Bioshock 2: na zadek už neposadí, atmosférou boduje stále

Bioshock 2 si ze svého předchůdce bere styl. Utopistické podmořské město už ale tolik nepřekvapuje.

Na zážitky z akčního Bioshocku se jen těžko zapomíná. Výlet do podmořského města Rapture, v němž zkrachoval experiment dokonalé utopistické společnosti, byl něčím, co vám jiná hra stěží zprostředkuje. Na rozdíl od navzájem podobných válečných či sci-fi stříleček.

Bioshock byl svým způsobem jedinečný, nikoliv však dokonalý. Pohltil neskutečně silnou atmosférou, nicméně mnohé zarmoutil překvapivě roztržitě pojatým příběhem a jednoduchostí.

Je to právě atmosféra, která nemá ani ve dvojce konkurenci. Jen se zdá, že dvojka na tuto výsadu místy hřeší.

Do Rapture se podíváte s desetiletým odstupem po původních událostech, abyste zjistili, že přímé navázání na konec jedničky se nekoná. Nakonec, bylo by to velmi kostrbaté.

Tak úplně přesvědčivá ale není ani nová role, kdy se od začátku vžijete do samotného "Big Daddyho", tedy jednoho z těch obrů v batyskafu, které znáte z předchůdce a které ostatně stejnou roli plní i tentokrát, hlídají malé holčičky ("Little Sisters") při sbírání vzácné genetické látky ADAM. Ta se v Rapture postarala o velké věci. Zapříčinila jeho rychlý vzestup a ještě rychlejší pád do naprosté zkaženosti.

Už zkraje hry zjistíte, že nejste řadovým "velkým taťkou", nýbrž "subjektem Delta", který má v genealogii Rapture důležitou úlohu, kterou svými činy ještě zdůrazní. Budete se pídit po vlastní dcerce, z níž se šílená vědkyně Sophia Lamb snaží vytvořit monstrum.

Příběh postupuje jen velmi pomalu a jednotlivé střípky do přehledné a pro prozíravější jedince od počátku čitelné mozaiky získáváte přehráváním nalezených pásek či nejrůznějších televizních záběrů.

Těm důležitějším se nevyhnete, ty méně podstatné, nicméně okolnosti dokreslující záznamy se povalují všude možně a je jen na vašem průzkumnickém elánu, kolik jich objevíte a jak široký kontext si z nich vytvoříte.

Autory nahrávek jsou osobnosti, se kterými se v průběhu hry střetnete, i staří známí v čele se samozvaným vládcem Rapture Adrew Ryanem. Puzení po hledání nahrávek už ale není tak silné jako minule. Do značné míry to je dáno familiárností prostředí pro hráče originálu, kterým nové nahrávky, a ostatně i celý příběh, budou připadat jako nastavovaná kaše.

Podstatná část mystičnosti, která byla pro Bioshock tak důležitá, se bohužel vytratila. Jistě, Rapture je stále jedinečným způsobem tísnivé a vizuálně inspirativní. To, co se o něm ale dozvíte nového, vás na zadek neposadí. Kostra příběhu je pak dokonce velmi rozporuplná, když ji tvoří nadměrné natahovaný motiv hledání bez závažnějších a překvapivějších zvratů.

Bioshock není nikterak dlouhý, byť v rámci akčního žánru je jeho deset hodin příjemným standardem, ale místy vám přijde, že ho autoři až příliš vyvářejí. Typické pro druhý díl je neustálé hledání spínačů, klíčů nebo určitých míst, které se i v jednotlivých misích opakuje několikrát, než dosáhnete kýženého cíle.

Především v prostřední fázi hry už je to patrné až příliš a hra, také kvůli ztrátě počáteční obtížnosti dané nedostatkem munice, lékárniček a financí ztrácí grády. Dostane je až v opět (bohužel) natahovaném finále, které je velmi explozivní, frenetické a svým způsobem nejobjevnější z celé hry.

Autorům se podařilo na minimum osekat zdlouhavé pobíhání mezi jednotlivými místy, které Bioshocku mnozí vytýkali. Zážitky jsou tentokrát o dost intenzivnější a skutečně prázdných pasáží je naštěstí velmi málo. Dost tomu pomáhá i inteligentní šipka ukazující kudy jít, abyste se dopracovali k cíli.

Ačkoliv by k tomu Rapture mohlo svádět, Bioshock 2 stále není koridorovitou střílečkou. Naopak, v rámci jednotlivých částí tohoto světa, kam vás dopraví místní metro, se můžete pohybovat svobodně, nezávisle na šipce. Toho lze využít například pro sbírání zmíněné látky ADAM. Abyste ho mohli realizovat, musíte v úrovni najít některou z "Little Sisters".

Tu však vždy hlídá její "Big Daddy". Nejprve je tedy zapotřebí ho odpravit, což znamená poměrně drsnou bitku, a pak vzít jeho "malou sestřičku" pod svou ochranu. Celkem lze každou využít dvakrát k nabrání ADAMu z mrtvol. Je ale nutné najít správnou mrtvolu, ne každá v sobě má tuto vzácnou látku. Za ADAM si ve speciálních automatech pořizujete aktivní (plasmidy) a pasivní (toniky) schopnosti.

