RECENZE: Vraždění civilistů v Postalu už není taková zábava jako kdysi

Série Postal dráždí všechny kritiky počítačových her už od svých počátků, sází totiž na velmi černý humor a vraždí se v ní civilisté. Nový díl bohužel dávno známý koncept ničím neobohacuje a kvůli mizernému technickému zpracování nestojí za pozornost.

„Going postal“ je ustálený anglický termín. Označuje stav, kdy někomu tak přeskočí z každodenní rutiny a stresu, že propadne vraždícímu šílenství. A přesně o tom je nechvalně proslulá série Postal. Satirickou formou ukazuje útrapy obyčejného chlápka, který při plnění běžných denních úkolů v jednom „typickém“ americkém maloměstě ztratí nervy a rozpoutá peklo na zemi.

Undergroundový kult

Série tu je s námi už od roku 1997. První díl byl temná, poměrně vážně pojatá izometrická střílečka. Hra tématem a mírou násilí šokovala, své publikum si ovšem dokázala najít. Druhý díl přidal nejen třetí rozměr, ale i obrovské množství nadsázky a černočerného humoru. Studio Running With Scissors se v Postal našlo a ten se stal jejich jedinou, stále opečovávanou značkou. Která jiná střílečka se může pochlubit tím, že by měla podporu vývojářů i sedmnáct let po vydání?

Running With Scissors mají své drzé dítě rádi a je to vidět i na čtvrtém dílu. Pokud vám je série cizí, tak ji lze ideově a humorem přirovnat k seriálu South Park, zápletkou pak k filmu Volný pád s Michaelem Douglasem v hlavní roli.

V telecích letech mě Postal 2 nadmíru bavil. Močit po lidech a používat kočku jako tlumič na M16 bylo jedním z vrcholů pubertální zábavy. K mému velkému překvapení mě ale Postal 2 bavil, i když jsem se k němu ze zvědavosti vrátil v dospělosti. Pokud se oprostíte od tématu a zaměříte na hratelnost, tak tato nekorektní FPS v mnohém předběhla dobu. Polootevřený svět a vícero možností, jak úkoly splnit, to bylo v roce 2003 hodně neobvyklé. Druhý díl si vybudoval status kultu a aktuální čtvrtý na něj navazuje – je určený pamětníkům, kteří chtějí víc. A dostanou to. Pět dalších dní v kůži Postal Dudea, v tom dobrém i zlém.

Postal Dude zažil trable v ráji. Město Paradise, kde měl svůj skromný příbytek, vybombardovali atomovkou. Pouze v doprovodu psa se vydává na cestu Amerikou. V županu oděný antihrdina ale moc daleko nedojede, někdo mu totiž ukradne karavan. Bez střechy nad hlavou, byť značně děravé, se živoří ještě hůř. Stopy ho zavedou do arizonského městečka zvučného jména Edensin. Chce dostat svůj karavan zpět stůj co stůj. Postal Dude ale není žádný Dude z Big Lebowski, kterému gangsteři pomočili tepich, jeho řešení problémů je přímočařejší, i když často podobně na hlavu padlé.

Pokud jste hráli druhý díl, tak budete v Postal 4 jako doma. V jádru jde o klasickou FPS (s možností přepnout do pohledu třetí osoby). Pro závan nostalgie můžete dokonce aktivovat i původní interface. Všechny prvky ovládání jsou intuitivní a celkem chytře navržené. Kromě tradičního inventáře máte i seznam gest, většinou urážlivých, kterými můžete kolemjdoucím rozjasnit den.

Hříšné město Edensin

Autoři si s Edensin dali záležet. Město je velké a postupně se vám s přibývajícími dny otevírají další čtvrti. Interiéry většiny budov jsou plné detailů, po ulicích proudí davy občanů, jenže i přesto všechno město působí opuštěně a bez života. Edensin je totiž pro účely této hry až příliš velký. V roce 2003 by samotný otevřený svět stačil, ale dnes už jsme si zvykli na jiný standard. Cesta napříč městem trvá dlouho i na skútříku – jediném řiditelném vozidle ve hře.

Autoři nevyužili potenciálu otevřeného světa a nevyřádili se na interaktivních prvcích a vedlejších aktivitách, kterých je žalostně málo. Edensin mohlo být pískoviště, napěchované spoustou easter eggů, úkolů a miniher, které by zaplnily vakuum, které je cítit pokaždé, když splníte hlavní misi a jen se potulujete městem. Sice tu je sběratelská složka, kdy hledáte figurky a plníte výzvy, zábava to ale není. Krom misí vás v Edensin moc věcí na práci nečeká. Hra by potřebovala podobnou výplň maličkostmi, jako měl třeba podobně old-school Duke Nukem Forever. Dobrým příkladem budiž arkádová herna plná parodií na známé tituly. Pokud by autoři dali možnost nějakou si skutečně zahrát, bylo by to daleko lepší rozhodnutí, než tam dát výzvu: rozstřílej okolí na maděru. Až vás přestane bavit ničit vše v okolí, zůstanou jediným zdrojem zábavy a motivací pokračovat příběhové mise.

Co se mi líbilo na Postal 2 nejvíc, byla možnost řešit veškeré výzvy po dobrém. K násilí jste se téměř nemuseli uchylovat. Úkoly šlo pomocí „důvtipu“ plnit téměř mírumilovně a bouchačku vytasit jen v krajních případech. Byla to tak větší výzva i zábava.

