Dragon’s Dogma je vynikající akční RPG, kterému se ovšem na západě nedařilo tolik jako v „rodném“ Japonsku. I proto jsme na pokračování čekali dlouhých 12 let. S výsledkem však nakonec musí být spokojeni jak hráči, tak vydavatelé, protože jde o poctivé fantasy dobrodružství jako ze staré školy, které se navíc dobře prodává.
Nevěstinec ve hře není jen tak pro každého, ale vstup si musíte zasloužit.
Čím se hra liší od většiny žánrových konkurentů, je systém spolubojovníků, kterým se zde říká pawns (pěšci). Na začátku si jednoho z nich v propracovaném editoru vytvoříte podle svého vkusu, další dva do party si ale „půjčujete“ od ostatních hráčů. Jde o zajímavý nápad, který do jinak ryze singleplayerové hry přidává multiplayerové prvky, jen je potřeba nezapomínat, že oproti scenáristy vytvořeným spolubojovníkům, jaké známe třeba ze sérií Dragon Age nebo Baldur’s Gate, nemají k hráčově postavě žádnou loajalitu.
Ve fantasy světě Dragon’s Dogma nežijí jen lidé.
Což o to, v soubojích s děsivými příšerami je na ně spolehnutí a budou se za vás bít, dokud se udrží na nohou, zároveň ale každému dalšímu hráči, kterého potkají, s gustem napráskají i vaše daleko méně hrdinné skutky. Jako například návštěvu vykřičeného domu.
Ten nalezneme v bohaté čtvrti hlavního města Vernworthu pod vznešeným názvem Rose Chateau Bordelrie a za 20 tisíc zlaťáků tam můžete ve společnosti krásných kurtizán na čas zapomenout na prožité hrůzy. Hra je v zobrazení milostného aktu velmi cudná a vše odbude rychlou zatmívačkou, pozornosti vašich společníků ovšem ani tak neunikne.
Všichni sice dodrží dekorum a trpělivě počkají za dveřmi, než si vše odbudete, internetový magazín Windows Central si ovšem povšiml, že o vašem chování s chutí informují všechny hráče, ke kterým se následně připojí. „V soukromých pokojích hrdiny, kterému jsem sloužil, se vystřídalo mnoho návštěvníků a jen zřídkakdy to byl tentýž člověk,“ neodpustí si nahodile nekolegiální poznámku během dlouhých přesunů z místa na místo, kterých si kvůli absenci rychlého cestování po mapě užijete víc než dost.
Jde jen o drobný vtípek, který patrně spoustě hráčů zůstane utajen, ovšem zároveň i o skvělou ukázku láskyplné péče, kterou si vývojáři s hrou dali. Ostatně návštěva virtuálního nevěstince je oproti většině činností, které ve hrách děláme, morálně snadno obhajitelná.
