Tvrzení Johna Carmacka, že hry potřebují příběh asi stejně jako porno, už naštěstí herní průmysl vyvrátil. Osobně čekám na moment, kdy i pornoprůmysl přijde s revolucí a dojde na komplikovanější narativ než: „Dobrý den, jsem Helmut, opravář komínů.“ V lechtivé filmografii asi k takovému redefinování žánru nedojde. Posledním příkladem „kvalitního“ péčka jsou Piráti XXX I a II, nejdražší porno v dějinách stálo dohromady neuvěřitelných devět milionů dolarů a je proti ostatní produkci blyštivý klenot.
Na druhou stranu hry stále mají potenciál opovrhovaný žánr povznést na vyšší úroveň. Bohužel zatím moc kvalitních erotických a pornotitulů nevzniklo. Bídnou situaci naštěstí zachraňují zapálení modeři, kteří i tak milou hru jako The Sims dokázali pokřivit v semeniště neřesti a dekadence. Kapitolou samou o sobě je Skyrim, který lze modovat tak, že by se rděl i markýz de Sade. Proč nejlépe fungují modifikace? Protože u takových her je kvalitní samotný základ a ona lechtivá složka je jen malou nástavbou.
Samotně stojící tituly měly přinejmenším diskutabilní kvality. Příliš se zaměřovaly na samoúčelný sex a vše ostatní odsunuly na vedlejší kolej. Chronicles of Forgotten Tears nejsou tak hloupé, jak se může z pohledu na okolní obrázky ze hry zdát. Jsou zatraceně amatérské, ale ke cti jim budiž, že se vývojáři alespoň snaží vyprávět nějaký příběh. A zhruba v polovině mě fantasy svět, do kterého mě hra tak trochu humpolácky na začátku uvedla, začal zajímat a bavit. Tak, že mě naštvalo, když jsem došel po mnoha hodinách na závěr hratelné ukázky early access verze s hromadou nezodpovězených otázek.
 |
Hrdinova cesta začíná na prosté farmě. Ta sice vypadá zvenčí jako honosné sídlo řeckého stylu, ale interiér připomíná skromnou pastoušku, kde by klidně mohla svá nejlepší léta trávit baba Jaga. A trochu pravdy na tom je. Matka hlavního hrdiny, který vzezřením připomíná levnou napodobeninu Henryho Cavilla, je mocná čarodějnice, svého syna ale z bezpečnostních důvodů nechtěla učit tajným naukám. Doposud žil jako obyčejný farmář. Matka ochuraví a „Horny Cavill“ ji doprovází za místním léčitelem. V nitru však ví, že tahle cesta je její poslední. Ještě než naposledy vydechne, dá matka našemu hrdinovi úkol. Má se dopravit na vzdálený ostrov, kde se dozví pravdu o sobě a své skutečné moci.
Úvod není z nejlepších, je vidět, že se autoři učí za pochodu a první dějství, odehrávající se v putyce, je dosud nejslabší část hry. Potřebovala by od základu předělat. Sexuální scény jsou plné hlubokých vnitřních monologů hlavního hrdiny. Ten kontempluje nad smyslem vlastní existence, zatímco má zaražené prsty v řitích dvou udatných bojovnic a pyj ve třetí. Čekal bych, že se mu v hlavě budou honit v ten moment trochu jiné myšlenky.
Druhé dějství je, jako by na něm pracoval někdo jiný. Dialogy i situace jsou vtipnější, hra už si nehraje tolik na hlubokomyslnou sondu do nitra hrdiny. Převládá teenagerovský humor, který k celé hře sedne mnohem lépe, a všechny scény hrají na odlehčenou notu. Zároveň ale prezentuje charaktery s vlastní uvěřitelnou motivací, příběhovým pozadím a často i nějakou tou sexuální úchylkou. Prakticky všechny bytosti ženských tvarů ve hře lze svléknout. To, jak moc upevníte vztah s dotyčnou, závisí na dialogových volbách. Scénář je kupodivu konzistentní, až na pár scenáristických lapsů, které se možná ospravedlní v dalších kapitolách. Pořád se ale pohybujeme ve vodách nadsázky, nečekejte scénář jako z Planescape: Torment.
