Budu vám vyprávět příběh z dob dávných, který svou důležitostí a významem předčí mnohé jiné, ale byl po mnohá staletí halen mlžným oparem zapomnění. Tam, až na samém konci světa, uprostřed jezera věčné mlhy, daleko od jakéhokoliv města či civilizace, se tyčily věže velkého hradu. Jeho stěny byly pamětníky mnoha starobylých šlechtických rodů, které však vinou naprosté izolovanosti od světa buď odešly, nebo vymřely. Právě v té době zemřel dlouho nemocný kníže, poslední člen starého yewského rodu a nezanechal žádného potomka, kterému by hrad po jeho smrti připadl. Dlouhé měsíce se vedly spory, zda hrad připadne koruně, nebo přejde pod správu nejbližšího města. Znenadání však kancléř, pověřený lordem Britishem, aby rozsoudil tento spor, nalezl, zkoumajíc rodový strom zesnulého knížete, mladou ratolest, dosud žijícího vzdáleného příbuzného. Byl jím Orbrin a kancléř rozhodl, že celá pozůstalost připadne právě jemu. Orbrin i jeho žena Ulrika byli novinou překvapeni a protože se oba zabývali magií a alchymií, rádi odkaz přijali, vědíc, že v novém domově nebudou při svých bádáních nikým rušeni. Sbalili nejnutnější věci a vydali se vstříc novým obzorům spolu se svým dvanáctiletým synem Abramelinem.
Hrad byl mnohem prostornější, než na co byli doposud zvyklí. V jeho levém křídle byly obytné prostory. Zde měl každý svůj pokoj, v dolním patře se nalézala jídelna s velkým krbem a kuchyně. V pravém křídle si zařídili alchymistickou laboratoř, místnost s dalekohledem pro sledování hvězdných konstelací a velkou knihovnu, čítajíc mnoho stovek objemných svazků. Na nádvoří hradu byla překrásná zahrada, kde všichni rádi trávili příjemné chvíle odpočinku a kde Ulrika pěstovala mnohé vzácné byliny s léčivými nebo magickými účinky. Zesnulý kníže jim odkázal nejen jezero, uprostřed něhož hrad stál, ale i značné jmění, za které nakoupili vše potřebné. Též najmuli několik pomocníků, kteří měli dbát o čistotu a pořádek v hradu.
Rodiče Abramelina učili všemu, co znali. Pro alchymii měl zvláštní nadání. Instinktivně rozpoznával účinky bylin a jejich upotřebení, aniž by mu jejich význam kdokoliv předtím odhalil. Abramelin s oblibou pročítal mnohé z knih, patřících jeho otci. Z nich se dozvídal o tajemných rituálech, jiných sférách existence, v nichž přebývají bytosti nesmírné moci, které si může člověk podmanit, a o mocných magických formulích, díky nimž mohl mág v očích nezasvěcence konat pravé zázraky. Bylo to krásné období jejich životů, že snad nikdo z nich by
si lepší nemohl ani představit.
A čas plynul jako voda. Abramelin mezitím dospěl v muže. Ve 30 letech se svými vědomostmi a uměním mohl rovnat těm nejstarším mudrcům, kteří kdy na světě žili. Stal se mistrem magie a alchymie. Jeho vůle byla natolik pevná, že dokázal vše, nač jen pomyslel, dobře však věděl, že svou moc nesmí zneužívat. Orbrin i Ulrika na něj byli po právu pyšní.
Po čase se světem rozlehla zpráva, že poblíž Britanie, sídla svrchovaného vládce a pána celé země lorda Britishe, se usídlili draci. Mnohé zvěsti hovořily o tom, že draci se uhnízdili v destardských jeskyních a napadají obydlí a stáda britainských statkářů. Zprávy uváděly, že bylo vysláno mnoho zvědů, aby vypátrali sluj těchto nebezpečných tvorů, ale mnozí z nich při tak nebezpečné akci zemřeli nebo je přemohl strach. Tyto zvěsti dolehly také k Abramelinovi, který podobnou příležitost toužebně očekával. Dobře věděl, že draky není radno podceňovat, ale chtěl využít svého nadání, a to jakkoliv. Proto se začal připravovat na dalekou cestu a na bitvu, které se zřejmě v budoucnu nevyhne. Po mnoho dní, uzamčen ve své alchymistické laboratoři, míchal tajuplné lektvary, které mu v budoucnu, budou-li v pravý čas použity, mohou zachránit
život. Se vší vervou pročítal knihy zabývající se drakologií a tím si učinil ucelený obraz o anatomii a síle svých budoucích protivníků.
