Alfred Hitchcock: The Final Cut

  12:00aktualizováno  7. února 2002 1:42
Na monitory počítačů právě dorazilo premiérové přepracování díla legendárního režiséra Alfreda Hitchcocka do elektronické podoby. Hra plná strachu, tajemné atmosféry a brutálních vražd, navíc z dílny tvůrců psychologického Fausta, slibovala hráčům vskutku nevšední zážitky. A výsledek?

Sídlo Marvin-Jordanovy rodiny je jako vystřižené z Psycha.

Hra plná vražd na motivy filmů nezapomenutelného Mistra napětí.

Všichni ho známe jako jednoho z nejslavnějších tvůrců hororů, a přitom pouze jediný z více než padesáti jeho celovečerních filmů splňuje kritéria tohoto žánru. Jeho díla neznají absolutně žádná stylová omezení a jedinečným způsobem v sobě míchají humor, romantiku, napětí, dobrodružství a hlavně strach. Dá se říci, že to byl právě on, kdo ve filmovém byznysu položil základy v současnosti tolik oblíbeného žánru thrillerů. Alfred Joseph Hitchcock se narodil 13. srpna 1899 v Anglii, k filmu se poprvé dostal v roce 1919 a svůj první kousek (The Lodger) natočil v roce 1927. S průměrem jeden film za rok tvořil svá díla nejen v Evropě, ale i v Hollywoodu až do roku 1980, kdy zemřel na srdeční zástavu. Rozloučení s nejlepším režisérem století pak proběhlo ve velkolepém duchu a za přítomnosti nespočtu obdivovatelů a fanoušků.

A byl to právě den Hitchcockova pohřbu, který se stal osudovým v životě tehdy pouze osmiletého chlapce Josepha Shamleyho. Během pobytu v osamělém domově se mu najednou v hlavě objevil záblesk - jakási vidina, která zachycovala pád vozidla jeho rodičů do hluboké skalnaté rokliny. V tu chvíli ještě netušil, že to byla vidina skutečné události, během níž oba Joseph v rozhovoru s jednou z mála žijících postav ve hře. rodiče zahynuli. Jediné, co sirotkovi Josephovi od tohoto smutného okamžiku zůstalo, byla právě ona schopnost sledovat záblesky situací na míle vzdálených od jeho očí. Tento dar od Boha se rozhodl zužitkovat ve prospěch zákona, vystudoval práva a stal se úspěšným soukromým detektivem. Případ, o němž pojednává Final Cut, se nesl ve zvláštním duchu už od úplného prvopočátku. Klientkou totiž byla mladá, krásná, blonďatá, leč němá dívka. K najmutí Josepha však ústa vůbec nepotřebovala – postačily jí jen její oči, z nichž vyzařovala svůdnost, divokost, neoblomnost a taky špetka drzosti, která prakticky nedávala Josephovi možnost volby. Jeho úkol na několik příštích dnů zněl následovně: vypátrat zmizení kompletního filmového štábu, který natáčel film na pozemku strýčka oné němé krásky – farmaceutického magnáta Roberta Marvin-Jordana, jenž byl zároveň obrovským Hitchcockovým fanouškem.

Tak taková je úvodní zápletka první oficiální hry vytvořené na motivy díla jednoho z nejslavnějších režisérů na světě. Řada z nás měla o kvalitu výsledku nemalé obavy, protože všichni moc dobře víme, jak bídně dopadá většina herních projektů tématicky čerpajících ze slavných filmů či knih (jednou z výjimek potvrzujících pravidlo je skvělý Blade Runner). Slovinští Arxel Tribe, kteří za tímto kouskem stojí, nám však již dokázali, že pro ně podobně vysoké cíle představují výzvu, s níž se dokáží vítězně vypořádat (hra Faust, 1999). Členové výrobního týmu jsou navíc do jednoho velkými Hitchcockovými obdivovateli a tvorbu této hry brali jako příležitost, jak vzdát filmovému velikánovi hold. Já V pravé části je vidět digitální diář, sloužící též jako seznam témat během dialogů. sám se sice nepovažuji za znalce Hitchcockových filmů a už vůbec ne za jeho fanouška, ale i přesto si troufám tvrdit, že alespoň po stránce příběhu a vůbec celého děje se hra jednoznačně drží Hitchcockova klasického tématu - nevinný hlavní hrdina je falešně obviněn ze zločinu a zaplete se tak do sítě intrik a podlostí. Ačkoliv se scénář hry může zdát na první pohled originální, tak při bližším průzkumu zjistíme, že je to v podstatě slepenec střípků z několika Hitchcockových filmů, na něž Arxelové získali licenci od Universal Studios. Těmi filmy jsou Saboteur - Sabotér (1936), Shadow of a DoubtAni stín podezření (1943), VertigoZávrať (1958), Psycho (1960), Torn CurtainRoztržená opona (1966), Topaz (1969) a FrenzyBěsnění (1972).

