Pravda totiž není jen jedna a místo očerňování jinak smýšlejících jedinců se spíše hodí smířit se s faktem, že žánry mohou v poklidu existovat vedle sebe, aniž by to někomu ubližovalo.
Přestože má každý svůj individuální vkus, pokusili jsme se pro klasifikovat hráče do několika zjednodušujících stereotypů. Schválně, jestli se někam dokážete zařadit.
Následující rozřazení ovšem prosím neberte příliš vážně, jde o nadsázku. Většina z nás je totiž samozřejmě takříkajíc někde uprostřed.
1. Kazuál
Přijde mi, že ode dne, kdy jsem své ženě ukázal Puzzle Quest, daleko méně čte.
Mezi hráči asi není horší nadávka, než když vás někdo označí za „kazuála“. Anglické slovo casual přitom vyjadřuje „nenucenost, přirozenost, bezstarostnost“, což jsou ty správné emoce, které bychom asi při hraní měli cítit. Sváteční hráče zajímá pouze jediný faktor, a to ten, jestli se dobře baví. Herní průmysl je jim ukradený, nechtějí se učit složité mechaniky, lámat si hlavu obtížnými hádankami, či se strachovat o virtuální život. Hraní je pro ně jen jedna z mnoha kratochvílí, za kterou nechtějí utrácet žádné peníze a jakmile je něco přestane bavit, prostě přesunou pozornost jinam. Takových lidí je mnoho, většina z nich se věnuje pouze mobilním platformám a hrám typu „spoj 3“, kterými si krátí dlouhé cestování nebo čekání ve frontě. Pozor, v žádném případě nejde o hlupáky, kteří by nic složitějšího nepochopili, jak se o nich často traduje. Prostě své myšlenkové kapacity upínají jiným směrem než do hraní her, které jsou pro ně jen jedním z mnoha způsobů relaxace.
Oblíbené hry: Candy Crush Saga, Clash of Clans, Bejeweled
2. Hardcore
Z diskuse: ...“můj max je GR75 pak už mě to nebaví dropovat ancientky i když teď v 10. sezoně jsou ty fialové ještě lepší než ancient...“
Přesný opak předchozí skupiny. Jde o lidi, pro které jsou počítačové hry jedním z největších koníčků a neváhají mu obětovat většinu volného času. Dříve panovala nelichotivá představa o světloplachých tlouštících, kteří celý svůj život tráví u blikající obrazovky v zatemněné kobce páchnoucí rozlitými energy drinky a pizzou. Ano, občas někomu koníček přeroste přes hlavu, ale jinak je setkání s hardcore hráčem stejně bezpečné jako setkání se zapáleným akvaristou.
Jsou to lidé, kteří si hry pečlivě vybírají. Masová komerční produkce je příliš neoslovuje, a proto raději sahají po náročnějších kusech, jakými jsou třeba realistické simulátory, nekonečná RPG, složité strategie či třeba arénové střílečky. Pokud jim propadnou, dokážou v nich utopit spoustu času a zapáleně o nich diskutovat ještě roky po vydání jazykem, kterému nikdo jiný nerozumí.
Oblibené hry: Quake: Arena, Assetto Corsa, Hearts of Iron
3. Požitkář
Call of Duty je bomba, jenom nás trošku štve, že po nás furt někdo střílí.
Člověk, který si chodí ke hrám především odpočinout. Miluje veliké AAA blockbustery a je mu jedno, jestli jsou herní, nebo filmové. Nejlepší je pro něj hodit nohy na stůl a dívat se na své nemravně veliké obrazovce na to, jak to vše skvěle vypadá. Obtížnost nastavuje na tu nejjednodušší a v případě zákysu se hned podívá do návodu. Více než o výzvu a překonávání překážek mu jde o to, aby se mohl plně ponořit do herního světa. Multiplayer ho většinou příliš nezajímá, stejně jako žebříčky nejlepších hráčů či třeba achievementy. Z pohledu velkých firem asi ideální zákazník, který po dohrání hru odhazuje a jde si koupit novou.
