RECENZE: Last Train Home je skvělou herní poctou československým legionářům

Od Kingdom Come nevydali Češi tak ambiciózní hru, jakou je Last Train Home. Vynikající strategie, ve které sledujeme osudy československých legionářů skrz civilní válkou zmítané Rusko, sice není pro každého, obtížné historické téma ovšem zpracovává dokonale.

Last Train Home je novou hrou českých vývojářů ze studia Ashborne Games, která pojednává o skutečných událostech poválečného chaosu v Rusku.

Byla to složitá doba. Velká válka skončila a českoslovenští legionáři místo triumfálního návratu domů zůstali trčet v občanskou válkou zmítané zemi. „Rudí“ sympatizanti bolševismu se tehdy chopili příležitosti a začali s krvavou revolucí, zatímco „bílí“ obránci cara se vzniklou rebelii snažili potlačit. Naši legionáři se octli v kleštích a jediná šance, jak se mohli dostat domů, byla překonat celé Rusko směrem na východ až do sibiřského přístavu ve Vladivostoku.

Ačkoli měli legionáři rozkazy udržovat neutralitu, vše se zvrtlo 14. května 1918 na nádraží v Čeljabinsku, kde byli otevřeně napadeni bolševiky. Nenechali si to ovšem líbit a na oplátku obsadili celé město a zabavili na tři tisíce pušek. S pomocí dalších cizinců, kteří se octli uprostřed občanské války, pak uštědřili „rudým“ pořádný náklep a de facto dokázali obsadit jeden a půl milionu kilometrů čtverečních ruského území. Tyto události později výrazně pomohly ustanovit suverenitu Československa.

Last Train Home se ovšem nesnaží vyučovat dějepis a jen se ve skutečných událostech inspiruje. Vývojáři sice využívali i dobové zápisky účastníků konfliktu, herní události se však odehrávají jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti. To však neznamená, že byste snad nedostali možnost navštívit historicky význačné lokace.

Už v preview mě trochu zklamalo, že autoři úplně vypustili počáteční tření mezi legionáři a Rusy, což se bohužel ve finální verzi nezměnilo. Ve hře nastává konflikt s bolševiky prakticky ihned, a to i přes fakt, že se přímo do Čeljabinsku na jedné z možných tras můžete podívat. Ačkoli se tedy dlouho řeší nezaujatost, tak se okamžitě postavíte proti rudé hrozbě vraždící vlastní obyvatele.

Neutralita zde znamená jen to, že vás u mordování komoušů nesmí nikdo načapat. Rudí jsou od přírody podrazáci, a i když vám odpřisáhnou bezpečný průjezd zemí, připraví hlavním hrdinům v Moskvě léčku, ze které jen tak tak zvládnete uprchnout v náhradním, menším vlaku, který poskytuje jen základní přístřeší.

Až v ten moment Last Train Home vlastně začíná a vy se můžete těšit na devět tisíc kilometrů dlouhou a zhruba čtyřicet až padesát hodin trvající pouť po Transsibiřské magistrále. Čeká na vás spousta špatných a ještě horších rozhodnutí, souboje proti přírodě i ozbrojeným nepřátelům, zápasy s nemocemi i časem. Nebude to jednoduchá cesta a ne každý z těch, kdo se na ni vydávají, se cíle ve Vladivostoku dožije. A ti, kdo ano, beztak zůstanou navždy poznamenaní. Hrůzy války udělají i z vtipálků zasmušilé tváře.

Hra ovšem potenciálu psychologického dramatu bohužel moc nevyužívá. Až na pár znepokojujících momentů se drží ve vykreslení dopadů války příliš zpátky, což je škoda. Příběh je ovšem povedený a nechybí mu napínavost ani naléhavost, čemuž velmi pomáhají dobře napsané texty i dialogy.

Brutální a ještě brutálnější cesta

Hra je obtížná, a to jak ve strategickém režimu, kde spravujete vlak na Transsibiřské magistrále, tak i v taktickém režimu, kde přímo ovládáte vojáky na bojišti. Obě roviny si lze v nastavení obtížnosti modifikovat individuálně, aby lépe sedly vašemu stylu. Upravit lze například spotřebu paliva a jídla na cestě nebo závažnost a frekvenci nahodilých událostí na strategické mapě, případně kolik poškození způsobí nepřátelé a kolik vaši vojáci na mapě taktické. Pokud vás tedy baví víc spravovat vláček a vše kolem, můžete si ztížit survival část, a pokud naopak dáte přednost obtížnějším bojovým manévrům, můžete navýšit sílu nepřátel až o padesát procent nebo snížit sílu vašich zbraní na polovinu.

