Zlatá éra je?
Nejprve si položme otázku, s čím současnost vlastně srovnáváme? Jaká éra je ta „zlatá“ a proč tomu tak je? Odpověď na tuto otázku zároveň napovídá, v čem tkví skepse vůči současným titulům. Závisí totiž na roce, v němž jsme se narodili a kdy jsme s hrami poprvé přišli do styku. Je zlatou érou zhruba první polovina devadesátých let? Může být, vždyť v té době nám na monitorech běžely adventury od LucasArts a nepřátele jsme stříleli v nesmrtelných klasikách od ID Softwaru jako Wolfenstein 3D, Doom nebo méně známý Heretic.
Dune II: The Building of a Dynasty (1992)
Kde je konec leteckým simulátorům? To musí napadnout každého při vzpomínce na Red Baron. Dnes přiškrcenému žánru bojovek tehdy kraloval Street Fighter II, jemuž největší konkurenci tvořila jistá hra jménem Mortal Kombat. Stratégům zase vyvstane na mysli Duna, především její druhý díl pokládající základy budoucí legendě Command and Conquer. Do stejné doby navíc patří i první Warcraft a celá řada tzv. dungeonů, například série Might and Magic, která podobně jako mnohé další dungeony hráče těšila již v osmdesátých letech. A o hráče na konzolích se tehdy přetahovalo Nintendo se Segou, alias Mario se Sonicem.
Znamená to tedy, že to, co přišlo poté, byl úpadek? Dobu první konzole Playstation od Sony, jež na pulty obchodů dorazila poprvé v roce 1994, lze nazvat úpadkem jen stěží. Resident Evil 1-3, Silent Hill, Metal Gear Solid, Final Fantasy VII-IX, Gran Turismo, Tekken, Tomb Raider, to jsou jen některé z titulů, které nám tato éra 3D hraní nabídla.
Ohromný posun se právě v této době odehrál poli sportovních her jako NHL nebo FIFA. Mnohem větší význam měly nyní kromě grafické stránky i kvalitnější zvuk a hudba. Vývoj navíc probíhal i v žánrech, které prodávalo spíše PC hraní. Ve druhé polovině devadesátých let vyšlo například první Diablo, Warcraft 2 nebo Age of Empires. Hry jako Duke Nukem 3D nebo Blood také představovaly výrazný posun na poli stříleček.
Heretic
Nemá cenu zabývat se v rámci tohoto článku dalšími obdobími. Postačí říci, že Playstation 2 zaznamenal fenomenální úspěch a výčet kandidátů do pomyslné Síně slávy by byl na hodně dlouho. Ani následující HD období třetí konzole od Sony, Xboxu 360 a vlastní cestou jdoucího Nintenda Wii s archaickou SD grafikou není třeba připomínat, neboť právě o tomto období a současném stavu bude hned řeč.
Originalita nedostatkovým zbožím
Oblíbeným argumentem skeptiků je to, že stále vychází pouze to samé. Tato věta se většinou dá do souvislosti se skvěle se prodávajícími sériemi Call of Duty a Assassin’s Creed, které jsou (nepočítaje sporty) snad jedinými sériemi s každoročním pokračováním.
Stojí za připomenutí holý fakt, že hry z těch sérií, jež nemají prostředky či kapacity na každoroční vydávání, se velmi často podobají předchůdcům více, než je tomu v případě Call of Duty a Assassin’s Creed. Takový God of War by mohl vyprávět, ale neplatí to zdaleka jen o něm.
God of War: Ascension
Jenže pokračování a nekonečné série tu byly odjakživa a platí to o naprosto kterékoliv herní epoše, včetně těch úplně nejstarších. Co víc, vykrádání nápadů a kopie stejných herních mechanismů mají nejen dlouhou historii napříč herními dějinami, některé žánry jsou na něm prakticky založeny.
Dobrým příkladem jsou třeba bojovky, jichž alespoň v evropském prostředí výrazně ubylo. Říkají vám něco hry jako Body Blows, Brutal: Paws of Fury nebo One Must Fall? Mají jedno společné: všechny v první polovině devadesátých let navazovaly především na úspěch bojovek jako Street Fighter či Mortal Kombat, a to s minimální invencí. Podobných bojovek byla spousta a žánr stagnuje dosud.
O fantasy dungeonech z pohledu vlastních očí již řeč byla a hlavní představitelé jako Wizardry nebo Might and Magic tento žánr ždímali celá desetiletí. Pokračovat bychom mohli donekonečna: 2D hopsačky podobající se jedna druhé jako vejce vejci (čestnou zmínku zaslouží epizodní Commander Keen) nebo dnes již prakticky vyhynulé letecké simulátory.
Monkey Island
Připomenout můžeme i adventury, jejichž jediným rozdílem byl mnohdy příběh, a nezapomínejme ani na nekončící kopie strategických průkopníků. Skoro se zdá, že čím dále do minulosti jdeme, tím je záplava nápodob jednoho nápadu větší. Vzpomeňte na staré digihry, tetrisy ze stánků slibující „sto her v jednom“ a nekončící přísun všemožných závodů, pinballů a variací na Pac-Mana. V žádném případě nechci tyto žánry hanit, je na nich však velmi dobře vidět, jak málo originality v celkovém součtu her dřívější doba nabízela.
