Díky technologickému vývoji brzy nebude protipirátských ochran potřeba. Stačí ještě pár let počkat a digitální distribuce, rychle padající ceny, obchodní model předplatného či rozmach streamovaní zapříčiní, že už bude software krást jen malá hrstka nejvytrvalejších.
Již dnes je přitom situace daleko lepší než v minulosti. Ano, Denuvo je opruz, který si prý bere část výpočetní síly vašeho počítače, ale dříve bylo hůř. Daleko hůř. Museli jsme neustále listovat tlustými manuály, hardwarově odpojovat vypalovačky, volat na přetížené help linky či třeba poslouchat neustálé hučení mechaniky. Pojďte si s námi připomenout ta nejotravnější protipirátská opatření v historii…
Doba disketová
Ochrana proti softwarovému pirátství je stará jako software sám. Počítačové hry, na rozdíl třeba od kancelářských nástrojů, pak byly k tomuto neduhu ještě náchylnější. Šlo přece „jen“ o zbytnou zábavu. Přeskočme úplné počátky informačních technologií, na které jsme příliš mladí dokonce i my v redakci, a pojďme rovnou do doby, kdy počítačům vládly tří a půl palcové diskety s kapacitou 1,44 MB.
Protipirátské kolečko ke hře Monkey Island je dnes cenný sběratelský artefakt.
Tehdy bylo běžné, že hry vyžadovaly přítomnost originálního média v mechanice, ovšem dalo se to poměrně snadno obejít. Navíc jsou diskety už ze svého principu poměrně nespolehlivé a často se ničily, uživatel si přitom nemohl udělat snadným způsobem zálohu. Vývojáři proto rychle přešli k ochraně pomocí „papíru“. Princip byl jednoduchý – hry šlo sice snadno zkopírovat, ovšem k jejich spuštění jste museli znát informace vytištěné v doprovodném manuálu. Výsledkem samozřejmě bylo to, že si uživatelé ke zkopírovaným disketám přikládali i ofocené papíry. Prodejci her tedy museli přijít se sofistikovanějším řešením. A také přišli…
Aby nebylo možné manuály snadno zkopírovat, tisklo se například na barevný papír (běžné kopírky tehdy uměly jen černobíle), do tlustých knížek s obrovským počtem stránek (protože kopírování bylo drahé) či se vyráběly speciální kombinační kolečka s prostříhanými otvory. Jenže v těchto případech pirátům většinou stačilo opsat si na papír jen několik málo kombinací a pak zapínat a vypínat hru tak dlouho, než se některá ze správných odpovědí skutečně objevila na obrazovce.
Lidé nemají protipirátské ochrany rádi. Žádné.
Mnohem zákeřnější byly hádanky zabudované přímo do děje, které bez originálního manuálu nešlo vyřešit. Hra samotná vás však o tom často neinformovala, proto jsou podle pirátů tituly jako Space Quest nebo King’s Quest mimořádně obtížné.
Největší protipirátské opatření té doby přesto byla samotná technologie. Pamětníci si určitě vzpomenou, jak si kamarád musel promazat harddisk, aby měl místo zabalit vám vytouženou hru do desítek samostatných souborů, které pak bylo potřeba ještě individuálně nahrát na diskety. Doma pak člověk často zjistil, že místo .a17 má dvakrát .a18 a disketa s .a25 je rozbitá.
Doba optických disků
S příchodem vysokokapacitních CD se situace kompletně změnila. Zkopírovat obsah optického disku na jiný bylo ze začátku extrémně drahé, takže ani žádné protipirátské metody nebyly potřeba. Jenže technologický pokrok časem srazil ceny vypalovaček na rozumnou úroveň, takže prodejci softwaru museli přijít s těžším kalibrem. Konec éry CD a nástup DVD je z tohoto pohledu dobou temna, která protipirátským ochranám zničila reputaci na dlouhé roky dopředu. Bylo jich spousta, byly vcelku účinné, ale zároveň také vyloženě protizákaznické. Rozdělit je můžeme na ty špatné (SafeDic), horší (Solidshield, SecuROM) a StarForce.
