RECENZE: Blackwood Crossing vypadá jako špičkový animák od Pixaru

Dětství sourozenců Finna a Scarlett bylo poznamenané tak dramatickými událostmi, že navždy změnily chod jejich životů. Celý Blackwood Crossing je jejich divoká fantazie. Procházka jejich podvědomím, které se s tragickým osudem snaží vyrovnat. A naštěstí je to také dost slušná, ačkoliv krátká adventura.

O bujnou fantazii jde především. To je vám jasné od samotného počátku. Jisté ovšem po většinu hry není to, čí fantazie to vlastně je. Sebevědomá náctiletá Scarlett, z jejíchž očí vše sledujete, je zprvu zmatená stejně jako vy. Ale na hru svého brášky v červeném hrdinském pláštíku brzy přistoupí. Musí, protože Blackwood Crossing je hodně lineární fantazie. Realistický zážitek se brzy promění v hledání smyslu v surrealistickém světě.

Od prvotní scény ve vlaku se v mžiku přesouváte do skleníku svého dědy, pak na nereálně vysoko položený domek na stromě a následně třeba na zjevně opuštěný ostrov s hlubokou a děsivou jeskyní. Přechody jsou mezi tím vším skoro magické, ale naprosto neznatelné.

Blackwood Crossing

Blackwood Crossing

Stačí vylézt po žebříku, který trčí do stropu vagonu a jste v naprosto jiném snu. Vejdete do temné jeskyně a ta vás zavede zpátky do vlaku. Blackwood Crossing je tak trochu, jak se mezi mazáky říká, „lynčovina“, ale vzor nachází také ve slavném Donnie Darkovi.

Stěžejním motivem příběhu je psychická transformace zasněného Finna. Ať už byla tragédie v rodině jakákoliv, je to právě on, kdo ji nese ze všech nejhůře. Zprvu veselý klučina, který si s vámi hraje ve vlaku na schovávanou, se tak brzy dokáže projevit jako vzteklý pyromaniak, jehož hněv, reprezentovaný jakousi černou lepivou hmotou, nebo ohnivou bariérou, vám mnohdy brání v postupu dál. Většinou je třeba vyřešit nějakou tu hádanku, aby překážka zmizela.

Blackwood Crossing

Ta, na niž narazíte první a která se bude postupem času ještě několikrát opakovat, zároveň nejlépe vypráví dějové pozadí, a tak dává její opakované začlenění rozum. Několik postav z minulosti, prarodiče, otec a matka, učitelka a šikanující spolužák a nakonec Scarlettin přítel se objevují jako vzpomínky v podobě nehybných postav. Všichni s prapodivnými maskami na obličeji, zamrzlí v nějakém gestu či situaci.

Vaším úkolem je vyslechnout výpověď každého z nich a „spárovat“ je tak, aby vytvořili souvislý smysluplný dialog. Ale jedna postava je trochu jiná. Děsivý malý chlapec s hlavou bílého králíka, který se v určitých momentech stane vaším dalším průvodcem. Na jeho funkci v celém ději musíte teprve přijít. Ostatně jako skoro na všechno.

Hádanek se nebojte, jsou snadné, přesto nápadité

Hádanky jsou obecně dost jednoduché a na žádný zákys určitě nedojde. Jsou však příjemně nápadité. Finnova fantazie nezná mezí, a tak budete manipulovat ohněm jako kouzelník v nějaké fantasy hře nebo třeba pomocí kouzla oživovat z papíru vystřižené motýly. Jediným momentem, kdy si možná zastesknete nad nedostatkem originality, jsou ty puzzly, ve kterých musíte na omezeném prostoru najít několik zastrčených předmětů.

Blackwood Crossing

Blackwood Crossing

Naštěstí těch skutečně aktivních není nikdy mnoho. Většina objektů slouží jen jako rekvizity a interagovat můžete jen s minimem z nich. Scarlett při pohledu na plakát k filmu prohodí sarkastickou poznámku, většina (v čase zamrzlých) postav vám poví jen jednu větu.

