úplně živý, a celkový dojem z grafiky je velmi dobrý i díky některým velmi pěkně udělaným hřištím. Jedním z nejhezčích pak je bez debat hřiště vybudované pod Karlovým mostem. Nemluvě o ztvárnění hráčů, které si vzal do péče zručný karikaturista, jenž ještě zvýraznil jejich typické tělesné proporce, respektive z většiny z nich udělal rachitické hubeňoury. Peter Crouch tak sotva drží pohromadě, ale naproti tomu Gatusso je značně podsaditý týpek, zatímco Wayne Rooney je zde nefalšovaným valibukem.

Takže asi takto: FIFA Street 3 zaznamenala oproti dvojce vcelku Znatelné zlepšení a přestože nás některé věci místy dokázaly nehorázně vytočit, neodcházelo se nám od této hry úplně jednoduše. Některé zápasy jsou skutečnou výzvou, zejména tedy ty ke konci singleplayeru, ale zároveň i výbornou zábavou. Dříve nebo později totiž stejně nakonec každý zápas dotáhnete do vítězného konce a když se zrovna potkáte s formou a bude se vám dařit, bude hraní jedna radost.