Dan Jarocký - Hodně jsem se zapotil u robustní Ninth Sister ze Star Wars Jedi: Fallen Order. Zbylé boss fighty už paradoxně takový problém nepředstavovaly. Soubojem proti Ninth Sister jsem se ale vyloženě protrápil. Úplně bezstarostná nebyla ani cesta v jinak vynikajícím Ori and the Will of the Wisps. V tomto případě by se našlo tužších soupeřů vícero. Vyzdvihnout si určitě zaslouží třeba atmosférický souboj v úplném závěru hry.
Death Stranding
Honza Srp - Musím dát Danovi za pravdu, Ninth Sister je strašná mrcha. Celou hru jsem proběhl na nejtěžší obtížnost, ale vypadá to, že finální titulky kvůli ní nikdy neuvidím.
Loni mě ještě docela potrápil i Higgs z Death Stranding, stačilo si dát ale pauzu a poté vyzkoušet úplně jiný přístup.
A do třetice ještě uvedu hlavního záporáka v Yakuze 0. Toho jsem sice zvládl na první pokus, ale jen tak tak. Ta představa, že bych kvůli nákupu dodatečných léčivých prostředků musel znovu absolvovat více než hodinu dlouhou poslední kapitolu, mě děsí ještě teď.
Ondřej Martinů - Naprosto nejdrsnější bossy, kterými jsem ochotný ničit si nervy, má Hollow Knight. Třeba takoví Watcher Kinghts, kterých je celkem pět po sobě během toho jednoho souboje, to bylo pořádné peklo. Mám takový pocit, že při prvním průchodu hrou na PlayStationu mi kvůli té hře začaly zlobit páčky na gamepadu z toho všeho urputného snažení. Drsné souboje, zejména ten finální, měla také Alice: Madness Returns, u toho jsem se také kdysi pořádně zasekl.
Alice: Madness Returns
Obecně ale nejsem typ, který by nějaké drsné výzvy vyhledával a pokud se na nějakém pořádně tuhém bossovi zaseknu, tak raději zalovím na Googlu nějakou taktiku nebo zkrátka snížím obtížnost, protože po jisté době mi to začne připadat jako plýtvání časem. U her chci odpočívat, a ne se vztekat. O to víc pak dovedu ocenit hry, které na normální obtížnost mají férové souboje s bossy, u kterých třeba dvakrát třikrát zemřu, ale napočtvrté už přesně vím jak na ně. Vzorovým příkladem je právě nedávný Ghost of Tsushima.
Michal Mlynář - Hned první bossovský zápas ve Winning Eleven na Nintendu DS (nebo to bylo už 3DS?). Specifická ovládací metoda tomu rozhodně nepomáhala a všelijaké ty různé boostované super/charged/kdovíco manévry to dorazily. Lidi mi psali přesné postupy včetně videí, jak co ve které situaci či fázi zápasu udělat, ale zkrátka mi to nešlo. Moje zoufalství došlo tak daleko, že když se mi to nakonec přece jen podařilo, tak jsem z toho vlastně ani neměl radost.
Quadrax
2. Toto není přímo boss, ale zasekl jsem tam na skoro rok. Už nevím, která úroveň to přesně byla, ale někde mezi 70. a 80. levelem v prvním Quadraxu byl jeden, který jsem nedokázal vyřešit ani zaboha. Mezitím jsem odehrál spoustu jiných her a ke Quadraxu se průběžně vracel, ale neviděl jsem ani náznak správného řešení. A pak to jednou přišlo. Zase jsem si k tomu po nějakém čase sedl a hned při prvním pokusu jsem udělal chybu, díky níž jsem naprosto jasně uviděl správný postup. Při druhém pokusu jsem se seknul o jedno posunutí bedny a při třetím bylo hotovo. Cesta do posledního patra záhadné věže a tedy k úspěšnému dohrání byla volná.