Opravdová interakce tak probíhá jen v dialozích s Finnem. Ačkoliv třeba nemluvíte přímo z očí do očí, jen u něj máte možnost zvolit ze tří odpovědí, které pak mají dopad na další děj. Můžete odpovědět narážkou, vztekle, nebo klidně a laskavě. Vaše odpověď posune dialog do jiných rovin a Finn se k vám v další scéně může chovat o malinko jinak.

Nutno podotknout, že pokud existuje něco, v čem hra opravdu exceluje, je to způsob, jakým ve vás vzbuzuje emoce. Nejde jen o samotné dráždivé výjevy doprovázené přiléhající hudbou, ale i samotný styl, jakým Blackwood Crossing dávkuje různorodé situace a nálady.

Blackwood Crossing

Funguje to spolehlivě jako hodinky. Jako nevysvětlitelné kouzlo. V momentech, kdy se před vámi Finn schovává, cítíte se hravě a zvědavě. Když se vzteká, bojíte se ho, ačkoliv jste ho ještě před chvílí zachraňovali. Když utíká, jste na něj naštvaní. Velkou zásluhu na tom má nejen skvělá scenáristická práce, ale i perfektní namluvení postav a fakt, že se s nimi od první minuty sžijete. Bravo.

Další věc, díky které se hra vyvyšuje nad ostatní jí podobné, vám musí být jasná už podle obrázků. Grafické zpracování je technicky skutečně dokonalé. Nejde však jen o čistotu (i když i v tom vás hra od prvních minut překvapí), ale především o styl, který je v herní branži minimálně nezvyklý. Hrát Blackwood Crossing je jako dívat se na magicko-realistickou pohádku z dílen Disneyho nebo Pixaru.

Na každém koutě je vidět, jak obrovskou práci si autoři dali s detaily. Třebaže s věcmi kolem nemůžete dělat mnoho, prohlížet si jednotlivá zákoutí je skutečně požitek. Každá ubikace ve vlaku vypráví vlastní malý příběh, každá jednotlivá hračka na podlaze Finnova úkrytu má svůj smysl. Stejně tak jednotlivé animace, ať už postav, nebo světa, jsou precizní. Nadsazené, podobně jako v oněch pohádkách, ale precizní.

Ale jak už to v tomto žánru chodí, Blackwood Crossing není hrou pro každého. Nedostatek interakce s prostředím vám možná navodí pocit tzv. „walking simulatoru“ a v takovém případě nebudete daleko od pravdy. Ne nadarmo vám při hraní vyvstane na mysl podobná hra The Vanishing of Ethan Carter, která dokonce vypráví svůj příběh až podezřele podobně. Pokud však jste s limity tohoto žánru smířeni, berte tento postřeh jen jako pouhé reptání.

Co však reptání není, je povzdechnutí nad délkou hry. Celý děj se vám odhalí tak za hodinu herního času, a to pouze v tom případě, že si budete všímat drobností a detailů. Logicky tedy při prvním průchodu hrou. Ta vás jistým způsobem motivuje k opakovanému spuštění, ale pak se vše smrskne klidně do čtyřiceti minut. Sami musíte zvážit, jestli je to i na tento žánr dostačující.

Blackwood Crossing

On příběh samotný, který je v podstatě celkem jednoduchý, je díky snovým výjevům, retrospektivám a různorodé symbolice dost špatně čitelný. Při sledování závěrečné scény a titulků budete mít z dohrání hřejivý pocit, to ano, ale nirvána z rozluštění celé zápletky vás asi nečeká. Spíš se budete ptát sami sebe, jestli vám něco neuniklo, nebo jestli nás všechny autoři náhodou netahají za fusekli.

Ale to už je zkrátka úděl těchto fantaskních, snových příběhů a narativních her. V mnoha smyslech je Blackwood Crossing skvělá zábava. Zvlášť pro toho, kdo zastává stanovisko, že hry by se měly více přibližovat filmovým vzorům. Ačkoliv děj není nijak epický, ale naopak vysoce intimní, v tomto případě se to přibližování povedlo dokonale.