Po době, kdy na noční obloze ukázal měsíc všechny své tváře, byl Abramelin konečně připraven. Rozloučil se s rodiči, kteří mu popřáli mnoho zdaru, a vydal se možná na svou poslední pouť. Cestou potkal mnoho zajímavých lidí, prošel mnoha městy, než našel důvěryhodné stopaře, kteří ho byli ochotni dovést do destardských lesů. Byl svědkem vyprávění mnoha barvitých příběhů o dracích. Mnozí vedli spory o počtu hlav, které takový drak má, jiní zase vyprávěli o králi draků s černou šupinatou kůží, jehož pohled promění vše živé v prach. Nad některými tezemi mu nezbývalo nic jiného než se pousmát. Ačkoliv se snažil svůj cíl skrývat, někteří jeho záměr odhalili a počali ho z jeho cesty zrazovat. On však ničeho nedbal, byť si uvědomoval jejich dobrý úmysl. Ze všech vyprávění, které cestou zaslechl, si vybral jen ty informace, které se mohly zakládat na pravdě a doufal, že mu budou ku prospěchu.
Aby se Aramelin vyhnul jakémukoliv prozrazení, nenechával na sobě znát nic z toho co zná nebo umí. Chodil oblečen jako jakýkoliv jiný cestovatel, v obyčejných kalhotách a tunice, přes
kterou měl přehozen dlouhý černý plášť. Aby nevzbuzoval podezření, choval se jako kdokoliv jiný. Navštěvoval lázně, krčmy a třeba i městské tržiště, jen aby se dozvěděl podrobné informace o nových obyvatelích destardských jeskyní. A jednou na tržišti narazil i na mne.
Tenkrát mi bylo jen 16 let. Rodiče už dávno tragicky zemřeli při rozsáhlém požáru městské čtvrti a já, zanechán na ulici a bez prostředků, jsem byl nucen se protloukat jak se dalo. Hlad a zima každého naučí a budete se divit, co vše člověk dokáže proto, aby nepadl vysílen nebo aby v nějakém zapadlém koutě neumrzl. Dělal jsem co se dalo. Drobné kapesní krádeže a žebrání byly na denním pořádku. Příležitostně jsem vypomáhal po krčmách nebo ve skladištích. Toho dne jsem zrovna na tržišti postával před pekařským stánkem a prohlížel si voňavý bochník chleba. Vzal jsem ho do ruky, vážil asi dvě libry a byl ještě teplý a ta vůůůnnněěěě, hmmmm… Když jsem chtěl zrovna pekaři pochválit jeho umění, co se nestalo? Bochníku se u mne nějak zalíbilo a v okamžiku mi zajel pod košili. Na nic jsem nečekal a jal jsem se od stánku rychle pakovat. To však zpozoroval pekař, takový malý obtloustlý chlapík, a za hrozného křiku se mne rozhodl pronásledovat. V duchu jsem si pomyslel, že mu alespoň trochu protáhnu faldy, aby si trochu odpočinul od toho věčného nicnedělání. Lidi, to byste nevěřili, co jsou někteří schopni
dokázat při obraně svého majetku, byť se jednalo jen o kus chleba. Hnal se za mnou napříč celým tržištěm a funěl při tom jako pivovarský vůl.
Co čert nechtěl, když jsem se otočil abych odhadl jeho odstup, zakopl jsem. V tu ránu se ke mně přihnal a s blaženým výrazem na tváři, že mě konečně dostal a tak lacino mi to neprojde, po mně máchnul tou svou lopatou. Znenadání k němu přistoupil vysoký muž, podle všeho cizinec, zašeptal mu pár slov a podal několik mincí. Pekař, ošizen o potěšení mi dát napamětnou, se odbelhal ke svému krámku. Onen cizinec nebyl nikdo jiný než Abramelin. Když mi pomáhal vstát, upřeně si mne svým pohledem měřil a já měl pocit, jako by se mne dotýkala jakási neviditelná síla. Po krátké rozmluvě mi dal na srozuměnou, že by potřeboval pomocníka. Nemusel jsem dlouho váhat, protože horší než potulovat se po městě to v jeho službách být nemůže. V nejbližším obchodě mi koupil nové šaty a boty, protože jistě uznáte, že v roztrhané tunice a zablácených kalhotách bych daleko nedošel. Nakoupil také mnoho potřebných věcí jako smolné pochodně a jídlo na mnoho dní. Přespali jsme v hostinci a brzy ráno jsme se Abramelin a já, vedeni zkušeným stopařem, vydali směrem k destardsým lesům…
Konec prvního dílu