Oblíbené hry: Uncharted, vše od Telltale, příběhová složka Call of Duty
4. Kutil
Minecraft je lego digitálního věku.
Většina lidí vnímá hraní jen jako pasivní zábavu, kdy se pohybují ve světech vymyšlených někým jiným. Ale jsou i jedinci, kterým hry naopak slouží k vlastnímu vyjádření. Obvykle to začíná u nějakých budovatelských strategií, pokračuje přes otevřené sandboxové světy a končí vytvářením vlastního obsahu, ať už přes různé in-game editory, nebo přímo modování. Ne každému se sice povede prorazit, ale pro tyto lidi je zábavou už samotný proces tvorby.
Oblíbené hry: Transport Tycoon, Minecraft, Garry’s Mod
5. Ničitel
Někdo upouští přetlak v internetových diskusích, někdo si zastřílí po virtuálních protivnicích. Na Bonsuweb chodí obě skupiny.
Lidé občas potřebují upustit páru a virtuální světy jsou pro to ideálním prostorem. Kdo z vás někdy nerozpoutal masakr na nevinných civilistech v GTA? Nebo na vybudované město v SimCity nepustil živelní pohromu? Vybít si negativní emoce prostě pomáhá a i když by ničitelé v reálném životě ani mouše neublížili, po večerech se díky Postalu baví močením po ještě doutnajících obětech napalmu. Problém nastává, když si tuto přemíru agrese člověk vybíjí nikoli na hře, ale na protihráčích. Multiplayerové bitky jsou plné naštvaných lidí, kteří o mé matce říkají spoustu nepěkných věcí a to jen proto, že jsem se čirou náhodou také jednou dokázal trefit. V tom nejhorším případě pak kazí hru i všem ostatním, když používají cheaty a jiné podvody.
Oblíbené hry: Grand Theft Auto 5, multiplayerová složka Call of Duty, Postal
6. Intelektuál
Gone Home je herní modlou intelektuálů. A také fetišistů, které rajcuje prohledávat cizí obydlí.
Ta doba, kdy hraní na počítači bylo undergroundovou zábavou, je nenávratně pryč. Nyní už nadnárodní korporace vyrábějí jen deriváty derivátů, kterými se snaží zalíbit všem. Díky nezávislé vlně tu však naštěstí máme dostatek her, jejichž primárním cílem není pobavit, ale mohou být vnímány jako specifická forma umění nebo vyjádření k aktuálním společenským problémům. Intelektuálové až na výjimky pohrdají tradičními značkami, zato dokážou hodiny opěvovat tituly, o kterých jste s největší pravděpodobností nikdy neslyšeli. Na žánru jim přitom nezáleží, vyšší pravdu hledají u meditativních „walking simulatorů“, dramatech o dospívání homosexuálů či třeba zvířecích alegorií na konzumní společnost. Spousta podobných „hipsteřin“ svojí snahou o nějaký přesah jen maskuje hnusnou grafiku a bezobsažnou hratelnost, ale ty nejoriginálnější nápady se právě rodí z toho prostředí. Díky intelektuálům za to, že pro nás takové hry dokážou objevit! Jen kdyby se u toho netvářili tak povýšeně.
Oblíbené hry: Undertale, Gone Home, Proteus
7. Sociál
Nic neposílí přátelství více než střelit kamaráda ze zálohy.
Díky možnosti sdílet herní světy i s ostatními lidmi se zábava ještě násobí. Nezáleží vlastně ani na titulu, důležité je, jestli se sejde dobrá společnost. Vlkům samotářům už zvoní umíráček, protože v době internetové není problém najít si skupinu, která by člověku vyhovovala. Nejen MMO, ale i tituly jako třeba Left 4 Dead, Destiny, Borderlands staví na spolupráci více hráčů.
