Už máme toho očerňování her dost, řekli jsme si a rozhodli se vrátit úder. Dokážeme, jak nespravedlivě a macešsky je tento mladý obor kultury omezován ve srovnání s již zavedeným bratříčkem. A ještě upozornění: tento text je přístupný čtenářům až od 18 let! Pokud je vám méně, ve vlastním zájmu přejděte radši na nějakou recenzi krvavé střílečky.
7. Andaluský pes (Un Chien Andalou, 1929)
Datum 6. června 1929 si pamatujte, neboť filmovou premiérou, které se zúčastnily celebrity jako Picasso, Le Corbusier či Cocteau, všechno začalo. Šestnáctiminutový černobílý kraťas z roku 1929 proslavila scéna, v níž mladík prořezává své partnerce oko břitvou. Mladíkem byl sám tvůrce, surrealistický režisér Luis Buñuel, oko bylo ve skutečnosti telecí. Tele bylo mrtvé.
Andaluský pes
Podle vlastní Buñuelovy statistiky došlo na úřady asi padesát žádostí o zákaz filmu. Nebylo jim vyhověno. Též údajně dvě divačky potratily. Film se promítal v běžných kinech po osm měsíců (!). A není divu: něco takového ještě do té doby na plátně nikdo neviděl.
Srovnání s hrami: Destrukci orgánu zraku ve hrách vidět lze, třeba v sérii God of War, kde se to však týká mýtických oblud. Zamáčknout nepříteli oči můžete i v aktuální střílečce Killzone 3 . Vyříznout člověku oko břitvou nemůžete nikde.
6. Zachraňte vojína Ryana (Saving Private Ryan, 1998)
Když si odmyslíme americký patos, je Spielbergův film právem ceněný kousek. A z valné části jde o snímek tak poklidný, že se dá téměř označit za film "pro celou rodinu". Pár momentů ovšem pro celou rodinu rozhodně není, například úvodní vylodění na pláži Omaha. Je zajímavé sledovat, kam se otrlost diváků posunula od roku 1998, nicméně když jsme poprvé viděli směs lidského masa a ryb, šplouchající v rudém příboji, nebylo nám dvakrát dobře.
Zachraňte vojína Ryana
Srovnání s hrami: Není pochyb o tom, že úvod hry Medal of Honor: Frontline má být kopií vylodění z "Ryana". Nepochybujeme ale také o pár jiných věcech. Zaprvé: nejen v roce 2002, ale ještě ani dnes není grafika her schopná předvést scénu vylodění tak, abyste si ji byť s přimhouřenýma očima pletli s filmem.
Zadruhé: možná ani za dalších padesát let nebude herní technologie schopná předvést scénu vylodění tak, abyste si ji pletli s realitou. Z tohoto zorného úhlu dnes působí slavný Medal of Honor se svými ozdravnými čutorami až komicky. Hvízdá to tam ale pěkně a když si nastavíte nejvyšší obtížnost, asi úvodní level napoprvé nedáte.
5. Šoa (Shoah, 1985)
Francouzský dokument o holokaustu je brutální už svou stopáží: 544 minut. Kompletně ho však uvedla i Česká televize, je běžně dostupný i přístupný. To proto, že podobně jako moderní horory neděsí tím, co vidíte, nýbrž tím, co nevidíte. Čistě technicky jsou k vidění jen staří lidé, kteří přežili nacistické kolektivní šílenství a teď do kamery líčí své vzpomínky.
Šoa
Přesto vás připraví toto dílo o úsměv daleko trvanlivěji, než sebeděsivější horor. Hlavně když si uvědomíte, že to nemluví herci podle scénáře, že ruiny koncentráků nejsou zbytky filmových kulis, a že je druh homo sapiens sapiens vždy přichystán to zopakovat.
Srovnání s hrami: Přestože jsou dokumentární videa součástí mnoha her, vysloveně dokumentární hra z pochopitelných důvodů neexistuje. Mnohé, především válečné strategie, se sice snaží o historickou věrnost, ale že byste třeba v Hearts of Iron mohli projektovat "konečná řešení", na to zapomeňte. Hrůze pravdivých výpovědí o tom, co člověk dovede jen tak pro nic za nic provést jinému člověku, se nejbrutálnější hry neblíží ani na dostřel balistickou raketou.
4. Toxický mstitel (The Toxic Avenger, 1985-2000)
Jako se v pěveckých soutěžích lidé perou o zařazení do Hvězdné pěchoty, neboť i odtud může něco kápnout, panuje též rvačka o titul nejhoršího výrobce filmů na planetě. A zdá se, když si odmyslíme severokorejskou propagandu a pornofilmy, že na studio Troma v současnosti opravdu nikdo nemá.
Toxický mstitel
Tolik tělních tekutin vně těch správných potrubí uvidíte jen ve skutečně drsných hororech, mezi něž ovšem produkce Tromy rozhodně nepatří. Zde se ničeho nebojíte, ba ani nelekáte, neboť je vše jednoduše naprosto ubohé. Tak ubohé, že to dokonce disponuje jistou kvalitou. Rodinným celuloidem studia je pak série Toxický mstitel. Nelze popsat, musíte vidět.