Série Splinter Cell není u pirátů moc oblíbená, například Chaos Theory jim odolávala více než rok.
Z hlediska toho, jak dlouho dokázala hru ochránit, byla sice StarForce jedna z nejlepších ochran vůbec, zároveň ale i jeden z nejodpornějších kusů softwaru, který jste si kdy mohli z oficiálního zdroje do počítače nainstalovat. Pamatuji například, jak jsem musel ručně odpojovat kabely z vypalovačky, abych mohl vůbec spustit českou adventuru NiBiRu, nebylo to přitom ani zdaleka to nejhorší. Lidé si stěžovali, že jim StarForce zpomaluje PC, způsobuje pády systému, poškozuje disky v mechanice a vůbec, chová se jako typický malware. Vznikaly petice, padaly žaloby i výzvy k bojkotu, a tak od ní navzdory její nezpochybnitelné funkčnosti výrobci her časem odstoupili.
Někteří z nich si místo tvrdé perzekuce naopak z pirátů dělali legraci. V Command & Conquer jim třeba z ničeho nic explodovaly všechny budovy, Godfather jim znemožnil nastupovat do aut a třeba český Numen uzamkl hlavního hrdinu v podobě obřího pavouka. Bylo pak zábavné sledovat oficiální diskuse, kde lidé měli ještě tu drzost stěžovat si na nekompetenci autorů.
Doba internetová
Rozmach internetu zapříčinil, že skončila éra těch skutečných pirátů, kteří na prodeji nelegálních kopií her vydělávali jako pijavice. Najednou si je totiž mohl z internetu stáhnout díky P2P sítím a torrentům skoro každý. Na druhou stranu to softwarovým firmám dalo více možností, jak kontrolovat přístup ke svému dílu. A jak se dnes ukazuje, díky digitální distribuci mohou dnes být spokojeni všichni. Cesta k tomuto ideálnímu stavu však nebyla snadná.
V době vydání Half Life 2 lidé Steam nenáviděli. Dnes mnoho z nich říká „No Steam No Buy.“
Vzpomeňte si například na rok 2004, kdy vyšel druhý Half-Life, který nejenže k aktivaci vyžadoval připojení k internetu, ale dokonce i instalaci doprovodného klienta Steam. S něčím podobným narazil o tři roky později i Bioshock – ještě tehdy byli lidé, kteří na svém herním PC připojení k internetu prostě neměli. Díky nové nutnosti aktivace softwaru přes internet vznikaly i obskurní nápady jako hardwarové klíče, které vám například po výměně grafické karty znemožnily legálně zakoupenou hru spustit. V případě, že jste vyplýtvali množství dovolených instalací, museli jste volat na speciální telefonní číslo umístěné samozřejmě v zahraničí.
Dnes
Nepřítomnost Denuva je dnes reklamní pouták.
Dnes už se pomalu blížíme k ideálnímu stavu. Protipirátským ochranám vládne Denuvo, které má sice k dokonalosti daleko, ale oproti výše zmíněným řešením je vlastně ještě docela přátelské. Co je však mnohem důležitější – mnoho společností jej po několika měsících samo odstraňuje, takže stačí jen nějakou dobu počkat a nemusíte si s ním vůbec kazit náladu. Navíc tu je obchod GOG, který prodává i úplné novinky zcela bez DRM. Většina stížností dnešních prskalů je tak jen důsledkem setrvačnosti z minulosti. Koupit si dnes hru je jednoduché a díky slevovým akcím i poměrně levné. A to ani nemluvíme o tom, že je společnosti poslední dobou doslova rozhazují plnými hrstmi zdarma.
Pevně proto věřím, že se blíží ten den, kdy protipirátské ochrany skončí jako relikt minulosti, stejně jako třeba instalační média nebo papírové manuály.