Přestože se děj hry zpočátku odvíjí jen velmi pozvolna, nalezneme již zde zřetelné odkazy na mistrovo dílo. Jakmile prošmejdíte vilu rodiny Jordanů (exteriérem i interiérem připomíná legendární dům na kopci v Psychu) a seznámíte se tak s její historií, otevře se vám vstup do zbylé části herního prostředí. A v tomto okamžiku zjistíte, že není nijak zvlášť rozsáhlé – ostatně jak bývá v Hitchcockových filmech zvykem. Hra je situována na skalnaté pobřeží nevelké zátoky, v níž navštívíte kromě vily ještě motel a v něm slušný počet pokojů, restauraci, uměle vystavené náměstíčko, pobřeží s bažinami a nakonec i klasiku z Vertiga – kostel se hřbitovem na vrcholu skalnatého výběžku. Podobně jako prostředí jsou na tom i postavy, jichž je ve hře též velmi poskrovnu, avšak o to klíčovější role Že to ale tomu Josephovi v dámských šatech sekne, co? zastávají. Pokud dobře počítám, setkal jsem se pouze s pěti ŽIVÝMI (toto slovo je velmi podstatné!) bytostmi a s jedním mluvícím havranem Alfrédem, jenž trpí až přehnaně kladným vztahem k whisky.

Ve Final Cut ale vlastně nejde ani tak o živé, jako spíš o mrtvé. Zatímco do té první skupinky patří rodina Jordanů plus jeden jejich velmi dobrý přítel (a samozřejmě vy), tak tu druhou zastupuje výhradně pohřešovaný filmový štáb. A jeho členy budete nacházet pěkně postupně a taky pěkně po kouscích. Trochu nudnější úvod hry nabere na grádech po objevení první mrtvoly přivázané k bójce pod hladinou jezera, načež začne jít do tuhého a vy se musíte do případu řádně obout. Živé postavy vám příliš nepomohou, takže bude zapotřebí se v zásadě držet nalezených nebožtíků, důkladně prohledávat jejich osobní věci a odhalovat vztahy mezi nimi samotnými. Jedině tak zjistíte, že pan Jordan sestavil svůj filmový štáb ze vskutku podivných a šílených individuí, kteří se navzájem k smrti nenáviděli. Proč asi? A jakou s tím má souvislost nový Jordanův lék, po jehož užívání 90 % pacientů oslepne? Úvodní zmatek a série nejasných vražd se pomaličku začne ubírat směrem, jenž by vás v úvodu jen těžko napadl, a závěr hry (který mimochodem končí tradiční postelovou scénou) pak znovu přetočí vše naruby. Jakkoliv však mohou znít uvedené znaky slibně a nadějně, nemohu se ubránit dojmu, že to tvůrci s množstvím vražd, způsobu ukrytí mrtvol a vůbec všemi záhadami kolem trošičku přehnali a výsledek občas působí namísto hrozivě spíše Milionář Jordan na smrtelné posteli. naivně. Dále pak musím vyvést z omylu všechny, kdož od hry očekávali děsuplný horror přeplněný krví. I přes celou plejádu vražd se totiž atmosféra nese sice v napjatém, ale mírnějším duchu a okamžiků, při nichž by vám tuhla krev v žilách, se prakticky nedočkáte. Tohle ale nelze brát jako výtku, protože Arxelové, stejně jako kdysi Hitchcock, neměli v úmyslu vytvořit horror v pravém slova smyslu, ale spíše psychologický thriller, což se jim víceméně podařilo. Správné posmutnělé atmosféře navíc vydatně napomáhá grafický kabát hry, jenž se nese v potemnělém stylu s převládajícími odstíny šedi a absolutním minimem křiklavých barev. Naopak velmi mizivou podporu zajišťuje hudební doprovod, který je až na dvě, tři konkrétní melodie veskrze průměrný.

Za velmi příjemné zjištění lze považovat to, že je Final Cut zpracován jako klasická adventura s naprostým minimem akčních či arkádových vložek, jimiž byl přeplněn předešlý projekt Arxelů Casanova. Final Cut přitom běží na totožném enginu, který zažil premiéru právě v Casanovovi – po statických předrenderovaných lokacích se prohání polygonová postavička, kterou ovládáte na klávesnici. V recenzi na Casanovu jsem tomuto enginu vyčítal dvě věci: příliš citlivé ovládání chůze a časté chaotické přepínání kamer. Díkybohu tvůrci vyslyšeli kritiku herních recenzentů a pokusili se oba tyto nedostatky eliminovat. Úspěšnost však není stoprocentní - kamery si s námi přeci jen občas zahrají na Kostel se hřbitovem na návrší je vzpomínkou na film Vertigo. schovávanou, ale alespoň postavička se již ovládá bez větších problémů. Navíc je engine celkově znatelně svižnější a i načítání uložených pozic již netrvá téměř celou minutu, ale pouze několik vteřin.

