Ondřej Zach – Vzhledem k tomu, že původní DS (a následně DSi) jsem tahal u sebe pořád, 3DS jsem koupil okamžitě v den vydání a k tomu přibral Super Street Fighter IV 3D Edition. Hlavní ovšem byla zpětná kompatibilita s DS. Stereoskopické 3D byl klasický gimmick Nintenda, který jsem zapínal v některých scénách, abych se pokochal. Hrát s tím samozřejmě moc nešlo.
Hodně mě bavila funkce StreetPass, která během vašich cest ve skutečném světě propojovala konzole v dosahu. Váš avatar se tak potkal s jiným avatarem, pozdravili jste se a navázány na to byly i hry. Samozřejmě že k nejvíce interakcím docházelo na herních akcích, ale nějaká ta setkání jsem zaznamenal i při pouhé procházce po Praze. Tuto funkci bych určitě uvítal i na Switchi.
A konečně hry. Stejně jako původní DS, ani 3DS nikdy nebylo o výkonu, ale o hrách. A těch je na něj ohromné mraky. Mario Kart, Pokémoni, Super Mario 3D Land, Professor Layton, spousta JRPG... Geniální je také zavírací konstrukce. 3DS jsem tahal bez nějaké obalu v kapse a nic se mu nestalo. Aktuálně doma ještě používáme New 3DS XL, na němž děti občas hrají Nintendogs a já se vracím k některým starším kouskům. 3DS je dnes sice mrtvé, ale archiv DS + 3DS zůstává obrovský. Každopádně díky za skvělé zážitky, byla to paráda.
Michael Mlynář – Cože? To už je deset let? No nazdar, letí to jak blázen. 3DS jsem samozřejmě měl, vlastně ho asi ještě někde i mám, a to dokonce hned od začátku prodeje. Ale nešlo tady ani tak o to, že by mě uchvátilo to 3D zobrazení, protože to tedy popravdě bylo fajn si tak dvakrát zkusit a pak to občas ukázat kámošům. Po 3DS jsem skočil proto, že jsem měl moc rád už předchozí NDS. Dodnes jsem přesvědčený, že to byly dvě nejlepší přenosné konzole historie. Gameboy byl už i ve své době až příliš omezený a hry na něm hranaté a zubaté a PSP i Vita byly úžasné mašinky, ale vcelku záhy se ukázalo, že hry jsou tam prakticky stejné jako na klasických PlayStationech. A ty zkrátka vítězily přinejmenším zobrazením na velké televizi.
Naproti tomu na DS byly hry trošku jiné a svým způsobem mě tam dokázala zaujmout kdejaká blbost. Bavily mě nejrůznější logické věci typu Picross (3D), které nezřídka neměly prakticky žádný vizuál. Skvělé byly i klasické věci od Nintenda a v Japonsku jsme si kdysi s Ondrou nakoupili spoustu „blbostí“ z budgetové edice Simple 2000, jako například jakýsi mahjong s kreslenými holčičkami v bikinách, které se překvapivě dobře daly hrát, i když člověk v té japonštině nerozuměl ani slovo.
Spoustu skvělých her tady určitě zmíní i kolegové, takže za sebe bych ještě vypíchl launchový Ghost Recon. Zatímco na velkých mašinách moc nechápu, co na té značce všichni vidí, tak jako tahovka na 3DS mě to vysloveně chytlo. Dokonalé to nebylo ani zdaleka, ale strašně mě to bavilo. No a nesmím zapomenout, že na DS jsem poznal jednu z mých nejoblíbenějších her. Kdybych měl vyjmenovat osobní herní Top 3, tak tam určitě nebude chybět Právník, známý též jako Ace Attorney.
Ondřej Martinů – Moje vůbec první nintendo bylo 2DS XL v době, kdy už to byl výprodejový kousek, koupil jsem ho totiž až v květnu 2019 za asi dva tisíce korun. Vzhledem k tomu, že tolik stojí někdy i jedna nová hra na PlayStation, nebylo moc nad čím váhat. Předtím jsem totiž nikdy žádnou pořádnou handheld konzoli nevlastnil, ovšem často jsem během střední školy záviděl spolužákům se staršími modely DS či s PSP. Tak jsem si zkrátka udělal radost. Krátce na to jsem si pak bazarově sehnal New Super Mario Bros. 2 a Pokémon Pearl a byl jsem spokojený.
Konzole mi nakonec posloužila na pár dlouhých cest a přítelkyni zase na vyzkoušení Animal Crossing New Leaf. Oba jsme tak v podstatě díky 2DSku pochopili, že nás Nintendo baví a následně přikoupili i Switch. 2DS už mi sice spíše jen leží na poličce, ovšem i tam slouží alespoň jako pěkná herní dekorace. Určitě se k němu ale ještě vrátím, mám tam stále nedohraný A Link Between Worlds a taky Phoenix Wright Trilogy. Podvědomě doufám, že se to bude hodit, až se zase začne cestovat.
Jan Srp – Ne. Rád bych se nějak obšírněji rozepsal, ale bohužel není o čem. Tato konzole mě nikdy nelákala, ani nikdy neexistovala žádná hra, kvůli které bych byť jen zatoužil si ji zapůjčit. V ruce jsem ji držel dvakrát a vždy mě šokovalo, jak odpornou grafiku nabízí. Pardon.
Petr Zelený – Když tak nad tím přemýšlím, tak 3DS byla vlastně jediná konzole, kterou jsem měl v tomhle tisíciletí v rukou déle než pár minut. Plus minus před těmi deseti lety jsem na téhle malé rozevírací obdélníkové krabičce hrál jeden z dílů RPG série Etrian Odyssey. Hra mě, stejně jako 3DS samotné, bavila, ale neuchvátila. A jediné, na co si matně vzpomínám, je to, že bylo potřeba ručně zakreslovat mapy dungeonů. Vlastně podobně jako v dřevních dobách videoherní zábavy, kdy byly při hraní některých titulů nutností archy čtverečkovaného papíru, abyste se při procházení jejich světů beznadějně neztratili.
Jan Lysý – Ne, 3DS jsem neměl, ale aktuálně jsem vlastníkem 2DS XL s tím, že jsem si ho pořizoval kvůli tomu, abych si zkrátil čas během cestování. Ovšem chvíli poté, co jsem si ho koupil, propukla pandemie covidu-19, takže to úplně nevyšlo. Kromě toho jsem si chvíli nato pořídil také Switch Lite a přiznám se, že spíše hraji na něm než na 2DS XL. Udělal jsem tak klasickou věc, kterou asi známe všichni, nakoupil jsem si plno her do zásoby během slevových akcí, ale zatím jsem se k nim nedostal a asi to ani nevypadá, že dostanu. 2DS XL je tak ve skříni se spoustou her a práší se na něj.
