Kompetitivní prostředí online her není zrovna přátelské místo a pokud chce člověk hrát nejen se skutečnými přáteli, ale i s neznámými lidmi z celého světa, musí si vypěstovat hroší kůži. Kdo se v tom prostředí už nějaký ten pátek pohybuje, toho nějaký ten vulgární výraz nerozhodí, pro nováčky však toto toxické prostředí může být vyloženě odpuzující. A troufám si tvrdit, že ženy to mají v mnohém horší...
Pravdou je, že většina dnes populárních online her je stále většinově záležitost mladých mužů. Samozřejmě existuje bezpočet elitních hráček z nichž mnohé se tím i živí, ale když se podíváte na soupisky prakticky všech profesionálních e-sportových týmů, je to z drtivé většiny jen „klučičí“ zábava.
O moc jiné to není ani na ryze amatérské úrovni, člověk by proto řekl, že každá dámská návštěva, která trochu oživí pochybnou atmosféru pánského klubu, bude přivítána s otevřenou náručí. Opak je pravdou. Ženy a dívky se tak kromě obvyklé dávky anonymní toxicity musí vypořádat ještě s nemístnými sexuálními poznámkami, nebo naopak diskriminačními výlevy à la „běžte radši do kuchyně udělat nám sendvič.“
Proč tomu tak je, se pokusili vysvětlit vědci Michael M. Kasumovic a Jeffrey H. Kuznekoff ve své stati Poznatky o sexismu (k přečtení na této adrese), která sice vznikla již v roce 2015, ovšem její výsledky jsou nadčasové.
Ponechme stranou všechnu nezbytnou teoretickou omáčku okolo a pojďme rovnou k samotnému experimentu, jehož cílem bylo zjistit, kdo jsou lidé, kteří se k takovým urážkám uchylují a proč to dělají.
Autoři si založili dva uživatelské účty ve střílečce Halo a nahráli mužským a ženským hlasem několik univerzálních vět typu „to se ti povedlo,“ „pozor za tebou,“ apod., které potom v odpovídajících situacích přehrávali.
Takto odehráli desítky partií s náhodně přiřazenými hráči a sbírali jejich reakce. Hráli mód hry, ve kterém musí čtyřčlenný tým spolupracovat, každý člen přitom vidí úspěšnost všech členů v poměru zabitých nepřátel/vlastních smrtí. Mimochodem pro představu, o jak moc mužské prostředí jde – v průběhu 163 zápasů se nepřipojila ani jediná žena, která by komunikovala přes hlasový chat.
Z výsledků vyplynulo, že hráči na nižších úrovních, co dosahovali horších výsledků, mnohem častěji vykazovali vůči ženskému profilu nepřátelské chování a svalovali na ně vinu za neúspěch, naopak ti úspěšní se k ženám choval daleko pozitivněji. Zajímavostí je, že vůči stejně kvalitně hrajícímu mužskému profilu vykazovali méně úspěšní hráči servilitu a častěji se mu tak dostalo slov uznání.
Je to vlastně potvrzení dobře známých principů z evoluční psychologie „Samci s nízkým statusem, kteří mají v důsledku hierarchické rekonfigurace nejvíce co ztratit, reagují na hrozbu, kterou představují samičí konkurenti. Samci s vysokým statusem, kteří se mají nejméně čeho bát, se chovali pozitivněji, což naznačuje, že přecházejí do podpůrné role a potenciálně do role přitahování partnerů,“ shrnují autoři svojí práci s tím, že se chování hráčů v anonymním online prostředí virtuálních stříleček v některých věcech nijak neliší od opičích tlup v pralese. Jinak řečeno, neúspěšní hráči maskují svůj strach o ztrátu „reputace“ zvýšeným agresivním chováním.
I z laického pohledu toto vysvětlení dává smysl, na druhou stranu bohužel nedává příliš prostoru pro řešení této problematiky. Provozovatelé videoher se sice mohou přetrhnout s vymýšlením antitoxických opatření (a občas to až přeženou, viz například projekt Bully Hunters), agresivní reakce jsou však nejspíše zakódovány v našich genech.
Možná bychom se na to tedy nakonec mohli dívat tak, že je nakonec vlastně dobře, pokud tito lidé ventilují vlastní frustraci jen ve videohrách.