En garde
Titul je z velké části vizuální novelou pro dospělé. Obsahuje ale i interaktivní element. Netýká se kupodivu sexu, ale soubojů. Ty jsou postavené na kartách: útočné, podpůrné, obranné i speciální – léčivé nebo doplňující akční body. Za vyhrané souboje a postup v příbězích jednotlivých postav získáváte nové karty. Pokud získáte tři od jednoho typu, lze je přetavit v jednu mocnější. Karty lze i dokoupit u obchodníka za peníze vyhrané v soubojích. Střety jsou jak příběhové (těch je naneštěstí k uzoufání málo), ale i volitelné v turnajích.
Jsou přitom až překvapivě dobré. Skládání funkčního balíčku je nutnost, stejně tak taktika. Někteří soupeři jsou imunní proti určitým typům útoku, nebo se jim v každém tahu navýší útočná síla či brnění. Jedinou možností je používat protikarty, které jim snižují obranu, zatímco jinou kartou navyšujete vlastní útočnou sílu. Je také potřeba v každém kole volit správné karty. Čím silnější jsou, tím víc akčních bodů spotřebujete, každý soupeř je tak malým rébusem. A balíček karet, který proti němu použijete, je rozhodující. Není to převratná výzva, ale od podobné hry jsem tak veskrze jednoduchý, ale zábavný systém nečekal.
Chronicles of Forgotten Tears by ale potřebovaly lepší dávkování obsahu, toho sexu je prostě moc. Bavilo mě mnohem víc podnikat dobrodružné výpravy do neznáma a bojovat v turnajích, než stále někoho klátit, což většinou spočívá jen v klikání myší k dalšímu statickému obrázku. Hra se v tomto ohledu nijak neliší od tradičních vizuálních novel, jediná míra interaktivity je možnost si zvolit, za kým půjdete ten den dřív. Pokud by se autoři rozhodli víc experimentovat s žánrem a zakomponovali nějaké ty prvky adventury a explorace, bylo by to mnohem lepší. Když už vás příběh vyšle na nějakou výpravu, je to jen krátké intermezzo, které skončí dřív, než se stihnete rozkoukat. Někdy jsou návštěvy jiných lokací tak krátké, že to skoro vypadá jako vytržené z mnohem delšího příběhu. Na poslední chvíli osekané, aby zůstal hlavně sex.
Autoři často kašlou na předehru – budování zápletky a rovnou jdou na věc – sex. Přitom samotný fantasy svět je docela propracovaný a rád bych se dozvěděl víc o zvycích a historii jednotlivých krajů. Nejen to, jak rychle zdejší děvy podlehnou „šarmu“ hlavního hrdiny.
Vzpomínka na předrenderované adventury
Mám v živé vzpomínce, jak mě v devadesátých letech uchvátily renderované sekvence a předrenderované pozadí ve hrách. Dnes byste řekli, že Myst nebo Lost Eden nevypadají příliš vábně, tehdy to ale byl technologický vrchol. Chronicles of Forgotten Tears hodně svým vizuálem připomínají právě dřevní doby renderované grafiky. Pokud by titul vyšel tehdy, bylo by to pro všechny nadržené teenagery bez internetu zjevení. Dnes vizuální stránka působí amatérsky a zastarale.
Všechny obrazovky jsou statické, i ty, kde trávíte nejvíce času, a těch pár animací, co ve hře jsou, je spíš k smíchu. Navrch se všechny postavy v prvním aktu tváří jako prostoduší idioti. Grafika dozná zlepšení v druhém aktu, ale stále je na čem pracovat. Mrzí také absence animací v soubojích. Dabing hra nemá, jediné, co uslyšíte, jsou zvuky vášně. Tedy asi pět odlišných heků na celý ženský „ansámbl“. Hudba ale až na tradiční pornomotivy špatná není. Technicky jsem na hře nenašel jediný bug; že můžete zdraví a AP doplňovat nad limit, je asi záměr. Je nutno zopakovat, že titul je stále v předběžném přístupu a je možné, že autoři mnohé nedostatky postupně eliminují.
Vizuální novela pro dospělé s potenciálem
Může být hardcore porno i zábavné a výpravné dobrodružství? Odpověď je ano, pokud bude kvalita dalších kapitol stoupat. Chronicles of Forgotten Tears by mohla být slušná hra pro úzký okruh hráčů žádajících od tohoto žánru něco víc než jen obnažená upocená těla. Chtělo by to ale přidat interaktivity a soubojů a odhalit víc ze světa samotného než jen ňadra zdejších děv.
