Vývojářské týmy o desítkách členů nahrazuje jeden, či několik málo autorů. Grafika sice bývá primitivní, kompenzuje to však neskutečně propracovaná herní náplň. Taková, kterou většina velkorozpočtových her může jen tiše závidět.
Tradiční zástupci žánru navíc bývají komunitní projekty, které jsou k dispozici zadarmo a vznikají třeba i deset či patnáct let. Žánr navíc v posledních letech zažívá menší renesanci a inspiruje se v něm řada mobilních her i nezávislých titulů. A není divu. Pestrost herní náplně dává vzniknout řadě fascinujících situací.
Představte si například, že vaše postava již několik dní nejedla a je na pokraji sil. Jste v temných kobkách, žádná strava není na obzoru a hrdina bez jídla brzy zemře. Možným řešením je však konzumace monstra, které jste před chvílí usmrtili. Jenže jeho maso může být zdrojem kleteb ale i bonusů. A zjistit to lze pouze vyzkoušením.
Takové experimenty však v roguelike hrách mohou být fatální. Základním pravidlem žánru je totiž trvalá smrt. Hry se neukládají a nelze se vrátit k záchytným bodům. Pokud postava zemře, je zkrátka mrtvá. I to je jeden z důvodů, proč se většina těchto titulů hraje na tahy. Cílem není testovat reflexy, nýbrž hledat kreativní řešení situací.
Hrací doba individuálních seancí tak většinou bývá velmi krátká. Jenže umírat v roguelike hrách je zábava. Tituly zpravidla nesází na příběh, tahounem je totiž herní náplň. Opakované hraní tak není unavující. Právě naopak.
Získáváte znalosti o herních principech a při každém dalším průchodu si pokládáte rozličné otázky. Dokážu tentokrát přežít déle? Vymyslím způsob, jak porazit červeného draka? Jak přežít past provázanou s oltářem, který může být zdrojem mocného posílení?
Titul Brogue využívá klasické znakové zobrazení. Jeho pojetí se však řadí k těm nejpřehlednějším.
Nenechte se zmást úvodem
Permanentní smrt dává volbám váhu. A zkoušet to znovu lze jen do určité míry. Významnou součástí žánru je totiž náhodné generování řady proměnných při startu nové hry. Vygenerování mapy je jen základem. Mění se například i vlastnosti identicky pojmenovaných svitků či lahviček stejné barvy.
I ono náhodné generování se však zpravidla drží logických principů, a zkušenější hráči si tak řadu informací dokážou odvodit. Nepsaným pravidlem pro lahvičky například bývá, že nejčastěji objevíte ty léčivé. Méně často narazíte na jedovaté elixíry a lahvičky neviditelnosti jsou velmi vzácné. Většinou tak pro pochopení situace stačí nashromáždit dostatečný počet elixírů.
A podobné je to takřka se všemi magickými předměty. Jejich popisy bývají skromné a mnohdy není zjevné, jestli postavě pomohou, či uškodí. Součástí totiž může být mocný bonus i fatální kletba. Například ve hře Brogue pak předměty svoje vlastnosti odhalují po splnění určité podmínky. Třeba po odehrání jednoho tisíce kol s oblečeným brněním či po zabití dvaceti nepřátel danou zbraní.
Možná tak tušíte, v čem spočívá největší slabina žánru. Tou je drastická křivka učení, kvůli které je do her zpočátku obtížné proniknout a situaci nezlehčují ani komplikovaná uživatelská prostředí. Odměnou jsou však tituly s ohromujícími možnostmi. V těch nejkomplexnějších je tak neustále možné se zlepšovat.
Je to žánr s tradicí
Počátky žánru sahají do roku 1980, kdy vznikl titul Rogue. Ten byl fantasy hrou na hrdiny, v níž bylo cílem probojovat se kobkou do její nejspodnější úrovně. V nejnižší úrovni bylo možné objevit Yendorův amulet, jenž umožňoval kobku zcela opustit, a titul tak úspěšně dohrát.
Rogue pro grafické zobrazení využíval pouze znakovou sadu daného počítače. Draka tak znázorňovalo například písmeno D a hráče na řadě počítačů symbolizoval @.
Rogue byl oproti pozdějším inkarnacím žánru poměrně jednoduchou hrou. Vystavěl však základy, ze kterých většina titulů dodnes vychází. Těmi jsou zejména permanentní smrt, náhodné generování prostředí i vlastností při nové hře a koneckonců i zasazení do fantasy světa. Od toho se odklání jen minimum následovníků.
Z titulu také vzešel název Roguelike, neboli "podobné jako (hra) Rogue". A řada titulů také kráčí ve šlépějích grafiky využívající pouze počítačové znaky. Mnohdy sice existují nadstavby s propracovanější 2D grafikou, ale podle mého názoru tím dané hry spíše ztrácejí. Textové zpracování totiž nechává prostor pro fantazii. Bídná grafika nikoliv.
Zažít tak můžete například momenty, kdy napadnete monstrum a hra vám sdělí, že jste příšeru zabil ve spánku. Jindy se lze do nižší úrovně propadnout dírou, kterou nebylo vidět. Jsou to drobnosti, ale potěší. A s grafickým znázorněním by ztratily své kouzlo.
