Díky letošní bohaté nadílce tenisů si každý může vybrat hru podle svého gusta a pryč jsou doby, kdy se na další tenisovou simulaci čekalo klidně i dvanáct měsíců. Po vynikajícím Next Generation Tennisu tu máme tentokrát titul se jménem Andre Agassiho v názvu. Fakt, že slavná jména v názvech sportovních her smrdí podprůměrností, potvrdil nedávno vyšlý pětiprocentní Sven-Goran Eriksson's World Challenge. A také Agassi Tennis Generation 2002 se může s klidným srdcem zařadit mezi horší tituly.
Ono už je na první pohled jasné, že něco je v nepořádku a že tahle hra nebude zřejmě to pravé tenisové. V úvodním ošklivě vyvedeném menu se míhají rozmazaná písmenka nabídek Quick Match, Arcade a Agassi Tournament. Celkem tedy tři módy s možností zahrát si čtyřhru, trénink chybí. První dvě nabídky samy svým názvem říkají, 
o co v nich jde; Agassi Tournament je víceméně klasická kariéra s tím rozdílem, že chtě nechtě musíte hrát v kůži mistra Agassiho. Na druhou stranu, ostatní tenisté jsou zcela smyšlení, a tak by každý stejně šáhl právě po Andrem. Sezóna obsahuje přibližně čtrnáct turnajů, nenesou názvy těch skutečných, ale podle místa konání a povrchů je jasné, které turnaje kopírují. Jinak je sezóna odfláknutá, ve srovnání s Next Generation Tennisem na ní není nic zajímavého – RPG prvky chybí, čtyřhra též a jde jen o to, stereotypně vyhrávat další a další mače. Turnaje jsou obsazeny přibližně čtyřicítkou tenistů lišících se svými přednostmi (podání, čtyřhra atp.) a typem oblíbeného povrchu, ne němž vynikají. V praxi nejde ovšem poznat vůbec nic a tenisté hrají identickým stylem.
Zápas se nese v podobném jednoduchém duchu a nejvíce vyhoví těm, kterým se zalíbil Virtua Tennis. Tedy takové nenáročné pinkaní proti tupému soupeři, 
přičemž se dá v pohodě vystačit s taktikou podání – poklus k síti – a smečování či lehké prohozy do stran. Ovšem zatímco Virtua Tennis byl v určitých mezích hratelný, Agassi Tennis Generation 2002 předvádí neuvěřitelné věci. Míček se chová jak na trávě, tak na antuce nebo umělém povrchu prakticky stejně, a aby toho nebylo málo, též čtyři typy úderů se vzájemně neliší (až na lob). Prostě jednoduchost v každém detailu. Počítač, kvůli své totální demenci, není schopen se správně postavit, reagovat na prudší míčky, natožpak něco uhrát. Další problém, a problém pěkně velký, je v pohybu tenistů běhajících stovku snad rychleji než svalnatí černošští sprinteři. Ať se soupeř snaží sebevíc, člověk v klídku vybere úplně všechno (neletí-li zrovna míček do protipohybu); vzhledem k tomu, že lze vystačit s jednou klávesou pro úder a že AI je pár stupňů nad bodem mrazu, hra je primitivně jednoduchá a vyprovodit soupeře debaklem je otázkou několika zápasů.
Technická stránka hry není úplně špatná, takový dostačující průměr. Pohyby tenistů jsou krom tradičně odfláknutého běhu docela snesitelné. Jedna výtka se však týká podivných velikostí – raketa je v poměru k tenistům malá a na trpasličích kurtech se zase hráči zdají jako obři. Možná by se slušelo vyjmenovat další chyby, ale jenom telegraficky – chybějící multiplayer, nemožnost vypnutí otravného replaye a přehnané požadavky (jež nejsou zas tak drastické, leč moc nepasují do návaznosti na průměrnou grafiku). Závěrečné hodnocení potvrzuje to, co stále platí a platit bude – licence u tenisů zdaleka neznamená dobrou hru a důležitější je dobré ovládání, kvalitní AI, zábavná sezóna a grafika. Není co řešit, chcete-li skvělou hru, sáhněte po Next Generation Tennisu.
| Agassi Tennis Generation 2002 | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
