Na A Way Out jsem se ohromně těšil už od jejího oznámení, a to hned z několika důvodů. Tím prvním je autor. Režisér Josef Fares utekl jako dítě před občanskou válkou v Libanonu do Švédska, kde kromě jiného natočil oceňovaný film o těchto událostech. Jeho filmové i herní dílo se obecně soustředí na témata rodiny a smrti, což se odrazilo i v jeho průkopnické videohře Brothers. V té hráč ovládal zároveň dvě postavy bratrů na zoufalé výpravě za záchranou jejich otce.
A Way Out
A Way Out
Autor těžil z videoherního formátu a interaktivity nápaditým způsobem, jakým to umí kromě něj snad jen hrstka podobných vizionářů. Právě mimořádný zážitek z této kultovní videohry způsobil, že jsem se na další hru Josefa Farese nedočkavě těšil, ať už by šlo o cokoliv. Příběhová i herní premisa A Way Out je ovšem natolik zajímavá, že láká sama o sobě: kooperativní hra, kterou je možné hrát jen ve dvou hráčích, o dvojici vězňů, snažících se zosnovat útěk – možná za pomstou, možná k rodinám.
Filmovější a dospělejší
Brothers působila na pohled jako vyloženě malá „indie“ hra se stylizovanou výpravou. Taková severská melancholická pohádka, ačkoliv pod povrchem se samozřejmě skrývalo mnohem víc. Oproti tomu A Way Out se zcela okatě snaží o vyloženě filmovou výpravu, nejen kvalitou modelů a scenérií, ale hlavně prací s kamerou, střihem, zvukem a hudbou.
A Way Out
S ohledem na slušnou filmovou praxi autora to také většinu času vychází a skvěle funguje. Tenhle efekt je ještě výrazně umocněn po jistém zásadním momentu v pozdější fázi hry, kde grafika očividně nabere mnohem vyšší kvalitu: od modelů přes nasvícení až po mimiku. Je na to natolik okatý rozdíl, že zřejmě muselo jít o záměr, který měl podtrhnout citelnou změnu atmosféry.
Místy je ta podoba s klasickými filmy snad až přehnaně nápadná, jelikož si hra okatě „půjčuje“ nápady, situace a záběry - od Vykoupení z věznice Shawshank po Oldboye. Stejně tak hudba zní místy povědomě, například kytarový úvod mi docela připomněl filmové soundtracky Gustava Santaolally. Nic z toho ale nejsou špatné asociace a do mozaiky A Way Out skvěle zapadají, přestože na internetu se už samozřejmě některé komunity snaží o skandál na téma „kolik toho hra vykradla jinde“.
A Way Out
A Way Out
Filmové kvality a výprava hry průběžně gradují, takže to nejlepší na vás čeká v druhé polovině hry. Kromě jiného tam najdete dlouhou akční pasáž, „natočenou“ na jeden střih, kdy kamera plynule plave mezi několika lokacemi a zcela přirozeně umožňuje i střídání hráčů. A jde o nezapomenutelnou pasáž.
Vincent a Leo
Důraz na příběh je zde obrovský. A každý příběh je pouze tak kvalitní a zajímavý, jak kvalitní a zajímavé jsou jeho postavy. Naštěstí v tomhle ohledu vyšlo všechno na jedničku. Dvojice protagonistů má dostatek hloubky i charisma na to, aby si rychle získala vaši pozornost a udržela ji až do samotného konce, kromě jiného i díky přítomnosti jejich rodin. Jeden z nich je ten starší, vyrovnanější a pacifičtější. Druhý je zase horkokrevnější a divočejší, k čemuž zábavně přispívá i jeho akcent. Jak asi tušíte, tahle dvojice se ne vždycky shodne a hra vás bude poměrně často stavět do situace, kde každá postava bude chtít řešit věci po svém a vy jako hráči budete muset najít nějaký kompromis nebo řešit vzniklou krizi.
A Way Out
Hru není možné hrát jinak než ve dvou, stejně jako ani jeden z jejích protagonistů nedokáže realizovat složitý útěk z vězení bez pomoci. Tahle „nucená“ spolupráce využívá v průběhu hry celé řady nápaditých mechanismů, od nutnosti odlákat stráž, aby se ten druhý mohl proplížit kolem nebo hlídání jedním, zatímco ten druhý dělá něco zakázaného přes nahánění kořisti do pasti toho druhého až po všemožné společné přetlačování, vykopávání dveří apod.
Podobně jako například Limbo nebo Inside disponuje i tahle hra skvělým „flow“, kdy řada herních situací plyne zcela přirozeně a hráč vytuší, co je potřeba udělat, aniž by mu to hra samotná musela explicitně říct. Momenty, kdy se svým partnerem synchronizovaně pracujete vstříc společnému cíli, patří k těm nejlepším ve hře a rozhodně se vyplatí zahrát si tenhle kousek s někým, ke komu máte silný vztah nebo alespoň respekt.