Když se navíc povede zorganizovat setkání i naživo, je to ještě lepší. Ať už se bavíme o dvou partiích fotbalu před cestou do hospody anebo o LAN party pro desítky lidí. Ano, LAN party stále existují a dodnes na ně nedá dopustit překvapivě mnoho lidí. Bez spoluhráčů však sociála hry prakticky vůbec nebaví a hraje je maximálně v rámci tréninku.
Oblíbené hry: World of Warcraft, Ghost Recon: Wildlands, Counter-Strike
8. Recenzent
„Hele bylo to dobrý, to zas jo, ale ty souboje moc jednoduchý a spousta věcí už se ke konci dost opakovala.“
Jsou to lidé, které láká prakticky každá hra bez ohledu na žánr. Hrají již dlouho, vědí o každém titulu, co se teprve chystá, ale orientují se i v klasikách z minulosti. Jejich největším neštěstím je fakt, že her vychází příliš mnoho a při snaze držet prst na tepu doby nemají šanci věnovat se dostatečně všemu, čemu by chtěli. Přesto se o to marně pokoušejí. Výsledkem je spousta rozehraných her, které nikdy nedokončí, v multiplayerových titulech pak proti ostatním zaostávají, protože se nikdy nedostanou do hloubky. Zato mají na všechno názor o který se neváhají podělit, aniž by to po nich často někdo chtěl. Problémem je také fakt, že už je jen tak něco nenadchne a na všem hledají chybu. „Je to dobrý, ale tohle už bylo dávno v XXX a tohle zase v YYY.“ Navíc je nikdo nemá rád.
Oblíbené hry: Všechny, anebo také žádné, záleží na úhlu pohledu.
9. Specialista
„Trošku jsem to hrál a byla to zábava,“ tvrdí skromně hráč, který v Civilizaci strávil více než 140 dnů čistého času.
Je to jako v lásce. Někdo tu pravou hledá celý život, někdo ji potká už na střední škole a vydrží s ní celý život. Divili byste se, kolikrát se mi stalo, že mě ve FIFĚ porazil člověk, jehož PSN rating byl na levelu 1 či 2. Měl totiž v katalogu her pouze několik ročníků té stejné hry.
Slyšel jsem vyprávění o člověku, který si o víkendech nasazuje helmu a závodnické rukavice a před každou Velkou cenou si v F1 zajede závod s plným počtem kol. Včetně kvalifikace. Tisíce hodin strávených v jedné jediné hře nejsou pro takové lidi žádnou výjimkou.
Kdyby byli všichni takoví, herní průmysl patrně zkrachuje. Taková oddanost jedné značce je však obdivuhodná.
Oblíbené hry: World of Tanks, sportovní hry, Civilization
10. Veterán
Nostalgie je ošidná věc. Toto byl nejpopulárnější handheld Husákových dětí.
Díky rychlému vývoji v herním průmyslu si i ve třiceti můžete připadat jako zasloužilý pamětník, který by dnešním dětem měl předávat zkušenosti. Samozřejmě, že dříve byly hry mnohem lepší, což si kdekdo dokazuje tím, že si na GOGu za pár korun koupí v akci nějakou tu vytouženou klasiku, nad níž kdysi slintal ve Score. Jen aby se po dvaceti minutách stejně rychle vrátil k rozehranému Zaklínači, protože ho tehdejší obtížnost krutě vytrestá.
Jenže pak je tu sorta lidí, kteří to myslí opravdu vážně. Trpí sběratelskou vášní a na staré hry nedají dopustit. Prolézají pochybné stránky s abandonwarem a loví zapomenuté klasiky. Ti největší borci pak ani neuznávají žádné emulátory, ale pěkně si opravují originální starý hardware, který vydražili na eBay za nekřesťanské peníze.
Oblíbené hry: Cokoli, co je alespoň 30 let staré. Čím ošklivější grafika a primitivnější hratelnost, tím lépe.
Tak co, vešli jste se do některé škatulky? Anebo vám nějaká chybí? Podělte se s námi v diskusi.
