Je tomu již drahná doba, co jsme na našem webu recenzovali originální hudební hříčku s názvem Frequency. Rozplynuli jsme se nad tím, jak kvalitní a zábavná hra může vzniknout ze smísení jednoduché grafiky a geniálního herního principu s hutným mixem nekomerčně laděných hudebních tracků. Nejeden pařan tehdy propadl této prazvláštní hře, kladoucí důraz na rytmiku a hudební sluch. I když globálně si tohoto bryskního titulu všimlo malé procento hráčů, tvůrci vystřelili do světa několik noticek o svém dalším snažení a my netrpělivě očekávali, cože to z nich vyleze. Po několikátém zpoždění vydání se objevilo na pultech pár kousků, které ihned zmizely; do redakce nedorazil ani jeden a nám se teprve nyní tento titul zadařilo ulovit na bazaru. Omlouváme se tedy za poněkud zpožděnou recenzi…. Ale k věci!
Ty, kteří náhodou netuší, jakže se vlastně Amplitude hraje, odbudeme pouhopouhým odkazem na recenzi jejího staršího sourozence – Frequency. Zde máte hrubý popis všech principů a vězte, že Amplitude funguje na úplně stejných základech… My ostatní se rovnou budeme věnovat změnám, které přineslo pokračování.
Samotná hra je mnohem členitější, než minule. Už v prvním menu přibyla Sony ohlášená novota – online možnost hraní a stahování remixů všech skladeb. Evropská podpora on-line PS2 je tak trochu mimo mísu; starý kontinent k ní dospěl notně opožděně a nejeví o ni ani seriozní zájem tak, jak se předpokládalo.
Můžeme vám v tomto módu hry garantovat opravdu výbornou zábavu, obzvláště když ještě vybíráte ze tří různě náročných variant hudebního duelu.
V našich zemích, občas srovnatelných s něčím podobným, jako je nejeden „pozadoidní“ sousedský kousek z východního bloku, je situace ještě prašivější. Pro nepražské oblasti opožděné české republiky může díky jedné monopolní společnosti téměř nepraktikovatelná featurka potěšit pouze ty šťastné výjimky, vlastnící modem k PS2 v kombinaci s rychlým připojením (kdy už se konečně velký Telecom smiluje nad mou rodnou dědinou a podaruje ji laskavě rozumnější ústřednou; hlavně, že jsou sdělovací prostředky zaplněny scestně úžasnými reklamami; ne já nechci ISDN!!!!). Takže z on-line podpory zas tak na větvi nejsme, přátelé. Dejme tomu, že tak všeho všady 5 a půl Čechů o život stahuje remixy svých řídce se vyskytnuvších evropských on-line kolegů a zkouší je úspěšně zkompletovat.
Podstatným rozšířením jsou pro nás možnosti multiplayeru (1-4 hráči); ten se rozrostl o zajímavou položku – Duel. Dva hráči fungují každý v jednom poli. První vyklepe v dané skladbě vzor a druhý jej v následující sekci musí zopakovat. Můžeme vám v tomto módu hry garantovat opravdu výbornou zábavu, obzvláště když ještě vybíráte ze tří různě náročných variant hudebního duelu. Klasická hra dvou hráčů, kdy si oba soupeři po všech odkrytých sekvencích nástrojů lezou do zelí, vzájemně škodí a lámou
skóre, zůstává nepozměněna a zaručuje také velmi slibné rozptýlení.
Pro ty z vás, kteří se nespokojíte pouze s vyťukáváním předdefinovaných skladeb a notně bahníte po vlastních cover-verzích, je přítomen mód remixu. Své mixlé kousky si můžete ukládat na kartu a následně nechávat rodinné příslušníky trápit své pahýlky a sluchové orgány jejich kompletací. Ve zmiňovaných multiplayerových modifikacích se překvapivě objevila také možnost remixu ve dvou.
Hlavními změnami pro naši PS2 off-line zemičku jsou tedy single-playerová vylepšení. Prvním a nejviditelnějším krokem jinam je rozdělení celé hry na několik míst, kde si postupně musíte určitým bodovým
skóre odemknout bonusové tracky a posunout se tak dále. S touto možností koresponduje i notně vylepšená, jiným systémem stavěná pestrobarevná a opět lehce psychotropní grafika. K té se ještě vrátíme. Vy se tedy s pomocí virtuálních tubusů posunujete v rovných 5 lokacích a kompletujete v každé z nich 3 povinné a jednu bonusovou skladbu.