Ovládání je asi nejvíce podobné novějším adventurám od LucasArts. Pokud s postavičkou projdete kolem jakéhokoliv interaktivního předmětu, Joseph za ním jednak otočí hlavu a jednak se za doprovodu zvukového efektu v horním levém rohu obrazovky objeví blikající ikonka, vyjadřující činnost, kterou zde lze provést (otevřít, prozkoumat, promluvit si…). Obzvláště možnost prozkoumání je ve hře velmi častá. V takovém případě se přes celou obrazovku rozprostře detailní záběr zkoumaného prostoru a ovládání je z klávesnice předáno mrštné myšce. Specialitkou je pak ohledávání mrtvol, kdy se obraz v okruhu kurzoru asi třikrát zvětší a vy tak můžete tělo prohledat až s morbidností dokonale.

Nejdůležitější výbavičku detektiva Shamleyho tvoří elektronický diář, který lze vyvolat kdykoliv během hry stisknutím pravého myšítka. Tato šikovná multifunkční věcička v sobě obsahuje jak základní menu hry, tak i jednoduchou mapu pro rychlý přesun mezi lokacemi nebo automatický zápisník, kam se heslovitě zaznamenávají důležité údaje a objevené stopy o podezřelých či mrtvolách. Nejpodstatnější součástí diáře však je inventář. Sebrané předměty netradičně nereprezentují klasické kreslené ikonky, ale jen slovní názvy, jelikož Že by se nám pan starosta předávkoval prášky na spaní? prakticky celý diář pracuje pouze v „textovém“ módu (včetně mapy). Pro přehlednost jsou některé specifické předměty rozděleny do samostatných kategorií, jako třeba klíče, magnetické karty od hotelových pokojů, audio/video záznamy nebo přísady do jídla. Jediným problémem takto originálně koncipovaného inventáře je trochu komplikovanější a zdlouhavější kombinování předmětů, které ale naštěstí není příliš časté. Kompletní obsluhu diáře lze provádět jak myší, tak i na klávesnici.

Obtížnost Final Cut mohu vzhledem k použitému interfacu a logičnosti většiny úkolů označit za průměrnou. Vyskytne se sice několik patových situací, kdy nebudete chvíli vědět, jak dál, ale postačí opětovně a důkladně prohledat herní prostředí a řešení dříve nebo později objevíte. Během hraní narazíte na několik nebezpečných situací, během nichž můžete zahynout, ale i v tomto případě se nejedná o žádnou tragédie – hra vás sama vrátí těsně před tuto kritickou situaci. No a v neposlední řadě je pro vás připraven velmi decentní nápovědní systém. Pokud zhruba pět minut necháte postavičku nehybně stát na místě, objeví se na monitoru velmi krátký „záblesk“ s vyobrazením lokace, na níž je třeba něco důležitého vykonat. V souvislosti s průměrnou obtížností jsem měl velké obavy z malé rozsáhlosti hry, jelikož Arxelové slibovali pouze 20 hodin hraní a dle mých četných zkušeností bývají tyto údaje záměrně přemrštěné. I v tomto ohledu ale tvůrci dokázali překvapit – průměrná hrací Joseph při průzkumu Jordanovy kanceláře. doba totiž onu dvacítku ještě o několik hodin převyšuje.

Vizuální zpracování jsem již v recenzi nakousl, a tak mi nyní dovolte jej spolykat do posledního sousta, včetně těch kyselejších kousků. Mezi ty jednoznačně patří animace. Herní lokace v rozlišení 800x600 sice vypadají více než působivě, ale taktéž naprosto mrtvě. Až na polygonové postavy ve hře není rozanimováno téměř nic a když už ano, tak je výsledný efekt spíše úsměvný – třeba prachobyčejné otevírání dveří o třech animačních fázích, to v dnešní době dokáže vskutku pobavit. Tento nedostatek se tvůrci rozhodli vynahradit obstojným pohybem herních postav a několika dodatečnými celoobrazovkovými videosekvencemi. Ty jsou navíc doplněny desítkami krátkých záběrů z originálních Hitchcockových filmů, které se snaží na hráče zapůsobit v klíčových okamžicích děje. Jejich použití ale považuji spíše za takový malý bonbónek pro skalní Hitchcockovy fandy.