Óda na 21. století
Je tedy pro současnou herní éru nedostatek invence typický? Právě naopak! Nejde jen o to, že technologie poskytuje vývojářům větší možnosti. Rozmach odvětví indie her je přesně tím, co by mělo uspokojit ty hráče, kteří volají po návratu dob minulých. Indie hry, byť se rozdíly mezi nimi a těmi klasickými stále více smazávají, nemusí nutně napodobovat starší žánry.
Často jde o značně experimentální, velmi originální počiny, jejichž dohrání navíc nezabere moc času. Pokud jste nikdy neslyšeli o hrách jako Brothers: Two Sons, Journey nebo The Stanley Parable, rozhodně je vyzkoušejte a možná vás hraní opět začne bavit. Tyto jednohubky navíc nezaberou ani moc času.
The Last of Us: Remastered
Odsuzování současných her v porovnání s kvalitou her devadesátých let nerozumím. Srovnáváme dobu, která nám umožňuje vychutnat si takové skvosty jako GTA V, The Last of Us, Bioshock: Infinite, The Witcher nebo Mass Effect s érou 2D hopsaček, izometrických her na hrdiny nebo 3D her s krabicovými úrovněmi a humanoidními postavami o pár polygonech. A k těmto vzpomínkovým titulům je možné vrátit se buď prostřednictvím indie her, nebo si je zahrát znova. Jenže to se chce málokomu.
Při hraní archaických žánrů a potýkání se s herními mechanismy a problémy z doby kamenné totiž nastává vystřízlivění. Už to prostě není ono. Ale co je špatně? Důvod je jednoduchý.
Krize hravosti
Při vzpomínání na doby minulé si totiž neuvědomujeme, že s hrami stárneme i my a naše nároky se mění. Pro mě osobně je krásným příkladem určitého vývoje používání cheatů. Ještě jednou uvedu příklad Dooma, který jsem milionkrát prolézal s legendárními „iddqd“ a „idkfa“ a připadal si při tom jako Terminátor. Nyní si nedovedu představit, že bych používal kód na nesmrtelnost a odemknuté zbraně v jakékoliv hře.
Mark of the Ninja
Stejně jako si nedovedu představit, jak mě proboha mohlo bavit hrát nevím kolikátého Super Maria tím způsobem, že jsem se úmyslně vyhýbal co největšímu počtu nepřátel. A to je možná právě ta chyba. Hra prostě dostala jiný rozměr a čím častěji jsem jí procházel, tím více jsem měl nutkání vymýšlet si nové způsoby, jak se zabavit.
A právě to je možný lék na onu skepsi a únavu, kterou mnohý hráč dnes pociťuje. Her vychází hodně, jsou čím dál tím větší a my na ně máme málo času. Výsledkem je, že hrami proběhneme maximálně jednou a tím to hasne. Ke starým hrám se nevracíme, protože jsme starší a naše nároky se za ta léta změnily, stejně jako jsme se změnili my.
Pamatujete si ještě na legendární dabing Vietcongu? Není to tak dávno, co jsem si hru nainstaloval znovu. Ale nedokázal jsem ji snést. Důvodem byl šílený dabing. Postava velitele mluvícího spisovnou češtinou mi najednou strašně vadila. Jediné vysvětlení vidím v tom, co jsem naznačoval už dříve: byl jsem prostě mladší a neregistroval jsem to. Ale to hru nedělá lepší.
Vietcong
Zlatá éra her tedy není univerzální termín, je to něco mnohem subjektivnějšího. Zlatou éru můžeme spojovat s momentem, kdy Duke Nukem poprvé zahlásil „Shake It baby!“ a to nám přišlo jako vrchol dokonalosti. Nebo soupeření v závodech Lotus na rozdělené obrazovce.
Pro někoho to může zase být úvodní seznámení se stealth mechanikami v Metal Gear Solid nebo zběsilý úprk před zombíky ve vesničce v Resident Evilu 4. Počáteční rádiová stanice s klasickým „šiki šiki švajne“ ve čtvrtém GTA i první počůraní v The Sims. Vyberte si. Já však budu trvat na tom, že hry jsou čím dál lepší: jsou rozsáhlejší, audiovizuálně přesvědčivější, nabízejí nám více možností a lépe vtáhnou do děje.
Duke Nukem Forever
Pokud vám u současných her něco chybí, souvisí to spíš s tím, že už si s nimi nejste schopni dostatečně vyhrát. Moje rada je jednoduchá: vyberte si některou hru, která vás v posledních letech zaujala, a hrajte ji, dokud ji nebude znát nazpaměť. Projděte ji i na tu nejtěžší obtížnost, vysbírejte všechny předměty, měňte kostýmy, odemkněte a používejte všechny zbraně. Alternativou je pak indie scéna, kde na vás možná čeká ten zachránce, který vám ze skepse pomůže vybřednout. Nebuďte však překvapení, pokud vás staré tituly už nenadchnou.
