Jste kmotrou kuchařky Moderní česká cukrařina od Josefa Maršálka. Vy sama pečete?
Jestli si mě Josífek vybral jako kmotru proto, že umím péct, tak se spletl. Nepeču a nevařím, nemám na to moc času. Mám ale krásnou kuchařku mé maminky, kterou si sama ručně psala. Je tam všechno vánoční cukroví i pravá česká kuchyně. Umím uvařit dobré věci, ale nevěnuji se tomu posedle jako třeba moje úžasná švagrová. Ta vstane ve čtyři hodiny ráno, upeče báječný dort, udělá pralinky, nebo něco, díky čemu má pak můj partner 130 kilo.
Už vám někdo po ochutnávce vašeho jídla řekl, ať to už raději nepečte?
Ne, ne. Jsem vlastně pořád někde. Ruční práce a dělání náramků, andělíčků a růženců coby koníčka dělám v autě a tam se péct nedá. Když přijedu domů, tak se buď na něco chystám, relaxuji, nebo cvičím a zase nemám kdy péct. Můžu dělat jen to, co mi čas dovolí. Co se týče cukrařiny, to jenom moc ráda ochutnávám a oceňuji to, protože to je umění. Myslím ale, že kdybych se do toho vrhla, tak bych se tím asi stala posedlá, protože nic nedělám jen tak.
Vypadáte skvěle, kolikrát týdně si dopřejete cvičení?
Myslím, že bych mohla vypadat líp. Tím bych začala. Ale moje nespokojenost je můj hnací motor. Zjistila jsem, že mi daleko líp dělá cvičení večer. Už nedržím žádné diety, protože když jsem je držela, tak jsem naopak přibírala. Dávám tělu to, co potřebuje, k tomu i pohyb a hlavně jsem pořád na jevišti. A jestli mám teď období, že vypadám líp než jindy, je to asi vyrovnaným a krásným vztahem, který prožívám. Když má ženská srdce plné lásky a má vedle sebe mužského, který jí rozmazluje a hýčká, tak pak je to vidět na obličeji i na těle.
Vašim posledním albem je Ta o mně. Je tam nějaká píseň, která je vaší srdcovou záležitostí?
Na tom albu jsou písničky, které jsem věnovala lidem, které mám ráda. Je tam písnička pro maminku, partnera, dokonce i o navlékání těch mých korálků a je tam písnička, kterou jsem nazpívala mému synovi. Když jsem mu ji poslala do Paříže, tak mi napsal: „Bulím, až se dobulím, tak ti zavolám.“ Mojí srdcovkou je asi Hořká jako rtuť. Člověk má rád život tehdy, když zjistí, že umí být i hořký. Nikdy jsem se nic mezi hezkými věcmi nenaučila. Když mi někdo namydlil schody, něco se mi nedařilo, nebo jsem udělala nějakou chybu, to mě naučilo víc, než když se nic nedělo, když svítilo slunce.
Cukrář Maršálek: V britském královském paláci jedí stále dokola to samé |
Vaše alba opět vycházejí na vinylu, máte z toho radost?
Moje první deska vyšla na vinylu, ale to bylo v roce 1985. Bože, to už je takových let! Mám z toho samozřejmě radost. Jsem ráda, že se to vrátilo zase tam, kde to má být. Třeba jednou zase budeme mít kazeťáky! (smích) Víte, mám totiž chvilky, kdy je mi dobře, když se věci vrací. Třeba se dívám na Jessicu Fletcherovou, protože mám pocit, že se na to dívám se svojí mámou. Sbírám také šperky s českými motivy jako Přemysl Oráč, kněžna Libuše, mám náramky s naší hymnou, velkou sbírku Čtyřlístků. Vlastně mě uklidňuje, že vím, kde jsem, vím, kam patřím.
Pamatujete si na pocit, kdy jste v ruce držela svoje první LP?
Pamatuji. Vůbec jsem nevěděla, že něco má vyjít. Utekla jsem od svého manažera po půl roce tak rychle, že nestačil nic vydat. On byl ale chytrý, sesbíral různé věci, z rádií i takové, které nikdy na albu možná ani být nemusely, a vydal to.