Ještě než se přesunu k závěrečnému hodnocení, musím vás informovat o prakticky jediné fatální vadě hry, kterou jsou takzvané „slepé uličky“. Abych byl konkrétnější, tak především ve druhé polovině děje se velmi snadno můžete dostat do několika situací, z nichž je jediným vysvobozením nahrání dříve uložené pozice. Neřekl bych, že se jedná o záměr tvůrců, ale spíše o sérii bugů, které testeři zapomněli vychytat. Jak jinak si lze vysvětlit, že výherní automat v kostele (farář je asi gambler :o)) jednou funguje a pak zase ne, nebo proč mi bylo Jedno z morbidních ohledání krvavé mrtvoly. odepřeno skočit do zahradního bazénku, když se bez toho kufru na jeho dně prostě nehnu z místa? Tyhle okamžiky pochopitelně vyústily v těžké zákysy a dokázaly mě vytočit natolik, že jsem musel hledat záchranu v NĚMECKÉM návodě (zlatý PC Translator), který mě alespoň ujistil v tom, že se snažím vykonat ty správné věci a že tudíž bude chyba někde jinde. Nezbývá tedy než vroucně doufat, že se brzy dočkáme nějakého patche, jenž všechen ten hmyz v programu rázně vyhubí.

Jelikož se drtivá část recenze nesla v pochvalném duchu, závěrečným verdiktem jistě nikoho nepřekvapím: Hitchcock: The Final Cut JE kvalitní a zábavná hra, která dokáže potěšit všechny milovníky neakčních adventur. Přesto se ale musím ztotožnit s tvrzením samotných tvůrců, že je jejich výtvor určen převážně pro Hitchcockovy fanoušky a znalce jeho díla. V žádném případě se nejedná o vysloveně komerční projekt, už jenom kvůli vcelku věrnému napodobení mistrova specifického stylu, do nějž nemusí proniknout každý z nás. Kdo však má Hitchcockovy filmy v oblibě, ten se do hry určitě zakousne s mnohem větším nadšením a dokáže velkoryse přehlédnout jak částečnou naivitu příběhu, tak i slabší in-game animace a snad i ony nepříjemné slepé uličky. Příjemnou zábavu.

Alfred Hitchcock: The Final Cut
Výrobce: Arxel Tribe
Vydavatel: Wanadoo
Distribuce v ČR: Dynamic Systems
Hratelná demoverze: BonusWeb.cz
Oficiální homepage: hitchcock.arxeltribe.com
Minimální konfigurace: procesor 333 MHz, 64 MB RAM, 600 MB HDD
Doporučená konfigurace: procesor 450 MHz, 128 MB RAM
3D karty: ano
Multiplayer: ne
Verdikt: Kvalitní a specificky pojatá adventura na motivy děl nejslavnějšího režiséra všech dob. Hitchcockovi fanoušci nechť si hodnocení ještě o 10% zvýší.
Hodnocení 75%

Autor:


Nejčtenější

Po šesti letech nezbylo z peněz z Kickstarteru nic, vývojář se zhroutil

Limit Theory

Ambiciózního vesmírného simulátoru Limit Theory se bohužel nikdy nedočkáme. Jeho jedinému vývojáři Joshi Parnellovi...

Herní rekordman má 1 720 platinových trofejí. Vypadá, jako kdyby nespal

Herní rekordman Hakam "Hakoom" Karim

Bahrajnec Hakam Karim, vystupující pod přezdívkou Hakoom, se stal oficiálním držitelem Guinnessova rekordu v počtu...



Chystaný seriál podle Zaklínače už zná představitelky Ciri a Yennefer

Netflix vybral herečku Freyu Allanovou (vlevo) do role Ciri z chystané...

Netflix vybral herečky do rolí dvou nejdůležitějších ženských postav chystané seriálové adaptace Sapkowského knih....

Podívejte se na záběry z natáčení scén pro brutální Mortal Kombat

Fotky ze zrušeného projektu Mortal Kombat HD

Když v roce 1992 vyšel první díl Mortal Kombatu, otřáslo to herním světem. Doslova gejzíry krve a brutální chvaty,...

České Mashinky přidávají nové dieselové lokomotivy a řadu vylepšení

Mashinky

Vývoj vynikající strategie Mashinky zdárně pokračuje vpřed. Nejnovější vylepšení hru nijak zásadně nemění, ale přidává...

Další z rubriky

RECENZE: Letošní FIFA sází na Ligu mistrů, jinak je vše při starém

FIFA 19

Zase o trochu lepší fotbal než v minulém roce, ale opět jistá pachuť z toho, že musíme platit plnou cenu za hrstku...

RECENZE: WarioWare Gold láká na tři sta hříček i svérázný humor

WarioWare Gold

Zlý, tlustý a po penězích toužící Wario je zpět v plné síle. WarioWare Gold baví prověřenou hratelností, spoustou...

Šťastný je ten, kdo si nepamatuje minulost? Recenze We Happy Few

We Happy Few

Dlouho očekávaná survival akce z dystopického světa je konečně tady. Má cenu se do ní pouštět, nebo si radši máte dát...



Najdete na iDNES.cz