RECENZE: Muzikál Stray Gods vsadil na příběh, hudebně ovšem propadl

Hlasy, které nejspíš pozná spousta z vás, se sešly v nezávislém titulu, aby si spolu nazpívaly herní muzikál. Ačkoliv to všechno na první pohled nezní vůbec špatně, během hraní se dostavilo především zklamání.

Muzikály jsou v herní branži velice vzácná záležitost. Když tedy nějaké studio tento žánr zvolí a ještě jej napěchuje známými hlasy, stojí za to zbystřit pozornost. Jak se však ukázalo, hra Stray Gods od Summerfall Studios tento formát nedovedla naplno využít, a vzniklo něco, co mohlo mít daleko větší potenciál v konzervativnější formě.

Stray Gods je přesněji řečeno muzikálovou vizuální novelou. Ve hře nebudete dělat vůbec nic jiného, než vybírat možnosti v konverzacích a určovat, kam se vaše hrdinka vydá dál. Ve hře si ještě na dvou místech zvolíte vaši „specializaci“, která vám následně odemkne příslušné konverzační možnosti. Nic víc od hry nečekejte, je to v zásadě zkrátka „textovka“, kde jen posloucháte dialogy a koukáte na obrázky.

Po pravdě už toto mě docela zklamalo, čekal jsem alespoň nějaký úplně základní element s hodem kostkou na úspěšnost, ale to se nestalo. Ale budiž, každá hra nemusí překypovat mechanikami, i jednoduché věci mohou mít své kouzlo. A když už je řeč o jednoduchosti, ta se týká i vizuální stránky hry.

Už z povahy vizuálních novel vyplývá, že hra bude povětšinou složena ze statických obrázků, což je také i realita Stray Gods. Sem tam se v herním prostředí rozhýbou třeba plameny ohně, otevřou se dveře a podobně, ale drtivá většina hry jsou jen obrázky. Opět: nic překvapivého, o tom zkrátka vizuální novely jsou. Komiksová stylizace je jinak celkem hezká, často mi připomínala hry jako třeba The Wolf Among Us.

Silnou stránkou Stray Gods mají být dva prvky: příběh a muzikálové sekce. Začnu příběhem, který mne skutečně dokázal zaujmout. Hra i v tomto ohledu připomíná výše zmíněný The Wolf Among Us, kdy v reálném světě společně s lidmi žijí v utajení i mytologické bytosti a bohové starého Řecka. Vaše hlavní hrdinka Grace se shodou okolností připlete k tomu, že je na ni nedobrovolně převedena role jedné z múz, básnířky Kalliopé.

Ve své nové roli se musí vyrovnat nejenom s objevem existence nového světa a „idolů“, jak si členové této společnosti říkají, ale také je rovnou i zavlečena k soudu, který ji obviňuje z vraždy. Následně se tedy musíte nejenom seznámit s fungováním této skryté společnosti, ale také dokázat svou nevinu. Příběh byl natolik poutavý, že mne udržel až do konce.

To samé se ovšem nedá říci o druhé přednosti, tedy oné muzikálové formě hry. Ta se projevuje tak, že v daných momentech (konflikt, přesvědčování apod.) postavy začnou místo konverzací zpívat a výběry směru, jakým se dialogy budou ubírat, začnou být na čas. Vždy přitom vybíráte mezi třemi různými styly (cit, rozum, agresivita), podle kterých se mění hudba, zpěv a vizuální styl scény.

Nejprve alespoň pochválím autory za to, že na každou ze zhruba deseti (můj odhad, jak si hru vybavuji) hudebních scén museli připravit ještě tři různé styly zpěvu a hudby a zajistit, aby na sebe navazovaly. Právě proto však vzniklo něco, co vlastně hudebně vůbec není přitažlivé, což je škoda.

Osobně se nepovažuji za velkého muzikálového nadšence. Mám rád třeba Dr. Horrible’s Sing-Along Blog, viděl jsem všechny díly Galavanta a i v divadle jsem viděl pár známějších muzikálů. Přesto jsem měl pocit, že ze Stray Gods jsem si neodnesl po hudební stránce vůbec nic. Ani jednu chytlavou melodii, ani jeden nápaditý text, prostě nic. Zpívané scény naopak spíše vytrhávaly z atmosféry. Povětšinou jsem si říkal, že by bylo lepší, kdyby se prostě mluvilo dál.

Situaci nezachraňuje ani hvězdná sestava dabérů, která v hlavních rolích čítá hlasy, které znáte především z The Last of Us: Troy Baker, Ashley Johnson, Laura Bailey či Merle Dandridge. Z dalších známých jmen je tu pak zastoupena třeba Felicia Day nebo Khary Payton. Je fajn je v nových rolích slyšet, ovšem hudební stránce Stray Gods to prostě nic nepřidává.

Opravdový trapas navíc nastává po technické stránce. Možná se ptáte: co je možné zkazit na vizuální novele? Překvapivě dost věcí. Asi nejpalčivějším problémem hry je absolutně nekonzistentní hlasitost dialogů. V jeden moment mluví postava jakoby z dálky, v dalším naopak příliš hlasitě, úroveň hlasitosti se během jedné konverzace může změnit klidně několikrát. To je věc, co hře dodává téměř amatérský nádech. A to jsem se prosím k titulu dostal až po jeho vydání, kdy se nejde vymlouvat na dolaďování detailů těsně před uvedením na trh.

Technických kiksů je zde však daleko více. V jedné scéně se mi uživatelské rozhraní začalo nepříjemně sekat (testováno na PlayStationu 5), v další zase nešla zvolit daná možnost v konverzaci, i když tomu nic nebránilo. Co mě překvapilo úplně nejvíc, byl moment, kdy se mi v situaci chybou prolnuly dvě „timeliny“ a na několika místech mi hra zobrazila během konverzace postavu, která tam jinak vůbec neměla být, nebo by byla v ní, kdybych se předtím rozhodl jinak. Určitě to nebylo záměrně, celá situace vůbec nedávala smysl.

Jsou to sice věci, co se dají asi doladit, ale pro mne to zpečetilo hodnocení hry, u které jsem místy díky poutavému příběhu uvažoval nad trochu vyšším hodnocením. Nakonec jsem po asi pěti hodinách, které byly potřeba k dohrání, usoudil, že muzikál, který písněmi akorát ruší atmosféru, a ještě navíc i přes svou celkovou jednoduchost není pořádně technicky doladěný, si prostě moc chvály nezaslouží.