V žánru se inspirovala i série Diablo.
Tři hry a nespočet variací
Tradičních roguelike her vznikly během posledních třiceti let až stovky. Většinu z nich však lze zařadit do některé ze tří základních linií. Jsou to variace na tituly NetHack, Angband a ADOM. A ty se liší především ve čtyřech vlastnostech.
Otázkou je, zda opuštění nějaké úrovně a pozdější návrat vede k jejímu přegenerování. Pro ADOM a jeho linii her je navíc příznačná existence smysluplného příběhu. Ostatní větve se omezují jen na "zabij arcipekelníka terorizujícího svět". Tituly odvozené z Angbandu pak jako jediné zahrnují město, ve kterém lze obchodovat.
Jiný také může být vývoj předmětů. Ve hrách typu NetHack a ADOM je výzvou především předmět získat, ve větvi odvozené z Angbandu pak předměty procházejí komplikovaným vylepšovacím procesem.
NetHack: pokračování v tradici
Nejvěrněji ve stopách původní hry kráčí titul NetHack a jeho alternativy. Hra vyšla poprvé v roce 1987, ale její vývojáři na ní pracovali ještě dalších patnáct let. I v NetHacku je třeba získat Yendorův amulet a probojovat se zpět na povrch zemský. Hra bývá označována za jeden z nejtěžších titulů žánru a dokončit ho se podaří jen zlomku hráčů.
Komunita ho vyzdvihuje pro možnosti a hloubku. Na výběr je třináct povolání, pět různých ras a tři typy víry. Rozličné postavy mají odlišné silné i slabé stránky, a vyžadují tak jiné styly hry.
Použití řady předmětů v kombinaci se specifickým monstrem navíc může vést k nečekaným výsledkům. A protivníci také mohou používat předměty, které hráč nechá na zemi. Pokud se tak například skřet zmocní kouzelné hůlky dříve než vy, může její schopnosti použít proti vám.
Tituly ve stylu NetHacku pro každou hru generují nové kobky, ale ty pak v rámci jedné postavy zůstávají stejné. Předměty se v NetHacku příliš nevylepšují, výzvu však představuje jejich identifikace. Větev NetHack her navíc neobsahuje město, kde by bylo možné obchodovat.
NetHack s grafickou nadstavbou Vulture.
Angband: inspirace v Pánu prstenů
Titul Angband vyšel poprvé v roce 1990 a nejnovější aktualizace je z října 2012. Herní svět vychází z knih J.R.R. Tolkiena, a některé z ras i povolání se tak inspirují právě v Tolkienově díle. Cílem je projít až do poslední úrovně kobek, kde hráč musí porazit finálního nepřítele. Tím je Sauron.
Hráč v Angbandu začíná ve městě, do kterého se může vracet. Úrovně však ve hře nejsou stálé. Pokud tedy sejdete do nižší úrovně kobky a chcete se vrátit, mapa se i pro navštívená místa mění. To pochopitelně značně mění dynamiku hry. Někdy to může posloužit k úniku před obtížnou situací, jindy to naopak hráče postaví před novou výzvu.
Specifikem Angband her je propracované vylepšování předmětů.
ADOM: jde o to i s příběhem
ADOM je zkratkou pro Ancient Domains of Mystery a titul je dostupný od roku 1994. Hra je pro roguelike žánr her netradiční v několika ohledech. Zahrnuje totiž propracovaný příběh. A na rozdíl od většiny žánrových kolegů nemá dostupný zdrojový kód, nespadá tedy pod open source licenci.
Vývoj titulu navíc loni oživilo komunitní financování, při kterém se vybralo v přepočtu přes 1,8 milionu korun. Nejnovější verze hry je tak z 28. listopadu letošního roku.
Na výběr je z deseti ras a dvaceti povolání. V typickém duchu roguelike her je tak možné zvolit libovolnou kombinaci, některé jsou však hratelné jen těžko. V ADOM lze od řady postav získat úkoly, tipy či pomoc v boji se zlem. Většina úkolů však není povinná a hra nabízí několik typů zakončení.
Faster Than Light je moderním zástupcem žánru. Za hru se však platí.
Vliv těchto her na herní průmysl stoupá
Vyjmenovat hlavní zástupce žánru by byl úkol spíše pro menší knihu. Cílem textu je tak především přiblížit základní myšlenky a linie roguelike her.
Stávají se totiž inspirací i pro jiné žánry. Některé prvky si půjčují například střílečky (Tower of Guns) či hopsačky (nezávislý hit Spelunky) a lze je objevit i v mobilních hrách. Například v excelentním titulu Tower of Fortune 2 (recenze).
Ostatně i první Diablo vycházelo právě z roguelike her a původně mělo být hratelné na tahy. Poklonou této inspiraci je navíc hardcore mód v druhém a třetím dílu. Smrt postavy je v něm totiž stálá.
Pokud vás žánr zaujal, za vyzkoušení jednoznačně stojí všechny výše zmíněné tituly. Doporučit však lze ještě například bezplatné hry Brogue, Dungeon Crawl Stone Soup či Dwarf Fortress. Z placených titulů pak úspěch slaví Dungeons of Dredmor, Faster than Light i odlehčená mobilní záležitost 100 Rogues.
