Alpha Black Zero: Intrepid Protocol

S kvalitními taktickými akcemi se nesetkáváme každý den. Aktuální počin holandského týmu Khaeon běžící na enginu Serious Sama nás zavede do budoucnosti, kde budeme čelit konspiraci, zradě a křivým obviněním.

Komplexní týmové akce odehrávající se na povrchu členitých exteriérů rozhodně nepatří mezi nejzpracovávanější témata. Dokonalé vyvážení hratelnosti, kooperace týmu, umělé inteligence a v neposlední řadě také technického zázemí přinesli dosud snad jen čeští Hidden & Dangerous a i zde hra inklinovala spíše ke strategii než k regulérní akci. Letos si již na tomto tenkém ledě žánrů vylámali zuby Němci v nepodarcích Breed a Söldner a o to více jsme se zajímali, jak si povedou jejich nizozemští kolegové, tým Khaeon, jež právě vydávají poměrně zajímavé sci-fi dílko Alpha Black Zero. První dojmy, které jsme přinesli před pár měsíci, nebyly prosty několika závažných výhrad vůči hře samotné a ani finální verze neaspiruje na titul jasné koupě, ovšem zaslouží si hra skutečně vymáchání v kalných vodách Vltavy a udupání davem turistů neodhadnutelné národnosti?

Veškerá taktika se nejspíše vydala jen tak z nudy degustovat holandské sýry a ve hře po ní není ani stopy.

Třebaže chtěli tvůrci z Alpha Black Zero udělat něco víc, výsledek je jen klasickou akcí viděnou z pohledu třetí osoby okořeněnou čtyřmi týmovými parťáky. Veškerá taktika se nejspíše vydala jen tak z nudy degustovat holandské sýry a ve hře po ní není ani stopy. Kdo se těšil na rozsáhlé plánování a přepadové akce ve členitém terénu, který jinak velmi slušně ztvárňuje licencovaný Serious engine od chorvatského studia Croteam, ať si raději dá plátek goudy. Filozofie hry je jednoduchá – namířit si to k cíli striktně vymezeným údolím či chodbou, vléct za sebou čtyřčlennou partu poskoků a střílet hlava nehlava do všeho, co se pohne. Ačkoliv ne tak docela, poněvadž množství nepřátel se díky umělé inteligenci neodhodlá ani hnouti brvou v domnění „nehýbu se - nevidíš mě“. Nevadí, mozkové buňky si tentokrát vezmou dovolenou, leč čekali jsme dle slibů daleko více a navíc i ta zbylá, přímočará akce má spíš podobu okoralé kůrky než poctivého krajíce.

Nejpovedenější částí hry je příběh a jeho výprava. V daleké budoucnosti zažil vesmír nesmírný šok, a to ve chvíli, kdy se nefalšovaná kapitalistická rozpínavost odlepila od matičky Země a jala se kolonizovat jednu planetu za druhou. Netrvalo dlouho, než se projevilo, že jednotlivé kolonie nemají bez podpory stagnující mateřské společnosti šanci přežít. Výsledkem je bezpočet autonomních vesmírných bází, jež se staly povětšinou doupaty pašeráků a další havěti a které se marně snaží ukočírovat interplanetární vláda. Chvíle jako stvořená pro nástup hlavního klaďase, poručíka Kyla Hardlawa, jenž své zážitky popisuje netradičně retrospektivně zpoza lavice obžalovaného u vojenského soudu. Příběhové animace jsou asi nejzajímavějším aspektem, něboť se v nich, na rozdíl od zbytku hry, něco děje - postavy vypadají k světu a nepohybují se, jako by jim někdo do páteře namontoval otočné kolečkové křeslo. To samotné brífinky působí o poznání rozporuplněji. Sice poskytují přehršli doplňujících a zajímavých informací, ovšem několikaminutový nadabovaný text má onen uspávací efekt, který je tak charakteristický pro zápis ze zasedání vlády předčítaný v klingonštině.

Zajímavým nápadem jsou hlídky spících protivníků, jež se v případě rozruchu rychle sbírají k životu, většinou tváří v tvář právě odjištěnému granátu.