Ve výsledku je to celé základem velmi rafinovaného RPG (Role Playing Game) systému, který fungoval už v prvním díle. Ani v Bioshocku 2 nenarazíte na klasické získávání zkušeností a levelování, přesto ale vývoj postavy tvoří podstatnou součást hry, možná bych řekl, že i větší než třeba v Mass Effect 2, které je obecně považováno za tradičnější RPG než Bioshock 2.

Pravdou je, že Bioshock 2 má bytelné akční základy, díky nimž se nemusíte bát, že byste byli v přestřelkách hendikepovaní nedostatečně vyvinutým talentem střelby. Prostě: co si odstřílíte, to máte. Vtip je v tom, že zpočátku vám dají bitky zabrat především proto, že nemáte pořádné zbraně (případně munici do nich), nemůžete se opřít o schopnosti šité na míru určitým situacím a vaši základnu netvoří sbírka tonik, které vylepšují širokou škálu prvků.

Podstatný základ toho všeho si samozřejmě vytvoříte už tím, že budete plnit to, co je nutné pro postup dále. Hodně si ale můžete pomoct právě šmejděním po úrovních, vybíráním ADAMu a pochopitelně i nejrůznějších skrýší, ve kterých se skrývá munice či kredity.

Za ně si ve všudypřítomných automatech munici můžete koupit a jistě nepohrdnete ani nabídkou lékárniček. Ty se navzdory aktuálním trendům v akčním žánru (automatické léčení) stávají zásadní součástí herní strategie a pro mě osobně byly vždy nejcennější komoditou.

Bioshock 2 kráčí ve šlépějích svého předchůdce a napětí dané nedostatkem všeho poněkud rozmělňuje opětovanou přítomností "vita chambers". Jakmile vás zabijí, znovu obživnete kdesi nedaleko, a to se vším vybavením a dokonce i "malá sestřička" na vás bude čekat, abyste ji vzali na svá bedra.

Čeká na vás přitom i aktuálně rozehraný souboj, přičemž nepřátelům, kteří vás pokořili, se obvykle ani neobnoví zdraví. Stačí proto na osudné místo doběhnout a dokončit rozdělanou práci. Zabijí-li vás znovu, nevadí, tento postup lze využívat do aleluja.

Za vstřícným přístupem k mainstreamovému proudu, který nechce být frustrován, je nicméně stále více cítit alibismus autorů. Vnímavější hráč si totiž uvědomí, že s přítomností těchto "vita chambers" se tvůrci do značné míry zbavili nutnosti hru řádně vyvážit.

V zásadě je tak obtížnost stanovená relativně vysoko (základní úroveň si nastavíte na začátku), tudíž v prvních několika hodinách budete mít problémy a umírat budete poměrně často. K postupu dále tak pro vás budou "vita chambers" zásadní, jelikož budete trpět neustálým nedostatkem kreditů, lékárniček a munice, zatímco zbraně i plasmidy budou pořád slabé.

Nicméně postupem času si vytvoříte určitou zásobu a váš "Big Daddy" se vcelku rychle začne zlepšovat po všech stránkách. Najednou zjistíte, že obtížnost příliš nevzrostla. Takzvané splicery, tedy všudypřítomné mutanty, pak budete odpravovat velmi jednoduše. Zvýší se sice frekvence tužších protivníků, ale i s nimi se vypořádáte. Z "vita chambers" tak budete vycházet už jen zřídkakdy. Pocit napětí tak letí strmě dolů, což je škoda a také proto Bioshock 2 nemá v prostřední fázi šťávu.

Změna disponibilní výbavy vychází ze všeho nejvíce z proměny hlavního hrdiny. Jakožto "Big Daddy" totiž máte ten parádní vrták, který po celou dobu hry bude vaším nenahraditelným pomocníkem.

Silnou zbraní je totiž i tehdy, nemáte-li do něj palivo. To s ním můžete jen těžkopádně mlátit, ale i tak docílíte slušných výsledků. Smrtícím je potom s plnou nádrží. Pak totiž dokáže i vrtat, což hlavně u splicerů předznamenává krvavé orgie. Časem se s ním naučíte i vychytaný "rozjezdový úder", kdy ho natúrujete, rozběhnete se a plnou silou udeříte na nepřítele. To je nenahraditelný způsob boje především s tužšími protivníky, jako jsou právě ostatní "velcí taťkové".

Kromě toho jsou zbraně víceméně tradiční a přiznám se, že samopal, brokovnici, hřebíkomet či raketomet jsem používal spíše zřídkakdy. Někdo to ale může mít jinak, a na rozdíl ode mě nebude investovat finance do lékárniček a spoléhat na vrták, ale nakoupí munici do střílejících kvérů.