Dobrodružná cesta
Není snadné vyprávět o obsahu hry, aniž bych vyzradil její skvělá příběhová i herní překvapení. Tohle samo o sobě je důležité podtrhnout: že totiž hra stejnou mírou staví na příběhu a filmovosti, jako na interaktivitě a hratelnosti. Autor si je zcela očividně vědom unikátních možností a silných stránek obou médií a kombinuje je naprosto jedinečným způsobem, jaký známe snad jen od velikánů typu Hideo Kojima nebo Yoko Taro. Řada momentů ve hře by nevyzněla tak silně, kdyby nebyla mistrně filmově prezentovaná a zároveň trefným způsobem nevyužila interaktivní vstup hráčů samotných. Ať už jde o malé věci, jako jsou baseballový trénink nebo velké věci, jako je zoufalá rvačka s vrahem, vyslaným do vězení.
A Way Out
A Way Out
Hra vás každopádně vezme dál a hlouběji, než byste na první pohled čekali. Tohle není jen příběh velkolepého útěku z vězení, ale také drama o složitém vztahu vězňů s jejich rodinami – a hlavně jeden k druhému. Jistě, hra si místy půjčuje celou řadu protřelých klišé a dílčí aspekty tak mohou působit relativně lacině, od dialogů po celé situace. Nicméně až ji budete mít za sebou a zhodnotíte celou tu cestu jako celek, s pochopením uceleného významu skládačky, budete se mnou souhlasit, že jde o mimořádně silné dílo, na které nikdo jen tak nezapomene. Krása toho celého spočívá především v té skutečnosti, že tohle je opravdu možné dokázat pouze ve videoherním médiu.
Prostě akční adventura
Cynikové a zlí jazykové samozřejmě mohou na hru nahlížet ještě jinak. V zásadě jde o relativně tradiční akční adventuru z pohledu třetí osoby, která využívá nucené rozpůlené obrazovky, aby umožnila nucenou hru dvou hráčů, ať už na jednom gauči nebo on-line. S ohledem na pestrost aktivit a menší budget/cenu nejsou zdejší ovládání a akční mechanismy na takové úrovni, jak jsme zvyklí u AAA velkorozpočtových videoher. Někomu může i vadit způsob, jakým hra zmenšuje nebo ztišuje jednu polovinu obrazovky ve prospěch hráče, který právě dělá něco důležitějšího. Jinému může zase vadit relativní krátkost – podle toho jak agresivně budete řešit některé situace a zda se budete věnovat všelijakým vedlejším aktivitám, zabere vám hra něco mezi čtyřmi až šesti hodinami.
A Way Out
Nicméně konečný úsek hry citelně zvedne kvalitu grafiky i animace a stejně tak přitlačí na příběhový kontext. Mimika postav si v té chvíli nezadá s těmi nejdražšími videohrami a obsahově by člověk musel být opravdu mimořádný cynik, aby ho finále hry nezasáhlo. A je to zásah o to hlubší, co všechno jste spolu se svým parťákem – virtuálním i skutečným, do té doby zažili a dokázali. Jinými slovy, hra možná obsahuje některé pasáže, kterou nejsou tak originální nebo zábavné. Ale jako celek vás dovede na místa, kam vás ještě žádná hra ani film nezavedly. Udělejte si laskavost a zahrajte si ji s dobrým parťákem, než vám někdo její pointu vyzradí.
Druhá strana mince - Honza SrpNa nový titul od Josepha Farese jsem se hodně těšil, jenže výsledek je pro mě spíše zklamáním. Koncept kooperativní filmové hry je skvělý, jenže to by tam také musela být nějaká ta hra. Pokud se do A Way Out pustí dva zkušenější hráči, nemá jim vůbec co nabídnut. Typická situace tu vypadá tak, že narazíte na zamčené dveře, otočíte se a na stěně naleznete sekeru, kterou dveře rozmlátíte. Žádná spolupráce tu ve skutečnosti nefunguje. Každý z hráčů prostě musí vyřešit svoji část problému, jinak se děj nepohne dál. Žádné společné přemýšlení, domluva či plánování tu prostě neexistuje. Často problém zmizí, ještě než se vůbec stihne objevit. Sebral jsem ze země trubku, což moje postava okomentovala slovy – konečně mám něco, čím dokážu zastavit ten větrák. Jenže já si do té doby ani žádného větráku nevšiml. Akční sekvence jsou na tom obtížností podobně, většina z nich je navíc tvořena pomocí QTE, takže jen mačkáte tlačítka, která se objevují na obrazovce. I tak by to mohlo fungovat, jenže to by za něco musel stát alespoň samotný příběh. Tenhle útěk z vězení se ovšem nestydí ani těch nejhorších klišé. Polovina naší zábavy spočívala v hádání, kterým seriálem/knihou/filmem se autoři nechali inspirovat. Na rozdíl od interaktivních filmů od Quantic Dream či seriálů od Telltale tu však ani není žádná možnost volby, kterým směrem se příběh bude ubírat dál. Určitě neříkám, že je A Way Out špatný, bavil jsem se celou dobu. Jenže je to poněkud plytká zábava, z které jsem si odnesl jen hořký pocit promarněné příležitosti. Tohle je možná tak dobré na to, ukázat tatínkovi či přítelkyni, jak vlastně nějaká taková videohra vypadá, rozhodně ne však na pořádnou pařbu ve dvou. Hodncení: 65 % |