Můžeme být rádi, že se titul nezvrhnul až do té nejhustější břečky bohapusté komerční tvorby, kde se pachtí kostlivci z rodiny Jacksonů či exhaltované pubescentky bez hlasu
Třešničkou na dortu je podle tvůrců množství obtížností, které můžete absolvovat; nám osobně to spíše připadá jako násilné a nucené prodlužování herní doby titulu. Amatérsky primitivní mellow (kterou dokončí i osoba s téměř absolutním hudebním hluchem, neurotickými okončetinami a pěti dioptriemi), lehká normal, náročnější brutal (která se dá včetně tréninku – opakování skladeb dohrát za nějakých 6 hodin) a naprosto nelidská a k ovladačům bezohledná insane, jež již svým názvem jasně značí směr do Bohnic.
Motivací k projetí všech skladeb a obtížností vám jistě budou modely postaviček, které si můžete poté upravovat dle svého vkusu. Sympaticky ujeté Freqy z minulého dílu vystřídaly 3D modely ulítlých DeeJays. Jsou větší, jsou pestřejší a v každé aktuální sekvenci třímají odpovídající hudební nástroj. Pitvoří se, pohupují a je s nimi docela legrace.
Tak a změny máme kompletně za sebou.
Kamenem úrazu dle našeho skromného názoru může být snaha o hudební odklon od elektroniky k mnohdy hardcore kytarovkám a poměrně nevyvážený mix různých stylů. Sony se tentokráte snažili zřejmě zaujmout širší část hudbymilovných tvorů, pročež vytvořili pelmel skladeb mířených lehce směrem k mainstreamovým uživatelům. Extrémem budiž například výskyt vláčné a hudebně nepříliš nápadité skladby od Pink oproti pekelnému nářezu deviantních Slipknot, kde Pink je dnes již záležitostí komerčních mas a druhá jmenovaná kapela stále odvážně a bez servítek brázdí nezávislé vody hardcorové hudby. Ostatně poněkud křečovitě sestavené kompilace si povšimnete sami z podrobného seznamu všech interpretů ke konci naší recenze. Přese všechny výtky ovšem můžeme být rádi, že se titul stále nezvrhnul až do té nejhustější břečky bohapusté komerční tvorby, kde se pachtí kostlivci z rodiny Jacksonů, exhaltované pubescentky bez hlasu, jako je např. Britney či haldy vemlouvavých rádoby drsňáků, mizících v propadlištích dějin s jedním jediným hitem. Shrnuto a sečteno: Frequency se svým repertoárem i přes své stáří jednoznačně vede svou celistvostí a vkusně vybranými skladbami.
|
Ještě se vraťme ke grafice. Ta byla oproti jednodušší Frequency rozšířena o mnoho světelných efektů a 3D objektů. Namísto pouhopouhých ukazatelů máme na obrazovkách raketku, pálící lasery ze tří hlavní do bodů v rytmických sekvencích – ty už nerotují v kole; jsou v jedné ploše. Arény jsou pestřejší, a občas opravdu budete mít dojem, že lidé, kteří tohle všechno spáchali, byli opravdu silně pod vlivem psychotropních látek. Smrště barev, videa, světla…. a do toho všeho již zmíněné pitvořící se postavičky DJs.
Jak bychom tedy měli shrnout naši recenzi na pokračování originální Frequency? Celkově vzato na nás působí jako k davům se klonící pestrý datadisk, který byl rozšířen o několik vizuálních prvků. K masám směřuje hlavně díky své hudební pestrosti a příklonu k frčícím kytarovkám, přičemž větší nádech elektroniky by rozhodně nebyl na škodu. Rozhodně si ale nemyslete, že jsme Amplitude takto hodnotili proto, že máme hudební vkus táhnoucí k elektru. Právě naopak, autor recenze tíhne spíše k etnice a jazzu, ostatní členové redakce zas ke kytarám, jenže k takovému typu hry se prostě zákonitě hodí klubová klasika z prvního dílu mnohem, mnohem více.
| Amplitude | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