Když jdete pro mléko, nemusíte u toho rozstřílet půl města. Stačí jen vystát frontu, poslechnout si „příjemného“ prodavače, zaplatit mléko a jít domů. Takové situace jsou i ve čtvrtém díle. Pokračování jde ve stejných, zavedených kolejích a dává vám, ve většině případů, možnost volby.

Hra je opět rozdělena na pět dní. Každý den plníte několik hlavních a pár vedlejších úkolů. První dny děláte veřejně prospěšné práce. Čistíte ucpané kanály, dáváte pokuty za špatné parkování, převádíte imigranty přes hranice nebo chytáte zatoulanou zvěř. Jak týden plyne, tak jsou úkoly zábavnější a šílenější. Podíváte se do vývojářského studia, nainstalujete tajně pár bidetů do záchodů v pevnosti, sabotujete genitální zábavní park či podniknete skoro indianajonesovskou dobrodružnou výpravu do starobylých rozvalin.

Vývojáři si půjčují inspiraci všude možně. Dělají šílený koktejl, kde přes sebe vrší popkulturní odkazy i nevybíravou kritiku společnosti do nekonzistentního chaosu. Hra chvíli paroduje Twin Peaks, aby za okamžik přeskočila k hororu Hory mají oči a za chvíli zase ke gangsterce. Ve cvoky překypujícím Edensinu to však nepůsobí rušivě. Pokud jste hráli předešlé díly a DLC, tak vás nic jen tak nepřekvapí, většina obsahu je bohužel jen recyklací již viděného. Nad vším vyčnívá jedna hororová pasáž, která by zasloužila od vývojářů rozpracovat do samostatné hry. Zbylý čas je Postal 4 bláznivá černá komedie, jíž není nic svaté. I když satira už není tak ostrá a okatá jako u staršího dílu, pokud vám sedne southparkovský humor, je tu šance, že se pobavíte i tady.

I přes veškeré pacifistické tendence se však konfliktům nevyhnete. Zkřížíte cesty hned s několika gangy a blázny ještě vyšinutějšími, než jste vy. Krom klasických střelných zbraní ukořistíte i speciality, za zmínku stojí třeba holubí mina – klec plná holubů, kteří se po vypuštění sami pustí do nepřátel. Seznam zbraní je ovšem útlejší než v druhém dílu. Škrtání se dotklo nejvíc chladných zbraní, chybí dokonce i ikonické vrhací nůžky. Co naopak nechybí je ikonický kočičí tlumič a močení. U všech zbraní lze pak odemknout několik skinů.

Pocit ze střelby je dobrý, každá zbraň má jiný zvuk a často i speciální režim střelby. V soubojích lze i využít modifikací darujících výhodu. Catnip zpomalí čas, akimbo dovolí držet dvě zbraně naráz a crack vás vyléčí nad 100%. Nepřátelům lze dobře mířenou ranou i vystřelit zbraň z ruky, nebo dokonce ustřelit celou ruku, záleží na vašem záměru. Hra je pořád dost brutální a souboje zábavné – až na střetnutí s bossy.

Ti jsou totiž skoro nezničitelní. Setkání s nimi vám zaručeně vyplýtvají veškerou munici i na střední obtížnost. Jeden je obzvlášť vypečený – maskot parku. Po tom, co jsem do něj vysypal zásobníky ze všech zbraní, jsem v zoufalství asi po půl hodině souboje rozepnul poklopec a pomočil ho. Až poté, co se z toho pozvracel, konečně padl na zem.

Zastaralý a rozbitý

Postal 4, i když už opustil režim předběžného přístupu, není hotovou hrou, což ostatně otevřeně přiznávají i sami autoři. Ti již historii ukázali, že své tituly neopouští ani po desítce let a tak se nebojím se, že by Postal 4 hodili přes palubu. Práce ale bude ještě požehnaně. Že je hra nedodělaná, je poznat jak z prázdnoty herní náplně, tak i technické stránky. Grafika působí zastarale a chyby na vás vyskakují na každém kroku. Naštěstí žádná, která by znemožnila dohrát hru. Titul by zasloužil i lepší optimalizaci, a to hlavně při loadingu mezi oblastmi města. Ten zabere i pár desítek sekund. O tom, že v options se vše neustále přepíná do defaultního nastavení, ani nemluvě.

Vypadá to, že si autoři ukousli moc velké sousto. Chtěli potěšit co nejvíc fanoušků, ale vymklo se jim to z rukou. Že jsou poněkud megalomanští, je evidentní už na začátku, kde si lze vybrat rovnou ze tří dabérů hlavního hrdiny. Rick Hunter je dabér původních dvou dílů, Corey Cruise známý z Postalu 3 a dokonce i Jon St. John, sám Duke Nukem. Místo, aby se zaměřili na celek, utopili se v maličkostech, které potěší, ale nejsou stěžejní pro zábavnost a hratelnost.

Running With Scissors bez výčitek?

Postal 4 je jen pro skalní fanoušky série, i pro ně ale bude hra v momentálním stavu nejspíš zklamáním. Po všech stránkách je druhý díl lepší, i když ho dělí propastných 19 let. Postal jako značka se už vyčerpal a vývojářům by neuškodilo zkusit něco nového, klidně serióznějšího. Potenciál na to mají. Nedočkavcům bych doporučil počkat, než se aspoň vychytají chyby technického rázu. Uvidíme, jak se podaří chystanému spin-offu Postal: Brain Damaged.