Když před pár týdny vyšel The Order: 1886, diskusní fóra se zase jednou otřásla v základech. Když si odmyslíme všechny ty nenávistné plivance, které k anonymní internetové svobodě slova patří, zůstává jediné - 7 hodin hraní za plnou cenu? To je přeci skandál a krádež za bílého dne! Ale je to opravdu tak?
Čas nejsou peníze
The Order 1886 je zábavný, ale příliš krátký. Alespoň tedy pro někoho...
Věřte nebo ne, já osobně mám krátké hry čím dál tím radši. V době školní docházky jsem měl dostatek času žít v alternativním světě Albionu nebo Planescape: Torment prakticky druhý život. Neexistoval nepovinný quest, který bych ponechal bez povšimnutí a herní doba se pohybovala ve stovkách hodin (rozhodně řádově více, než jsem věnoval školní přípravě).
Jenže časy se mění a práce, stálá přítelkyně, vlastní byt, pes, kamarádi, s kterými se již rozhodně nevídám denně jako dříve a všechny ostatní radosti dospělého života mě postupně donutily kapitulovat, zcela změnit své návyky a naučit se lépe hospodařit s časem. Už mě nebaví hledat padnoucí titulky k pokoutně staženým seriálům (na které už stejně nekoukám), nepouštím se do internetových diskusí a také si velmi pečlivě vybírám, jakým herním titulům věnuji svůj čas a peníze.
Poctivému RPG Planescape: Torment musíte věnovat desítky hodin času. Jenže kde je dnes vzít?
Najít v rámci běžného pracovního týdne čas na pořádné hraní je opravdu výzvou a často se omezím jen na zápas v NHL nebo pár kol závodění, o nějakém ponoření se do hry v takových případech nemůže být řeč. Veškeré „poctivé paření“ je tak doménou především víkendových večerů, výjimečně pak těch několika vzácných dnů, kdy mám celý den jen pro sebe.
A teď se konečně dostávám k jádru pudla: Máte před sebou po měsíci konečně vidinu volného večera, kdy není žádný koncert, oslava narozenin, návštěva příbuzných, rozvážení opilých kámošů, kteří zaspali ve vlaku a podobných radovánek, a vy se konečně dostanete ke hraní. Po čem sáhnete? Po monumentální fantasy hře na hrdiny, v níž se po propařené noci hraní dostanete zhruba do poloviny tutoriálu? Po akci v obrovském otevřeném světě, kde na každém kroku zakopáváte o věci hodné podrobnějšího průzkumu, u nichž je vám jasné, že na ně do příštího herního dýchánku stejně zapomenete? Do multiplayerové hry, v níž bez pravidelného hraní nemáte šanci se jakkoli prosadit? Anebo do uzavřené lineární hry, kde máte možnost vidět nejen začátek ale i konec příběhu a nebudete trpět pocitem, že jste něco odbyli a půlku hry jste ani neviděli?
I v pouhých šesti hodinách nutných k dokončení upadne Transistor do stereotypu.
Volba je samozřejmě jen na vás, ale musíte přeci uznat, že poslední varianta rozhodně dává smysl. Jakkoli jsem fanda, co má téměř všechny hry od Bioware ve sběratelských edicích a Dragon Age šmrdlám po večerech už několik měsíců, tak v případě, kdy se vyskytne takový volný blok, dám přednost něčemu intenzivnějšímu a ucelenějšímu. Od toho tu přeci máme různé žánry a zrovna podobné rozmáchlé příběhové hry by se dle mého měly konzumovat najednou. Autoři z Ready at Dawn nikde neslibovali otevřený herní svět, nepovinné úkoly ani neomezenou znovuhratelnost. Hlavní důraz již od začátku dávali na „filmový zážitek“ takže poměřovat ho například s „nekonečným“ GTA V prostě není fér.
Kolik je optimální cena za hodinu zábavy?
Krátké hry tedy rozhodně smysl mají, ale je vůbec férové za takový produkt požadovat „plnou palbu“? Nedokážu posoudit, kolik stál vývoj třeba u zmíněného The Order, ale rozhodně jej můžeme zařadit mezi tzv. AAA tituly, tedy vysokorozpočtové hry a u nich se startovací cena v rámci jedné platformy drží stále na stejné částce. Stejně jako v běžném kině tady platí, že za vstupenku platíte stejný obnos, ať jdete na komedii se stopáží těsně přesahující jednu hodinu nebo výpravné tříhodinové drama.
Nezávislý Gone Home má poměr výkon/cena daleko horší než The Order: 1886 a nikomu to nevadí
Mám na Steamu kamaráda, který má ve War Thunderu odehráno hodně přes 1 000 hodin a dušuje se, že do hry nedal ani korunu. Znamená to snad, že je War Thunder nejlepší hra na světě? Pro někoho nejspíš ano, ale pokud budeme poměřovat jen faktor herní doba/cena, moc daleko se skutečně nedostaneme. Stejně jako si čas od času zajdu do dobré restaurace, nemám problém se plácnout přes kapsu, pokud někdo udělá přesně takovou hru, jakou chci hrát.
Jenže oproti fanouškům, kteří jsou schopni na Kickstarteru nacpat do nehotové hry horentní sumy, si od rádoby hardcore pařanů o sobě přečtu jen, že jsem hloupá ovce, co se dobrovolně nechala oškubat. Tedy alespoň od těch, co nezaplatili Timu Schafferovi sto a více dolarů, za jeho dvouhodinový opus pro hráče ze staré školy. Ono to totiž samozřejmě není jen o zlých a nenažraných kapitalistech z megakorporací - koukněte na takové cenami ověnčené dvouhodinové Gone Home, které se prodává za 20 eur.
Kdybych to měl shrnout: herní doba je bezpochyby jeden z faktorů, které ovlivní rozhodnutí o pořízení vybraného titulu. Nicméně stejně jako například grafika, hudba či použité prostředí je do značné míry předmětem subjektivního názoru a momentální nálady. Než tedy příště začnete bušit do klávesnice odsuzující posudky, zkuste si uvědomit, že se nejedná o žádný boj mezi příznivci krátkých filmových her s těmi, co preferují dlouhé a komplexní. Většina lidí si totiž ráda zahraje oboje.
