RECENZE: Little Nightmares 2 ukazují, že i horor může být opravdové umění

Pokračování hororové plošinovky Little Nightmares sice nepřináší nic nového, dobře známý koncept ovšem dovádí takřka k dokonalosti. Budete se bát, ale zároveň i kochat famózně navrženým světem dětských strachů.

Znáte ten pocit, když vaše okolí něco vynáší do nebes, ale vy na tom nevidíte nic extra, takže jen potichu sedíte v koutku a mlčíte, abyste nebyli za škarohlída?

Přesně tak jsem to měl i s prvními Little Nightmares z roku 2017 (naše recenze). Hororová plošinovka sice vypadala skvěle, její atmosféra byla výtečná a náplň zajímavá, ale nějak jsem v ní neviděl nic, co už předtím a daleko lépe nedokázal třeba Inside (naše recenze). O to větší překvapení pro mě je, že druhý díl postavený na prakticky stejných mechanismech funguje mnohem lépe.

Na první pohled se nezměnilo vůbec nic, jen místo holčičky ve žluté pláštěnce hrajeme za chlapečka s papírovým pytlíkem na hlavě. Autoři vás bez většího vysvětlování hodí do hluboké vody a nedají vám žádné vysvětlení, kdo jste a co tam děláte. Nečekejte postupně gradující příběh, namísto pevné dějové linky je hra spíše sledem abstraktních znepokojivých obrazů. Už se nemohu dočkat, jak její události budou různí lidé interpretovat po svém. 

Přijde mi, že poslední dobou jsou hry odehrávající se beze slov poněkud zbytečnou rádoby uměleckou manýrou, která má maskovat, že jsou vlastně o ničem, ovšem tady to funguje.

Hlavní hrdina je oproti svému okolí droboučký a podobně jako v Unravel tvoří většinu překážek jen obyčejné věci, kterých si v běžném životě ani nevšimnete. 

Každá scéna je samostatnou hádankou, při jejichž řešení využijete jak logické myšlení, tak i rychlý postřeh. I když na hru nahlížíte z boku, třetí rozměr zde není jen pro efekt. Některé překážky musíte oběhnout, zapomenout nemůžete ani na propracovanou fyziku prostředí.

Akční scény jsou vyloženě infarktové a vyžadují přesné načasování.

Na rozdíl od prvního dílu hlavní hrdina není zcela bezbranný a nepřátelům své velikosti je více než důstojným soupeřem. Nemusíte se bát, že by se ze hry stala klasická mlátička, ovšem pár scén, kdy nemusíte utíkat, ale můžete se nebezpečí postavit tváří v tvář, jsou nesmírně osvěžující.

Neustále se měnící tempo je hlavním důvodem, proč se od hry prakticky nedá odtrhnout. Prostorové hádanky jsou naroubované intenzivními akčními momenty vyžadujícím přesné ovládání. Little Nightmares 2 nejsou vyloženě obtížnou hrou, na to má hráč k dispozici jen příliš omezený pohybový repertoár, ovšem načasování všech akcí vyžaduje zručnost. 

Některé pasáže jsou nastaveny tak, že se dají vyřešit jen systémem pokus a omyl, a tak mnohokrát zemřete, s každým dalším pokusem se však dostanete zase o něco dál. 

Krátce po začátku hry dostanete k dispozici i druhou postavu, o jejíž ovládání se stará umělá inteligence. Díky tomu mohli autoři přijít s nápaditějšími hádankami, vyžadujícím pokročilou formu spolupráce. 

Nejlepší změnou oproti prvnímu dílu je ovšem zasazení. Zatímco minule jsme prolézali jakousi loď plnou nechutných existencí krmících se lidským masem, dvojka je v budování hororové atmosféry daleko sofistikovanější. Dokonale naplňuje svůj název a zpracovává nejintenzivnější dětské dětské strachy. 

Díky spolupráci dvou postav jsou hádanky nápaditější.

Každá z pětice samostatných úrovní má vlastní téma, máme tu třeba školu s dětskými agresory i slídivou paní učitelkou nebo nemocnici s krutým doktorem. Návrhy jednotlivých nepřátel jsou naprosto famózní a jejich zpracování vyloženě umělecké. Little Nightmares dokážou tradiční hororové propriety zpracovat nesmírně působivým způsobem, na rozdíl od režiséra Tima Burtona, s jehož dílem najdeme spoustu paralel, ale nikdy nepřestávají být děsivé.

Ruku v ruce s tím jde famózní zvukové zpracování, které si libuje v táhlých ambientních plochách, které jsou v případě akce přerušeny až fyzicky nepříjemnými hluky. 

Po technologické stránce je hra famózní a jediné, co jí chybí k dokonalosti, je chystaný next-gen patch, který by měl vyhladit dost rozmazané textury. I v režimu starých konzolí je na hru krásný pohled, a pokud zrovna před nikým neutíkáte, můžete se depresivně ztvárněným okolím vyloženě kochat.

Do konce se dostanete za nějakých šest hodin, kromě hledání tajných místností s bonusovými pokrývkami hlavy toho ve hře po dohrání moc není. Přesto mám tušení, že se na rozdíl od jedničky k Little Nightmares 2 časem vrátím. Takto nádherně vymodelovaná noční můra se jen tak nevidí.