Už jen práce se zbraněmi skýtá slušnou variabilitu, a co teprve, když k nim započítáte plasmidy, tedy aktivní schopnosti! Ty jsou sice víceméně stejné jako minule, od minulého dílu ale nabyly na důležitosti a využitelnosti. Jedničce se vytýkalo, že plasmidy netřeba tolik používat, že stačí zbraně. Takovou kritiku lze svým způsobem uplatnit i na dvojku, ale tentokrát jde už spíše o chybu a omezenost hráče, než nedostatečnou účelnost plasmidů. Řada z nich vám totiž cestu skrz Rapture velmi ulehčí.

Osobně jsem si zamiloval "včelí roj", který nejenže zaměstná nepřátele, kteří se po hmyzu ohání, ale navíc jim konstantně užírá zdraví. Pokud tento plasmid vytáhnete až na třetí úroveň, hodně vám pomůže s předčištěním mnoha místností.

Přímo v akci jistě nepohrdnete mrazivým uragánem, jenž nepřátele zmrazí a vy je pak můžete rozmlátit na tisíc kousků, nebo elektrizujícím šokem, který, opět na třetí úrovni (maximální), přeskakuje z nepřítele na nepřítele.

Jsou tu ale i další. Hra je nicméně docela krátká na to, abyste systematicky využívali větší části plasmidů. Sám jsem se omezil na skutečně aktivní využití dvou tří plasmidů. Opět ale platí, že každý může sáhnout po jiných a nakonec jich souběžně využívat klidně více. Nebo si pak projít hru s jiným výběrem znovu.

K tomu ještě připočítejte toniky; pasivní schopnosti, které možná nemají tak viditelné důsledky, ale přinejmenším některé oceníte. Krom toho si sem tam v příslušných automatech můžete jednorázově vylepšit některou ze zbraní, třeba přidat vrtáku schopnost zmrazování.

Vzhledem k výše řečenému nám vychází mnohovrstevnatý a komplexní vývoj postavy, jehož výhodou je především to, že prakticky všechna vylepšení a nové schopnosti lze okamžitě vyzkoušet v akci.

Ta je stále velmi dynamická, místy snad až chaotická. Protivníci nejsou vysloveně inteligentní, spíše neustále pobíhají a útočí ze všech stran. Není tak problém se dostat do klinče, kdy se přemýšlení o využití specifických taktik stává takřka nemožným.

Proto je dobré si určitý postup naplánovat dopředu. Nepřátelé si vás obvykle nevšimnou hned, takže si můžete trochu připravit půdu. Typické je třeba zhackování bezpečnostní kamery na svou stranu, která vás pak jednak nechá na pokoji, jednak pošle střílející boty na protivníky, což je rozptýlí a oslabí zároveň.

Někdo by si ale s celým tím repertoárem ale přeci jen mohl představovat pomalejší hru. Bioshock 2 je totiž, když už přijde na věc, opravdu rychlý, a to i v tom, jak vám ubývá zdraví. Na druhou stranu, jakmile si jednotlivé mechanismy osvojíte, budete cítit náležité uspokojení, když se vám frenetické situace podaří vyřešit i jinak než jen mlácením a střílením kolem sebe.

Rapture vás pochopitelně znovu okouzlí. Bioshock 2 si ze svého předchůdce bere styl, jakému lze jen těžko konkurovat. Grafici a designéři svou práci navíc rozhodně neodbyli a vyhráli si s detaily, na které vás bude bavit jen pohledět. Díky nim také narazíte na naprosté minimum nuzných míst. Rapture drží skutečně při sobě a jeho výrazný styl je patrný na každém kroku.

Možná by se dalo říct, že je až trochu příliš vyfintěné. Nepochopte mě špatně, opravdu se mi tu líbilo, ale té zkažené opulentnosti je občas trochu moc. Rozhodně to nevadí, spíše si pak nebudete pamatovat jednotlivé lokace, ale Rapture jako celek. To ostatně platí i o srovnání s minulým dílem. Obě hry jsou si opravdu hodně podobné a není to jen proto, že využívají stejný (Unreal 3) engine.

Asi největším rozdílem oproti minulému dílu je viditelnější využití vodního elementu. Do notně oprýskaného Rapture na mnoha místech zatéká, a kromě procházek přímo v moři mezi jednotlivými budovami budete i párkrát zaplaveni. Je to efektní, pro hru ale nijak zásadně důležité.

První Bioshock je hrou, kterou by navzdory jejím chybám neměl nikdo minout. Bioshock 2 je hrou, kterou by neměla minout ta početná skupina, jíž se jednička hodně líbila. Právě oni hře rádi prominou nevýrazný příběh, objevování už objeveného a pro takový titul snad až nedůstojné natahování banálními příčinami.

Je škoda, že 2K Games v tomhle úžasném světě nevypráví zajímavější příběhy a trochu více si nevyhrají s motivací hráčů, to ale neznamená, že by Bioshock 2 nestál za hřích. Fandové Rapture si ho prostě užijí. Trochu s obavami však vyhlížíme již připravovanou trojku, která bude mít zřejmě opět podobně datadiskovitý charakter, a jestliže se jí nezmocní lepší scénáristé, mohla by těžká nastavovaná kaše Rapture definitivně potopit.