Interakce s týmem probíhá na úrovni individuálního či hromadného zadávání příkazů typu následuj mě, drž pozici a dalších. Ovšem jak již bylo naznačeno, není problém zadat na začátku mise první ze jmenovaných povelů a s přicmrndávači za zády projít úrovní jako nůž máslem. Na vině je především nijak závratná obtížnost, kdy lze nepřátele díky přehnané přesnosti zbraní ustřílet buď z dálky, nebo taktikou schovávání se do trávy, za kopec či roh, čímž je protivník natolik zmaten, že se raději sám stáhne a jme se v meditačním rituálu čumět do prázdna, v lepším případě do stromu nebo zdi. V protikladu k umělé inteligenci jsou zajímavým nápadem hlídky či celé tábory spících protivníků, jež se v případě jakéhokoliv rozruchu rychle sbírají k životu, většinou však tváří v tvář právě odjištěnému granátu. Inteligence hráčových souputníků je většinu času na slušné úrovni, cestu složitým terénem nacházejí bez problémů a v interiérech se občas velice sofistikovaně kryjí za překážkami. Ovšem když se v ojedinělých případech rozhodnou stávkovat, ani kulka v zadnici je nepřijme onu část těla zvednout. Nestává se to často, ale někdy je prostě nutné spolubojovníka zastřelit, neboť se s hláškou „Stále určuji vaši pozici…“ odmítá pohnout, i když mu hráč do tváře vyprázdňuje jeden zásobník za druhým.

O linearitě misí již řeč byla a i celkový styl hry se dá popsat lakonicky - bod A, bod B a koridor mezi nimi. Občas stezka v závanu osvěžení uhne k bodu C, ovšem ten je radno ignorovat, neboť jde jen o další zdržení a o růst rizika, že se v objevené lokaci zasekne hráčův spolubojovník nebo se nespustí skript indikující splnění cíle. Navíc jsou některé úrovně až monstrózně rozlehlé. Například hned ta první vrhne hráče do spleti nepřehledných a uniformních kaňonů, jimiž se bude proplétat více než hodinu. A přitom se jedná o pouhé dojití z jedné lokace do druhé! Jako by to nestačilo, ve hře není přítomna ani pořádná mapa, jen ukazatel směru k cíli, jenž v labyrintu údolí a průsmyků mnohdy míří na zcela opačnou stranu a nejednou se stane, že se hráč nechtěně vrátí na samotný začátek mise. Ne, pánové z Khaeonu, splácání obrovských map s několika roztroušenými bednami s municí není level design, ale pokus o sabotování příčetnosti hráče. S postupem času sice narazíme na několik povedených (většinou interiérových) úrovní, jejichž variabilita spočívá především ve faktu, že často cestujeme mezi planetami, ovšem prostor mezi nimi vyplňuje pouze nic neříkající šeď.

Kvalita technického zpracování je definována relativní zastaralostí Serious enginu, z něhož však tvůrci při zobrazování exteriérů doslova ždímají krev. Členitý terén, tráva, to vše vypadá, když ne dobře, tak alespoň průměrně, ovšem problém s uniformitou prostředí se tím neřeší. Dále je vhodné vypíchnout pohyb hlavního charakteru. Říci, že Kyle Hardlaw chodí divně by byla chyba. On totiž nechodí, ale tančí jakousi minimalistickou variaci kozáčka a přitom se záhadně sune kupředu. Alpha Black Zero nelze doporučit ani vymetačům kdejaké LAN párty, neboť hra nabízí pouze kooperativní procházení singleplayerových misí. Jediné doporučení má snad cenu pro okultisty. Pokud totiž hlavní hrdina zemře, hráč je automaticky převlečen do kůže nejbližšího spolubojovníka (ručně se přepínat nelze), avšak v následující animaci již Kyle bez okolků vstává z mrtvých.

Kvalita technického zpracování je definována relativní zastaralostí Serious enginu.

Verdikt: Alpha Black Zero ukazuje, že zajímavý nápad a licencovaný engine k řádné hratelnosti rozhodně nestačí. Výsledek není úplně špatný, ztratit několik hodin u hry bezesporu lze, ovšem nepůjde o zábavu, ale o pouhé pobíhání stereotypními lokacemi kořeněné občasným opovržením nad umělou inteligencí nebo technickým zpracováním. Čekali jsme rozhodně více.