Konečně! Po dvou letech tvrdých proticovidových opatření se opět otevřely brány kolínské výstavní haly a my se můžeme o novinkách v herním průmyslu podívat i naživo, na výstavě Gamescom. Ještě než se tak ovšem stalo, setkali jsme se na živo s pražským týmem GoldKnights, který nás nechal zahrát si svoji prvotinu The Last Oricru, do jejíhož vydání zbývají již poslední týdny.
Naposledy jsme o The Last Oricru psali před třemi lety, kdy se ještě tato česká variace na kultovní akční RPG Dark Souls jmenovala poněkud nenápaditě Lost Hero. Tehdy šlo v podstatě o projekt hrstky nadšenců, kteří vývoj spolufinancovali i z crowdfundingové kampaně na Startovači. Od té doby se toho změnilo spousta a samotný název je vlastně tím nejméně důležitým.
Hra zaujala rakousko-německé vydavatelství Plaion (ještě nedávno známé jako Koch Media, pod které patří mimo jiné i další český tým Warhorse) a pracuje na ní přes čtyřicet lidí mnoha národností světa. I díky tomu si mohli autoři dovolit přidat funkcionalitu, která nemá v žánru tzv. soulsovek obdoby – kooperaci dvou hráčů najednou, a to formou tzv. split screen módu, tedy u rozdělené obrazovky. Nejde přitom jen o kratičké instance známé třeba z Elden Ringu, kdy se spolu lidé spojí před důležitými bossy, ale půjde tak proběhnout celou kampaň od začátku do konce.
Že se tím dramaticky změní klasická taktika jinak opatrných soubojů, je nabíledni. Vzhledem k různým možnostem vývoje postavy mají hráči najednou daleko víc taktických možností, takže například jeden na sebe naláká nepřítele, zatímco druhý ho vyřídí ze zálohy.
Neméně důležitý je pak i příběh, který sice na první pohled působí jako klasická kombinace sci-fi/fantasy, ovšem díky košatému větvení nabere časem pořádné grády.
Hlavní hrdina se objevuje na cizí planetě, kterou zmítá válečný konflikt mezi dvěma rasami. Z původního otloukánka se postupem času stává jazýček na vahách, který překlopí vítězství na jednu z bojujících stran. Zní to jako strašlivé klišé, kterým se ohání každý druhý vývojář RPG, ale na hráčových rozhodnutích tentokrát opravdu záleží. A že jich bude…
Spíš než klasický výběr jedné z předpřipravených cest, jako předvedl třeba Gothic, mi předvedená část hry připomněla interaktivní film Detroit, kdy po jednom dohrání uvidíte z celé hry zhruba třetinu obsahu. Kvůli této vlastnosti bylo ovšem nutné udělat jednoho hráče tím hlavním, který ovlivňuje příběhová rozhodnutí, zatímco z druhého je „jen“ hologram. Ten se zase ale ke hře může připojovat a odpojovat podle momentální chuti a během dialogů a filmečků se nemusí nudit pasivním sledováním nehratelných pasáží, ale může se místo toho vydat třeba na průzkum na vlastní pěst.
Hra je rozdělena na několik samostatných map složených z koridorů, nejde tedy o open world v klasickém smyslu, ale zase se nemusíte bát, že byste byli jen pejsky vláčenými na vodítku. Hra je plná dialogů a obsahuje prý sto šedesát tisíc slov, tedy zhruba jako dvě průměrné knihy. Autoři navíc slibují odlehčení ve stylu humoru „mistra braků“ Jiřího Kulhánka. Samozřejmostí jsou pak české titulky.
Po technické stránce jde o trochu syrovější záležitost, než jsme zvyklí z AAA produkce, o to víc vlastních nápadů si ovšem autoři mohli dovolit do hry nacpat. Oricru se pohybuje na stejné úrovni, jakou předvádí studio Spiders (naposledy Greedfall) nebo Piranha Bytes (Elex 2). Žebříčky prodejnosti nejspíš nezboří, na druhou stranu pro fanoušky žánru půjde o zajímavé zpestření nadcházející sezony, vychází totiž již v půli října.