Nadáváme na herní průmysl, ale je cesta zpět řešením? Recenze Wrack

Kdyby tak byly hry jako dřív. Toto přání zní často v diskusích a je to něco, čemu sám věřím. Nová střílečka ve stylu DOOMa však pokládá otázku, jestli jsou některé typy starých her opravdu lepší a nakolik je to síla nostalgie.

Nezávislá hra Wrack se totiž vrací k formulce, kterou na začátku devadesátých let proslavila střílečka DOOM. Je to akce se zběsile rychlým pohybem, bludišťovou strukturou map, sbíráním brnění a lékárniček i pestrým arzenálem, který unesete celý naráz.

Z upoutávkových videí na hráče dýchá nostalgie a milovník DOOMa jen těžko může hledat důvod, proč titul nevyzkoušet. Jenže prvotní nadšení rychle opadá. Hra je brzy stereotypní, a zabaví tak vždy v menším časovém úseku. Půl hodiny tu, půl hodiny tam. Hrát ji celou noc v kuse už dnes jde asi jen těžko.

Problém nespočívá v tom, že by hra byla horší než průměrný produkt velkorozpočtového průmyslu. Jen není prošpikovaná pseudofilmovými sekvencemi, a akce se tak rychleji omrzí. Ono se ostatně zdá, že sólo střílečky po dvaceti letech existence dosáhly zenitu a oživit je může už jen silný děj.

Wrack se však možná až příliš drží své předlohy. Například bludišťová struktura map není žádnou výhrou. Je to fiktivní pocit svobody a zážitek z akce se ve finále nijak zásadně neliší od koridorové hry. Jenže hledat až patnáct minut, kde se otevřely dveře, už dnes zábavné vážně není.

Situaci by mohlo řešit lepší barevné kódování map. Některé sekce by například mohly mít značně odlišné stěny. Hráč by tak méně bloudil v kruzích ve snaze najít cestu do dalších místností.

Naopak systém lékárniček je vítaným návratem k lepšímu. Například musíte zvažovat, jestli má smysl zvednout velkou lékárničku, když vám chybí jen pět bodů života. To jsou ty chvíle, kdy se vyplatí vracet se zpět a sbírat životy pošetřené na obtížnější chvíle.

Titul také využívá systém záchytných bodů, kde se hra uloží. To však působí v kombinaci s neomezenou možností ukládat a načítat pozice až nadbytečně. Lepším řešením by byla kombinace záchytných bodů s omezeným počtem průběžných uložení.

Wrack se na DOOM snaží odkazovat, kde to jen jde. Připomenou ho třeba nepřátelé, kteří mezi sebou mohou začít bojovat navzájem.

Déjá vu ve vás vyvolá i základní pistole, fyzika výbušných barelů či bezpečný pád z vysoké výšky. Tečkou na závěr je potom obrazovka po dokončení úrovně, kde vidíte, kolik nepřátel z celkového počtu jste zabili, jaký byl váš čas či kolik tajemství se vám podařilo odhalit.

Hra se liší například skákacími plošinami pro dosažení vyšších úrovní mapy. Fyzika hry pak někdy vede k úsměvným situacím. Například když obřího robota nalákáte na skákací plošinu a on pak neustále létá tam a zpět.

Nejvýznamnější novinkou je však systém bodů za zabíjení. Čím větší počet nepřátel popravíte v krátkém časovém úseku, tím lepší skóre získáte. Po dostatečně dlouhém řetězci pak lze využít i speciální zakončovací útok, který se liší podle typu zbraně.

Tak trochu nepochopitelné je zahrnutí děje, který ze začátku působí jako parodie na „seriózní“ příběhy o velkolepé záchraně světa. Jenže textové dialogy se objevují i mezi jednotlivými úrovněmi a jejich nulová záživnost hře nic nepřidává. Naštěstí je lze přeskakovat. A přeskakovat je budete.

Wrack nakonec působí jako milý závan minulosti. Chvílemi pobaví, těžko však strhne k dlouhým herním seancím. Velkou škodou je absence síťové hry, jež by titulu vskutku prospěla. Silnou stránkou je naopak propojení se službou Steam Workshop, která se již pomalu plní uživatelským obsahem. Objevíte tam rozličné modifikace, ale třeba i předělávky klasických map z Wolfensteina či Dooma.

Vizuální pojetí je jasnou snahou ušetřit na rozpočtu. Variace na komiksovou grafiku zde však působí poněkud levně a mohla by být lepší. Vzhled sice trochu připomíná sérii Borderlands, kvalitě jejího vizuálního pojetí se však ani zdaleka neblíží. Na videích titul působí lépe než „za chodu“ při hraní.

Pokud by vás lákalo hru vyzkoušet, lze ji i přes výtky doporučit. Není to ultimátní zážitek, na který byste vzpomínali ještě léta. Přesto však pobaví, připomene zašlé časy stříleček a potěší veselými nápady.

Žánr stříleček však potřebuje kráčet vpřed. Minulost by tedy měla sloužit především jako zdroj nápadů, které je třeba intenzivněji inovovat. Moderní akce mohou být přihlouplé, ale slepé kopírování starých principů situaci také neřeší.