Nevím čím to, zda špatnou konstelací hvězd na obloze, či začínajícím nepříjemným podzimním počasím, ale v poslední době raší na podhoubí zvaném "počítačové hry" čím dál tím více prašivek a hříbků prokousaných skrz na skrz červy. Rád bych vás varoval před dalším kouskem do smaženice, po jehož požití by vám už nepomohlo ani pořádné vypumpování žaludku. Přesto, abych se s vámi mohl podělit o nepěkné zkušenosti s novou hrou Animorphs, musel jsem se, chtě nechtě, pustit do připravené krmě. To víte, co bych pro Vás neudělal :-).
Animorphs v sobě kombinují dnes rozšířené míchání různých žánrů, což je cesta poměrně dosti kamenitá a obtížná na zvládnutí. Jak se dalo očekávat, první obtíže se zdoláním strmé skály skončily s roztříštěnou lebkou. Ale vezměme to z trochu opačného konce - Animorphs, stejně jako všechny ostatní hry, jsem si ve své mladické nerozvážnosti sám vyžádal od našeho pana šéfredaktora. V jaký to hluboký omyl upadl můj člověk, když nainstaloval a poprvé spustil slátaninu akce, RPG a adventury. Čekal jsem totiž mnohem, mnohem víc, když se hry ujala samotná Infogrames. No jo, peníze hýbají, peníze cinkají, peníze ovládají, víc už snad není třeba dodávat.
Příběh o bandě mladistvých, kteří se dokáží proměňovat v různá zvířata, s nimiž se dostanou do kontaktu, mě nikterak nezaujal. Bohužel (či snad možná naštěstí) Animorphs neobsahují titulky, čili tajemný hlas třináctiletého vypravěče mě jaksi nekonsternoval. Ale pokračujme - matičku Zemi napadli ohyzdní mimozemšťané a nějakým šíleným omylem ji zachraňují zrovna naši puberťáci. Co naplat, když už jsme na tom takhle špatně, to snad raději ať nejsme vůbec. No nic. Děj jasně ukazuje, pro jakou věkovou skupinu jsou Animorphs určeni a pro kterou ne. Tímto v žádném případě nechci nijak hanit hry pro mladší, pokud ovšem nepostrádají ingredience nutné pro zajímavou a zábavnou hru, což ovšem Animorphs postrádají.
Ať si říká sousedka odvedle co chce, když už se všechno přesouvá (či přesunulo?) do 3D, bez kvalitního enginu se hra z roku 2000 neobejde. U Animorphs mi zprvu vadil především po estetické stránce. Zemi většinou tvoří jedna velká placka ohraničená dalšími plackami, které tvoří kraje scény. Hned od začátku dohlédnete z jedné strany na druhou, takže se nemusela použít ani mlha, že by se dala krájet. Přesto svoji rychlostí se s Ferrari zrovna porovnávat nemůže, možná tak s trabantem vašeho dědy v kůlně. Scenérii dále tvoří romanticky nechutný rybníček, pár stromů, kůlna a tři čtyři baráky. Vše uzavírá plachtící pták na obloze. Nebo jinak - dětské hřiště, pár krychlí coby šatny, větší barák a konec. Objekty jsou 
precizně vyšperkovány texturami, jež si v barevnosti v ničem nezadají s obsahy žaludků, které s nehoráznou pravidelností zdobí blízké okolí Hlavního nádraží. Hranice nechutnosti zlomkově přesahují, snad v pouhém návalu nanicovatosti, ovládané děti, mimozemský šmejd a hlasy dětí, které si v náporu na ušní bubínky říkají o podříznutí hrdla. Dekadentní.
V očích spravedlivých žel neobstálo ani zakomponování ovládání do programu, neboť postavy provádějí všechno možné, jenom ne to, co si přejete. Myslel jsem, že zvládnutí základních elementů - chůze, běh, skok, otáčení do stran - patří mezi prvotní nezbytné předpoklady. Můj člověk se zmýlil podruhé. Úvodní zkoušku, kdy jsem coby tygr ve vražedném časovém limitu zdolával nepříliš inovační trasu, bych ještě přežil vcelku bez újmy na zdraví. Ovšem skákání gorily po střeše mě donutilo pořádně zatnout zuby a čekat, až vyprchá vztek. Nikoli kvůli mé neschopnosti, ale díky zběsilému ovládání hodícího se tak akorát do ranného středověku a ne do našeho století. Enginu totiž činí velké potíže vyrovnat se s bednami a dalšími překážkami na střeše. Navíc skok v prostoru na více úrovních byl zřejmě pro programátora příliš tvrdý oříšek. Gorila si skáče dle svého uvážení, klouže po bednách podle programátora, škoda jen, že na hráče už toho moc nezbylo.
Logické problémy a řešení hádanek - aneb další odstaveček sám pro sebe. Vše probíhá na velmi jednoduché bázi nápovědy a následném provedení akce. Postavy vám totiž během hovoru, jen tak mimochodem, řeknou, jak dál ve smyslu "Bylo by dobré sebrat tenhle klíč" a podobně. Unikají-li vám souvislosti, stačí zmáčknout klávesu "h" a hra už vám, za mocného nájezdu kamery, sama vyklopí co dělat. Pár příkladů pro názorné představení. Hele, na zemi se válí klíč, ovšem pozor, velmi rafinovaně ukryt za rohem stodoly. Uff, to byla dřina, ale co teď s ním? Že by nějaká souvislost s truhlou "náhodou" o pár metrů dále, postavenou kousek od stromu a baráků? Nechejte mě chvilku přemýšlet. Už to mám, zkusím tím klíčem otevřít tu truhlu! No nejsem geniální? Ovšem teď trochu přitvrdíme. Místnost s počítačem a dveřmi zamčenými na kód. Zapínám počítač, ale píše mi to, že by bylo dobré vložit nějaké CD. Vůbec si nejsem jist výsledkem, ale zkusím tedy na počítač použít "opravdu velmi lehce přehlédnutelný" CD disk vedle v poličce. Ho, vypsalo mi to záhadný kód "1234". Mám jej vyťukat do elektronického zámku dveří? Bingo, no nejsem fakt geniální?
Trochu atypicky si schovávám to nejlepší ze hry, souboje, až na samotný závěr. Ne že by bojový systém překypoval nespočtem nových nápadů, leč zápas s nepřáteli ve mně, asi jako jediná věc na Animorphs, zanechal kladný dojem. Bitva probíhá na kola, kdy přímo proti sobě stojí vaši svěřenci a nepřátelé, přičemž musíte pohotově reagovat, neboť každé kolo omezuje časový limit. Za pomoci kláves vyťukáváte různá komba, jež pak vaši zvířecí bojovníci uskuteční. Ze začátku jich samozřejmě moc neznáte, ale časem to přijde, zhruba stejně, jako se dostavila nuda, čili pohasla i tahle poslední světlá jiskřička. O nějakém vývoji postav nemůže být ani řeč. Tak či onak, cílová skupina již byla řečena v recenzi, ovšem pochybuji, že u nás dokáže většina hráčů tak do čtrnácti let porozumět mluvenému slovu bez titulků. Tím pádem nemá hra pro hráče v ČR valného významu a Animorphs se tak plazí blátem pryč do stoky, jež končí v propasti zapomnění, v propasti herního braku.
| Animorphs | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