S tím se ovšem pojí hlavní problém hry. Obtížnost v bojové části ovlivňuje pouze poškození, umělá inteligence nepřátel zůstává stejná.To platí i o jejich schopnostech a možnostech, které v pozdějších fázích nemohou vašim elitním legionářům konkurovat. Nepřátelští vojáci přitom svoje zvláštní schopnosti nevyužívají pořádně. Vrcholem jejich snahy je rozložení kulometu nebo hod granátem, ale to je vše, žádné speciality. Při zvýšení obtížnosti jsou jen odolnější, ale ne chytřejší ani pozornější.

Taktická část je tedy obtížná, jen pokud ji hrajete příliš agresivně. Plížení ve hře přitom není zpracováno zrovna optimálně. Kradmý postup je ze začátku frustrující a loadingy po neúspěšných pokusech zdlouhavé. Stealth přitom nefunguje tak, jak jste zvyklí z jiných her, spíš než vyloženě pro tichý pohyb slouží jen pro klid zbraní. Lze s ním sice provádět neslyšné zabití kudlou, pokud vás však nepřítel zmerčí ve svém zorném poli, je jedno, zda se plížíte, nebo ne. V ten moment se naprosto proti všem instinktům hodí vypnout plížení a vzít nohy na ramena pryč od hlídky či ještě lépe do křoví, které funguje jako plášť neviditelnosti Harryho Pottera.

Každý voják má svou bojovou specializaci: medik, kulometčík, granátník, střelec nebo průzkumník. Posledně jmenovaný se může zvolením správných pasivních a aktivních schopností stát smrtonosným komandem. Na třetí úrovni schopností průzkumníka se odemkne kamufláž, která vašeho vojáka zcela skryje, pokud se přestane pohybovat. Sniper s kamufláží pak může klidně vybírat bedny přímo před zraky nepřátel, deaktivovat poplašné systémy a s trochou cviku i neslyšně odrovnat pětičlennou hlídku. Stačí jen trocha hustého porostu, kameny na odlákání pozornosti a nabroušená kudla. Opravdu, kameny a křoví jsou v této hře největší metlou Rudé armády. Na jeden zátah jsem například v hustém křoví sejmul hned tři z pěti procházejících vojáků, dva zbylé jsem přilákal kameny.

Pokud však nehrajete tiše, není umělá inteligence úplně špatná. Nepřátelé se hbitě schovají za nejlepší možný kryt, a pokud je z něj vyženete, rychle si najdou další.

Plížení je ovšem vážný problém a divím se, že mu nebylo věnováno víc péče. Čím méně střel padne, tím víc nábojů zůstane na později a tak dává tichý přístup naprostý smysl. Jenže bolševici musí být do jednoho úplně nametení. Jak jinak si vysvětlit, že ignorují, jak jejich kolega s mrtvolným zamručením vypadne zády z křoví? Nebo že třikrát za sebou vyběhne z houští mužik tam a zpět a naláká hlídku až do dosahu své kudly? Nebo že záhadně zmizí poplašný zvon přímo vojákům pod nosem?

Sniper se stane na posledním, pátém dovednostním levelu uragánem smrti. Dostane totiž pasivní schopnost „duch“, kvůli níž ho prakticky nelze spatřit. Kromě toho se v tichém režimu pohybuje stejně rychle jako v normálním a jako bonus má i přesný kritický zásah, který skoro každého vojáka sejme na jednu ránu. Upřímně doufám, že Ashborne Games tuto nevyváženost ještě vybalancují. Nemělo by to být tak těžké, stačilo by, aby kamufláž nefungovala při vykonávání akcí a do určité vzdálenosti od nepřítele. Ono je dost podezřelé, když se objeví na nástupišti zelená hrouda s konturou člověka a pomalu se kolem ní vrší mrtvoly.

Nejen že jsou nepřátele slepí, ale oni jsou i hluší, protože neslyší ani kulometnou salvu, která je sto metrů od nich. Pokud by byli bolševici ve skutečnosti tak nekompetentní jako v Last Train Home, legionáři by nakonec úspěšně osvobodili celé Rusko. Jedinou opravdovou hrozbu pro ukryté vojáky představují psi, kteří je dokážou vyčenichat.