Srovnání s hrami: Jsou mraky her, které nemají hlavu ani patu a postavy připomínají nacucaná klíšťata s jediným účelem: rudě se rozprsknout po obrazovce. Ať už jde o Carmageddon či Postal, který má ostatně svůj vlastní příšerný film od Uwe Bolla, je zjevné, že tu ve srovnání s produkcí Tromy chybí určitá jiskra, nadhled, kouzlo, prostě kus tvorby.
3. Zvrácený (Irréversible, 2002)
Kromě řady jiných ocenění zvítězil snímek v roce 2002 na festivalu ve Stockholmu, čímž je potvrzeno, že jde o umění. Těm, co nedají na císařovy nové šaty, je však jasné, že za svou popularitu vděčí především opravdu nekonečné scéně znásilnění Moniky Bellucci zfetovaným pasákem v podchodu.
Zvrácený
Scéna je tak působivá, že po světových stránkách pro dospělé koluje samostatně. Kdo by se přece obtěžoval zbytkem filmu, který je vytříbeně nudný a navíc jsou jeho scény řazeny pozpátku? Kdo se přesto obtěžuje, může si ještě vychutnat ubití člověka hasicím přístrojem. Dobrá práce zvukaře: z praskání lebky vážně mrazí.
Srovnání s hrami: Znásilňovat ženy a dívky lze v japonské znásilňovací hře RapeLay z roku 2006, o níž už jsme psali několikrát. Rušno kolem ní sice bylo a zakázali ji v Austrálii, nicméně máme pocit, že kolem skryté, podotýkáme minihry Hot Coffee v GTA: San Andreas se čeřila voda víc. RapeLay si zahrají jen zvrácení PCčkáři, na konzole tento poměrně úspěšný kousek nedorazil. Srovnání míry realismu se zmíněným filmem je v každém případě k smíchu.
2. Grotesque (Gurotesuku, 2009)
Žánr gore na svém vrcholu, tentokrát v japonském provedení. Film neobsahuje prakticky nic jiného než mučení dvojice původně zdravých mladých lidí.
Grotesque
Film byl zakázán ve Velké Británii, se zdůvodněním, že na rozdíl od jiných podobných dílek v něm obsažený sadismus a sexuální sadismus nemají jiný účel, než těšit diváka samy sebou. Každopádně se zdá, že je ostrovní zákaz ojedinělý.
Srovnání s hrami: Přestože se lze s náznaky mučení setkat v různých titulech, například ve hře The Punisher z roku 2005, tortura pravidelně slouží "jen" k získání určité informace od postiženého, obvykle zlosyna. Leckde, třeba v sérii Manhunt, lze též odpravit nešťastníka způsobem, jenž lze označit za trýznivý. Avšak ekvivalent, a to ani vzdálený, k čistě gore filmům, natož ke snímku Grotesque, neexistuje.
1. Ilsa, vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS, 1974)
Už název dává tušit, že nepůjde o tuctový kousek. A taky že ne. Jde o klíčový film patrně nejhloupějšího žánru všech dob: "nazi exploitation". Kromě toho, že některé zvláštní týpky reich-cuje nacistická uniforma sama o sobě, docela hodně lidí bohužel vzrušuje i pohled na to, jak někdo v nacistické uniformě někoho znásilňuje a mučí.
Ilsa, vlčice SS
Překvapivě kanadský film o výzkumu, zda víc bolesti vydrží muž či žena, je pak nejen oceánem bezbřehé hlouposti a historické nechutnosti, ale i tvůrčí impotence a z ní plynoucí nudy. Tedy samozřejmě pokud nejste jedinci disponovaní výše naznačeným způsobem. Tento skutečný odpad se bohudíky nepromítal v běžných kinosálech.
Srovnání s hrami: Už ve Wolfensteinovi 3D a potom v řadě jiných titulů můžeme vidět nacistické věznice zevnitř. Nebo spíše bizarní představu o nich. Ilegální PC freeware typu KZ Manager umožňuje texty a čísly přímo velet koncentračnímu táboru, avšak zatím nikdo se ještě neodvážil pasovat hráče do role Mengeleho.
Naděje do budoucna
Ať dostanou odpůrci videoher na stůl libovolné množství psychologických studií o tom, že hraní her nevede příčinnou souvislostí k reálnému násilí, neuvěří. Takže nepřekvapí, když při hovoru s nimi třeba zjistíte, že hážou herní konzole do jednoho pytle s hospodskými "výherními" automaty.
Brutální filmy je naproti tomu z klidu nevyvádí, protože o brutalitě filmů se momentálně diskuze buď vůbec nevede, anebo jen o způsobu jejich označování věkovým limitem. Ta hlavní debata totiž dávno proběhla a film v ní vyhrál tak, že už to na něj s plošnou šikanou nikdo nezkouší.
Právě proto vidíme i budoucnost her optimisticky. Nikoli ve smyslu, že v nich bude pořád víc krve a sexu, nýbrž že jejich tvůrci budou mít při tvorbě stále méně svázané ruce. Ať už spolky usoužených matek, nebo robotickými právníky či politiky.
