Code of Honor 3: Desperate Measures nabízí pouze nudu

Během léta se objevilo pár titulů, které stály za vyzkoušení. Tento mezi ně nepatří.

Code of Honor 3

Během okurkové sezóny se může dost dobře stát, že narazíte na špatnou hru. Někdo si dělá celoroční herní zásoby, a někomu nezbude, než se poohlédnout po letní novince. Pokud patříte do druhé skupiny, pak berte tuto recenzi jako důrazné varování.

Code of Honor 3 je přesně ten titul, u kterého uděláte líp, když se mu obloukem vyhnete. Je to ryze podprůměrná akce z pohledu první osoby, která dnešnímu hráči nemá co nabídnout.

Začněme třeba příběhem. Reaguje na současné události a autoři si pro své potřeby domýšlí, kam by mohla vést finanční krize. Svět již není to, co býval, a tak se objeví parta zlosynů, kteří se rozhodnou využít neutěšené situace.

Na nás, členovi francouzské Cizinecké legie, zůstává, abychom společně s týmem spolubojovníků jejich řádění překazili. Příběh během hraní víceméně nezaznamenáte. Konec konců je to i dobře, poněvadž náznaky osvětlování zápletky působí dost tragicky. Příběhová videa, jež se vyskytují ve skromném počtu, taktéž dojem neudělají.

Francouzská cizinecká legie

Jedná se o elitní jednotku zahraničních dobrovolníků ve službách francouzské armády, jež působí už od roku 1831. V době svého vzniku měla chránit francouzské koloniální panství, postupem času se ale účastnila i evropských válek. Během 90. let minulého století sloužily Legie v mírových silách OSN.

Členové Cizinecké legie mohou po třech letech ve službě požádat o francouzské občanství. Stejnou možnost mají i v případě, kdy jsou zraněni v boji.

zdroj: Wikipedie

Přeci jen, akci bychom břitký příběh odpustili, kdyby hra vynikala právě v tom, co znamená název žánru. Bohužel, Zoufalá opatření, jak zní v překladu podtitul hry, nabídnou vskutku zoufalé vyžití.

Zapomeňte na klasický stereotyp, jenž chtě nechtě navštíví většinu akčních her. Třetí Code of Honor vyčerpá veškerou zásobu trumfů už po prvním výstřelu. Zní to sice zaujatě a nevím, jak toho autoři docílili, ale zábavy hře darovali pramálo.

Přitom na první pohled titul zase tak tragicky nevypadá.

Za okamžik ale zjistíte, že před vámi stojí nemastná neslaná akce, která nudí, až to bolí. Bod neúspěchu číslo jedna je umělá inteligence. Akce zlořádů byla až nehezky naskriptovaná. Náhodné rozmisťování a pokročilejší logické uvažování si rovnou škrtněte.

Panáci se sice kryjí a mají tendence úkryt i měnit, ale pokud z něj váš skalp nezískají, prostě se rozeběhnou vstříc smrti. Paradoxně jim tahle taktika občas i vycházela, protože jsem byl jejich počínáním dokonale zaskočen.

Příklad "vyspělosti" AI

Hoďme za hlavu záseky umělé inteligence, kdy zlosyn vůbec nereaguje, a pojďme si přiblížit jeden z případů "taktického chování" protivníků.

Situace je prostá. Stojím za dveřmi, vejdu do místnosti a tam na mě vyskočí nepřátelé (2). Zatímco jeden se kryje za stolem a mrští mým směrem granát, ten druhý cítí bezvýchodnost situace a praktikuje výše zmíněný "hr na něj" styl.

Velmi nemilá pro něj je ta skutečnost, že vběhne přímo do granátu, jejž hodil kolega za účelem mé likvidace. Zatímco já jsem před třaskajícím pomocníkem stihl utéct, nedočkavějšímu z protivníků již nebylo pomoci.

Dojde i na frustrující momenty. Dost často se stane, že mají protivníci "místo vzniku" tak přihlouplé, že chybí šance se bránit. V klidu, avšak obezřetně, kráčíte koridorem, nevidíte moc daleko před sebe a náhle je to tady. Partička vojáků. Smůlou zůstává, že se není kde ukrýt.

Někdy hráči nepomůže ani relativně bezpečné útočiště. Například hlouček barelů sice vypadá dostatečně, ale to ještě neznamená, že si k vám nenajdou cestu kulky protivníků. Prostě a jednoduše je mezi barely škvíra.

Co do herní náplně se připravte převážně na koridor, kupu nepřátel a občasné hledání "klíčů" – přístupových karet. To vše v prachbídném podání. Během hraní se nesetkáte s žádným zdařilým pokusem o oživení mechanismů a titul tak prakticky okamžitě zapadá do stereotypu.

Z vod průměrnosti se nevyhrabal ani level design. Naštěstí zůstal alespoň v nich a nespadl ještě níž. Lokace nejsou nijak barvité (co do různorodosti) a poměrně hodně času strávíte v podzemních tunelech (a kanálech), chozením po chodbách a na chvíli se dostanete i ven. Tam vás čeká zahrada domu a ulice města.

Zbraňová výbava čítá několik kousků. Pokud na to přijde, tak můžete celou hru projít s FAMASem, který máte standardně ve výbavě. Rozdíl mezi útočnou puškou a brokovnicí sice poznáte, ale dokud nedojdou v jednom náboje, není důvod měnit.

S povděkem lze kvitovat přítomnost jistých fyzikálních zákonitostí. Zde zůstal vývoj někde na půli cesty. Jeden druh předmětů po zásahu kulkou reaguje, například kancelářská židle, ale třeba notebook trůnící na stole už nikoli. Průstřelnost materiálů sice začleněna byla, ale během hraní si téhle vychytávky ani moc nevšimnete.

Code of Honor 3 neoslní ani po stránce vizuální. Na první pohled se sice zdá v pořádku, ovšem ty další dojem vyvrátí. Stylizace je střídmá, decentní (což se od hry očekává) a už jsem viděl i horší, ale kromě pár zajímavějších efektů není o co stát. Posuďte sami z obrázků okolo.

Zvuková stránka má své světlé chvilky, avšak po většinu času nijak neexceluje. Výrazně kvalitnější než zbytek hry mi přišla hudba, která alespoň ve chvílích, kdy jsem ji vnímal, dobře podporovala dění a nepůsobila kýčovitě.

Pokud nebudete mít akutní nouzi o to, co hrát, pak se Code of Honor 3 vyhněte. Anebo ještě lépe – tomuhle dílku se vyhněte v každém případě. Byť není titul nijak dlouhý, tak vám dokáže dokonale zkazit náladu a hlad po kvalitní hře stejně neukojí.