I když budete chtít minimalizovat otevřené konflikty, některé mise vás do nich naženou. Obrana vesnice před sílícím náporem, mise na čas, kdy musíte rychle doběhnout na vyznačené místo, nebo doprovod konvoje, to jsou momenty, kdy se ani to nejlepší komando na světě nevyhne odhalení. Tehdy poznáte, že pořádný kryt je rozdíl mezi životem a smrtí. A dokáže vás zachránit i od kulometné salvy. Mise jsou povedené, dostatečně variabilní, mění se prostředí i rozkazy a navíc je možné plnit i vedlejší a skryté úkoly. Zkušenosti se získávají plněním úkolů, proto je dobré vykonat vše, co mise nabízí.

Není výjimkou, že se dají překážky překonávat různými styly. Po splnění vedlejších úkolů se mohou objevit alternativní, bezpečnější cesty k cíli mise. Lze investovat materiály na opravení mostu, najít klíč, který otevře cestu k brodu, nebo ukořistit bojové vozidlo a probojovat se přes těžce střežený most. Či vypálit z vlaku salvu přímo do středu nepřátelské čety a zbavit se tak hlídajícího tanku i otravných kulometčíků v jednom oslepujícím záblesku.

Každá mise nabízí obrovské taktické možnosti, hlavní je pořádně prohledat mapu a využívat prostředí ve svůj prospěch. Díky taktické pauze, během níž lze rozdávat pokyny, lze také velmi intuitivně koordinovat útok a akce všech legionářů. Pokročilou strategií se lze například zbavit celé čety rudých odlákáním k výbušnému barelu a jeho odstřelením. Ve vzniklém chaosu pak jen stačí spustit salvu z kulometů. Průzkum jednotlivých lokací vám zajistí životně důležité materiály pro vylepšení vlaku, výzkum i přežití.

Obrněné město na kolejích

Last Train Home se inspiruje ve skutečném „Legiovlaku“, který jel přes Transsibiřskou magistrálu. Šlo o jakési pojízdné město, které mělo i poštovní vůz nebo kino. Takové vymoženosti sice ve hře nejsou, ale i tak můžete mít pojízdnou obrněnou bojovou továrnu.

Přes záplavu možností snadno přehlédnete důležitost speciálních vagonů, které vám hra na začátku jen zběžně ukáže, než váš původní vlak vyletí do luftu. Přitom jsou důležité, pokud chcete přežít nehostinnou mrazivou Sibiř. A zábava vzroste s každým novým specializovaným vagonem. V tom výrobním lze vyrábět munici, ale také zkoumat řadu šikovných vylepšení, například teplejší oblečení nebo pohodlnější obuv.

V kuchyňském vagonu zase můžete vařit pořádné jídlo a ten lékařský slouží hlavně k urychlení léčby raněných. Vozy lze také vylepšovat, například jim zlepšit tepelnou izolaci, namontovat kamna a do skladového například instalovat pastičky na myši, protože v guláši se myší maso ztratí. Také si lze vyměnit lokomotivu: buď preferovat rychlost a méně vagonů, anebo si obstarat pomalého behemota, který uveze všechny užitečné vagony.

Každý legionář je unikát

Zdejší legionáři nejsou anonymní panáci, ale každý je osobnost s pozitivními i negativními rysy, a dokonce i životopisem. Můj největší borec, který byl sám schopný v tichosti vyvraždit skoro každou mapu, byl Maximilián Dráp. Měl skvělé vidění, takže se perfektně hodil na roli snipera, navíc byl i lovec. Doplňkové schopnosti, jako jsou třeba právě lovec, expert na přežití, hospodář nebo lupič, hrají roli při vykonávání akcí na strategické mapě.

Na cestě podél tratě je mnoho bodů zájmu: lesy, jezera i opuštěná hospodářství. Do lesa je dobré vyslat lovce, bylinkáře a experta na přežití a tím maximalizovat úlovek. Do stavení zase poslat hospodáře a lapku, kteří mají čuch na to, kde co najít. Vysílat čety bez adekvátních rysů nemá prakticky smysl, jejich šance na úspěch je titěrná. A někdo s příslušným negativním rysem se může při výkonu služby dokonce zranit, nebo pokud je rozumu mdlého, sní při výpravě do lesa otrávené bobule a je z něj na nějakou dobu lazar. Vojáci pak mají kromě zdraví i výdrž a morálku. Nízká morálka legionářů může způsobit předčasný konec hry, dá se však naštěstí zlepšovat některými spotřebními předměty: kvalitním jídlem, alkoholem nebo uklidňujícím cigárem.

