Alley Cat byla původně vyvíjena tvůrcem známé klasiky Frogger Johnem Harrisem. Ten však nebyl s vývojem spokojen, a za kormidlo se tedy postavil Bill Williams (Salmon Run, Necromancer, Mind Walker), jenž hru určenou původně pro osmibitové domácí počítače Atari vydal pod hlavičkou společnosti Synapse Software již v roce 1983. Neporovnatelně větší úspěch však hra zaznamenala až o rok později, kdy ji na legendární systém DOS vydalo IBM. O kvalitách hry vypovídá především skutečnost, že její obliba trvala ještě mnoho let po vydání.
Zábava v uličce
O co v Alley Cat šlo? Hráč ovládal kočku, jejímž úkolem bylo v první fázi vyskákat po příhodně poskládaných popelnicích na dřevěný plot. Z plotu jste poté už mohli dosáhnout na prádelní šňůru a z prádelní šňůry konečně hupsnout do některého z otevírajících se oken. Tak snadné to ovšem nebylo.
Alley Cat
Alley Cat
Z popelnic vás mohla shodit některá ze zvědavě vykukujících koček, což bývalo dost nebezpečné. Zem byla totiž v Alley Cat skutečným nepřátelským teritoriem. Čas od času po ní totiž přecházelo věčně nakrknuté agresivní psisko, které se do vás pustilo s razancí a vzhledem šavlozubého tygra. Tedy pokud jste včas nevyskákali zpět do bezpečí. Ani tam ovšem nebyla o adrenalin nouze.
Na plotě a šňůře vás totiž neustále ohrožovaly projektily v podobě náhodně vyhazovaných kusů nádobí, které s animovaným BONG vaši nebohou kočku nemilosrdně knokautovaly pod plot. Ale když už jste se konečně do jednoho z oken dostali, začala ta pravá zábava. Bylo třeba splnit úkol v závislosti na tom, do jakého typu místnosti jste se dostali.
V jednom případě bylo nutné shodit klec s kanárkem, opeřence chytit a bez milosti sežrat. Jindy jste zase museli skočit do akvárka, spořádat všechny rybičky a vyhýbat se při tom elektrickým úhořům. Nebo důkladně vyluxovat žrádlo z misek spícím psům, aniž byste úhlavní nepřátele probudili. V paměti utkví i obří ementál s kupou myší, které jste museli obratným skákáním po sýru pochytat. Poslední typ místnosti obsahoval skříň s květináči, které vaše kočka bůhví proč prostě musela shodit na zem. Pozor jste si museli dát na hlídkujícího pavouka.
Alley Cat
Vtipné bylo i nikým neovládané koště, které v místnostech automaticky zametalo ťápoty nadělané kočičím vetřelcem. Dokázalo však i potrápit a elegantně vás vyhodit oknem zpátky ven. I v jednotlivých úrovních hlídkovali psí ochránci.
Kočičí nebe
Pokud se vám podařilo splnit úkol v dané místnosti, vrátili jste se ven a okna nyní vedla do kočičího nebe. Konec hry vás ovšem rozhodně nečekal. Obrazovka byla tvořena několika podlažími složenými z plných a „zlomených“ srdíček. Po těch plných jste se mohli volně pohybovat, těmi zlomenými jste propadávali dolů. Po stranách byla armáda nenechavých andělíčků neustále střílejících šípy, které po zásahu změnily stav srdce.
Úkolem bylo vyskákat do nejvyššího sedmého nebe za vaším vyvoleným (nebo vyvolenou?), což kromě neúnavných andělíčků značně komplikovaly také další kočky, jež vás z jednotlivých pater čumáky shazovaly dolů. Pokud se vám podařilo dostat se až na samý vrchol, následovala vtipná animace, získali jste další život a hra se vrátila zpět se zvýšenou obtížností. Stupňů obtížnosti bylo celkem třicet.
PC Speaker a CGA grafika
Alley Cat patřila do rodiny her s CGA grafikou podporující čtyři barvy. Zvuk obstarával klasický PC Speaker. Rozpoznat některé objekty byla celkem dřina, na druhou stranu některé animace byly vyloženě skvostné, především tancující koťata po několikátém dosažení sedmého nebe či škodolibě se šklebící psisko, co vám v předcházející chvíli natrhlo kožich.
Alley Cat
Alley Cat
Zvuková stránka představuje naprostou klasiku herních osmdesátek. Už úvodní melodie se zaryla každému fanouškovi hluboko do paměti, Alley Cat však excelovala chytře zvolenými zvuky, kterými u hráčů dokázala docílit potřebného efektu. Stačilo slyšet zvuk přicházejícího psa a hned jste věděli, že je zle. Rvačka se psem trhala uši, až vám bylo vašeho kočičího hrdiny líto. Vítězoslavné mlasknutí a melodie po dosažení „sedmého nebe“ zase dodalo pocit zaslouženého vítězství.
Rozmanitost a vtip
Je skvělé, když si hra dokáže jít vlastní cestou a Alley Cat představuje právě tento typ hry. Originální koncept a zvukový doprovod jí dodával na osobitosti. Jednotlivé místnosti se od sebe navzájem lišily, a tak můžeme mluvit o hře, která byla na svou dobu poměrně rozmanitá. Nezapomínejme, že mnoho her se tehdy soustředilo prakticky na úroveň o jedné obrazovce a jediný úkol, jenž se postupně stával těžší a těžší. To platilo i zde, ale v Alley Cat se„úrovně“ a činnosti měnily.
Bavila i nadsázka, vtip a všudypřítomné narážky na klasické kočičí neřesti. Kočka shazující květináče, požírající kanárky, myši, rybičky a psí žrádlo, to bylo něco, co působilo povědomě a zároveň zaujalo příjemnou hravostí a lehkostí. Her, v nichž se nestřílí a nezabíjí, je zoufale málo i v dnešní době.
Alley Cat rozhodně z povědomí hráčské obce nezmizela. Ještě v roce 2006 se Fabio „The Thinker“ Moro z AsetGames rozhodl hru poctít pokračováním, které věnoval Billu Williamsovi.
Vzpomínání zakončím smutným konstatováním. Je Alley Cat stále zábava? Bohužel spíše ne. Nároky hráčů se změnily a co bylo před třiceti lety považováno za rozmanité, se nyní velmi rychle okouká. Poté, co jednou dosáhnete nebe, zhlédnete animaci a projdete všechny typy úrovní, hra jednoduše přestává překvapovat. Jde o zábavu maximálně na hodinu pro připomenutí starých časů. Přesto si tato hra zaslouží velký respekt a místo v pomyslné síni slávy „herních osmdesátek“.