Šla jsem do obchodu pro něco jiného a uviděla tu desku. Utíkala jsem s ní do Supraphonu. S pláčem jsem prosila pána, kterého jsem tam potkala na chodbě, což byl shodou okolností ředitel, že to musí zrušit, stáhnout z prodeje. Říkala jsem, že tam vypadám příšerně, že takovou desku nechci, protože moje deska musí vypadat úplně jinak. On si mě tenkrát posadil a prohlásil: „Jednou se tomu budete smát. Budete to brát jako nostalgickou vzpomínku, jako dudlík.“ A je to pravda. Když někdo teď přijde a chce tu desku podepsat, tak řeknu: „Bože, tak strašně jsem vypadala, ale aspoň jsem se měla z čeho vyvíjet.“
Co je vaším hnacím motorem?
Ta nespokojenost. Strašně moc od sebe očekávám, pořád mám pocit, že bych mohla dělat věci lépe, rychleji, zajímavěji, že bych se toho měla víc naučit, víc toho objevit. Myslela jsem, že až budu starší, že trošičku zbrzdím, ale já nějak furt přidávám. Miluji svoje povolání, není vůbec jednoduché, tak rozesmáté, jak to vypadá. Není to o hezkých šatech a kytkách. Je to obrovská dřina a myslím, že na toto povolání musí být ženská opravdu trošku chlap. A to já docela jsem! (smích) Navíc bych chtěla lidi pořád překvapovat, a být taky překvapovaná.
Hodně zpíváte o lásce. Změnil se váš pohled na ni, když jste zamilovaná?
Možná je moje láska moudřejší. Už třeba vím, že nemusí bolet, lámat vaz, nemusí se u ní podlamovat kolena. Láska prostě má být lehká, samozřejmá, jak člověk dýchá. Jak říkal Pavel Vrba: „To, co je pravé, je prosté jak dech.“ Třeba moje láska, co teď prožívám, je tak obyčejná, až je vlastně neobyčejná.
21. března 2020 |
Pořád máte ráda Madonnu?
Mám. Teď jí tedy nesleduji na Instagramu tak, jak kdysi, ale miluji její hudbu, ráda se vracím k jejím cédéčkám. Obdivuji ji, jaký je workoholik, jak pracuje, pořád se snaží najít nějaké cesty. Držím jí moc palce, není to vůbec jednoduché. Co já mám tady v menším, tak ona má celosvětově, takže se jí po světě asi nechodí jednoduše. Přemýšlela jsem nad tím, že kdybych si s ní mohla pokecat, co bych se dozvěděla. Ale myslím si, že by mě nezklamala. Ale zajímalo by mě, co by řekla na písničku Primadonna, kterou jsem jí věnovala.
Máte ráda výzvy? Čeká vás nějaká?
Jsem Beran, potřebuji si dávat úkoly a čím jsou těžší, tím lepší. Příští rok mě čeká cédéčko, nový muzikál a kniha. Doufám, že letos budu mít dokončenou rekonstrukci hospody v kulturním domě. Není to jednoduché, ale je to nádherné.
Mluvila jste o andělíčcích, které vyrábíte. Zkoušela jste spočítat, kolika lidem jste díky jejich prodeji pomohla?
Vím, že jsem loni pomohla koupit dvanáct paruk pro děti s onkologickým onemocněním. Dělají se na míru z pravých vlásků a to je hodně důležitý projekt, který dělám s Novým hárem. Pro ně vyrábím všechny růžové andělíčky a náramky. Za ty ostatní růžence a náramky kupuji invalidní vozíky. Těch jsem koupila sedmadvacet a jedno bezbariérové auto pro Alzheimer centrum v Zátiší. Ale kolika lidem jsem tím pomohla? To není důležité. Důležité je, že využiji každou chvilku, mám šanci někomu život zpříjemnit, pomoct mu, nebo být mu platná. Kdybych mohla a byla bych Bůh, tak bych pomohla všem. Ale to nejde.
6. března 2020 |