Problémem, se kterým se budete muset potýkat neustále, je správa čet a informační hodnota jistých menu. Postupně budete mít pod svým velením skoro čtyřicet duší a všechny budete muset nějak zaměstnávat. Kromě bojových rolí se ve vlaku uchytí i role pracovní: dělník, technik, kuchař nebo lékař. Je toho opravdu hodně a při vysílání čet, ať už na průzkum bodu zájmu nebo do mise, budete zdlouhavě hledat ideální kandidáty z nepřehledných seznamů a čachrovat s pozicemi.

Ani jedna četa mi nevydržela aktivní déle než dvě zastávky, ať už kvůli tomu, že byli členové potřeba jinde, nebo kvůli vyčerpání. Také budete zdlouhavě povyšovat, přidělovat nové role a přidávat body zkušeností do pětice vlastností. RPG systém je hodně promakaný a i tam je dobré zamyslet se, jakým směrem jednotlivé vojáky směřovat. Lze jim také ve výběru čet měnit vybavení i roli. Není nutné být mistr jen jednoho způsobu boje, schopnosti se však nedají v rámci rolí kombinovat. Pětihvězdičkový sniper si nemůže aktivovat schopnost kamufláž, když jde do mise jako granátník. I tak ale v nové roli levelují specifické statistiky, takže to smysl má. Je zcela normální, že vynikající technik je zároveň vynikající kulometčík a tak podobně.

Hloubka systémů a detailnost managementu je pořádná. Kvůli šetření palivem lze dokonce vypínat v jednotlivých vagonech kamna. Pokud zrovna nikdo nepracuje v kuchyni, není třeba tam topit. Na strategické mapě jsem craftingem, vylepšováním a pipláním své posádky strávil víc času, než je zdrávo, a propadl jsem i její strategické části, která mě v úvodních kapitolách spíš obtěžovala.

Síla hry se vyjevuje postupně. V každé kapitole se stupňuje nebezpečí – vlak už nemůže stát jen tak na cestě, protože ho napadne nepřítel a může ho poškodit, nebo dokonce poranit či zabít někoho z posádky. Je dobré kalkulovat s pohybem vlaku dopředu a nezdržovat se dlouho na jednom místě, postupně přituhuje a cesta v mrazivém sevření Sibiře se stává bojem o přežití, s nedostatkem potravy a krutým mrazem a dalšími, ještě horšími hrozbami.

Nezaměnitelný český rukopis

Autoři si dali opravdu záležet na grafických detailech. Ve strategické části lze mapu kdykoli přiblížit až ke projíždějícímu vlaku a kochat se přírodou i interiéry. Můžete tak sledovat, jak si krátí chvíli vaši oblíbení vojáci v osobních kupé, nebo pozorovat lékařku pečující o raněné. Vizuální styl je hodně různorodý. Hra obsahuje deníkové skici jako z Original War, významné události doprovází povedené ilustrace a mezi kapitolami uvidíme dokonce i hrané filmečky, jež byly natáčeny v replice Legiovlaku, který můžete navštívit v mnoha městech Česka i na Slovensku.

Výborný je i česko-slovenský dabing na profesionální úrovni. Nepřátelé někdy hovoří částečně rusky, v normálních dialozích však mluví česky s ruským přízvukem. Soundtrack je také velmi dobrý a notně se inspiruje ve vážné hudbě. Je chvályhodné, že je možné škálovat kurzor myši, ale uvítal bych i možnost škálovat uživatelské rozhraní a zvětšit si texty.

Hra má nějaké ty bugy, ale není to nic extra závažného. Při průzkumu míst zájmu na strategické mapě se někdy nespustí vyhodnocení, takže vojáci nic nepřinesou a navíc přijdou vyčerpaní. Občas se stane, že se nespustí události, a dojde i na vtipné grafické glitche. Oproti preview verzi jde však o výrazné zlepšení.

Pořádná strategie, která potřebuje doladit

České hry se dají od zbytku světa snadno rozpoznat. Jsou neotřelé, mají specifickou atmosféru i umělecký styl. Takový je i Last Train Home. S každou další kapitolou se navíc zlepšuje. Stupňující se sibiřský mráz se zrcadlí v hasnoucí naději posádky posledního vlaku a každý další ujetý kilometr stupňuje mizérii. Vaši svěřenci bojují o život při epidemiích, útocích a misích a vy budete počítat poslední zbytky paliva a jídla, které vás možná dostanou do cíle. Anebo nedostanou – tohle je boj o přežití se vším všudy.

Last Train Home je nezapomenutelná jízda, byla by ovšem ještě lepší, kdyby pořádně fungovalo plížení se a umělá inteligence nepřátel. Budeme doufat, že to snad autoři ještě dopilují. Jinak je to rozhodně něco, co by neměli fanoušci žánru doma ani ve světě minout.