Ondřej Zach - Na herních časopisech jsem vyrostl. Nejprve Excalibur, pak Score a nakonec i Level – ty pro mě byly nejdůležitější. Kupoval jsem všechno a myslím, že stopa, kterou v devadesátkách zanechaly, je tu patrná dodnes. Bylo to úžasné období spojené s báječnými hrami i tím, že se formovalo něco nového. Excalibur skončil už dávno, Score jsem léta neviděl a z Levelu si vybavím jen Jámu pekel od budoucího českého prezidenta Dana Vávry, která má oproti zbytku časopisu šťávu. Ať už s ním souhlasíte, nebo ne.
Pohled na britský Retro Gamer
Pravidelně kupuji, respektive mám předplacenou jen papírovou verzi britského Retro Gameru. Zavzpomínám si tak na gamesy, které jsem kdysi hrával, místo abych běhal po hřišti, randil s holkama, cvrnkal kuličky, či ztrácel čas s podobnými jinými nesmyly. A nejen to. Dozvím se spoustu věcí ze zákulisí a přečtu si o hrách či systémech, které mě úplně minuly. A že toho je. Za mě dobrý!
Jakub Žežule - Pouze výjimečně. Informativně jsou zajímavé anglicky psaný Game Informer, Retro Gamer a německý GameStar. Vše lze odebírat i digitálně pro tablet. Sám nic předplaceného nemám, ale Retro Gamer už mě párkrát skoro ulovil.
Ondřej Martinů - Herní časopisy jsou v podstatě to, co mě k psaní přivedlo. Už na základní škole okolo roku 2003 jsem začal číst GameStar a vzhledem k tomu, že jsem pak pravidelně k narozeninám dostával předplatné, jsem u něj zůstal až do jeho konce (2006). Poté jsem chvíli hledal náhradu, nejdřív jsem asi rok a půl odebíral levnější Doupě, sem tam jsem si koupil nějaký Level a Score. Nakonec u mě vyhrálo Score, které jsem pak předplácel snad další 4 roky, hlavně kvůli plným hrám. Dnes už papírové časopisy skoro nečtu, i když ještě rok zpátky jsem se snažil číst alespoň při cestě do práce, to naopak zase vyhrál Level.
Michael Mlynář - Zhruba před dvaceti lety jsem si kupoval všechny, které u nás vycházely a později jsem měl něco i předplaceného z Anglie. A dnes to mám přesně naopak: občas se mi nějaký časopis do ruky dostane, ale sám jsem si už několik let žádný nekoupil. Vlastně ani nevím, kolik jich u nás dnes vychází. Já vím o dvou, přičemž co si tak vzpomínám, tak ze stylu toho jednoho jsem vyrostl už někdy v jednadvaceti. Ale třeba jsem jen suchar. No a ten druhý je na mě dnes už zase příliš intelektuální. Ale třeba jsem jen křupan.
Každopádně není to u mě tak, že bych si časopisy nekupoval, protože „přece všechno je na netu a navíc ještě mnohem dřív“. Naopak, tiskoviny obecně čtu rád. Jako mnoho jiných lidí čumím celý den do monitoru v práci, takže si pak s chutí přečtu něco na papíře. Ale tak nějak se mi ani jeden český herní časopis netrefuje do vkusu. Pubertu mám za sebou bohužel už dávno a vedle toho mě nezajímají ani pixelartové šaškárny, ani například vývojářské deníčky někoho, kdo udělal nějakou hru na mobily, nebo kam že to vlastně.
Chci si zkrátka číst o hrách, které mě zajímají, stylem, který mě nebude přivádět do rozpaků. A do toho se mi ani jeden český časopis netrefuje. Ale má to i jednu výhodu: časem jsem totiž dospěl do stadia, že si o hrách sice moc nečtu, ale o to víc je hraju.
Jan Lysý - Pro mě byly papírové časopisy za mých mladých let modlou. V době, kdy jsem ještě neměl ucházející PC mašinu (později jsem přesvědčil rodiče, že kvůli škole nutně potřebuji Pentium 75, ale to je už jiný příběh) to byla jedna z mála šancí, jak se alespoň trochu ponořit do světa nejnovějších her. Každý den jsem tak kontroloval trafiku a čekal, až vyjde Score, Level, Excalibur nebo GameStar a já si užiji recenze, které někdy vlastně ani nebyly moc informativní, ale byly spíše ukázkou „básnického střeva“ autorů, kteří byli námi geeky považováni za idoly.
Ta doba už je ale dávno pryč a aktuálně nekupuji žádný tištěný časopis, nicméně se přiznám, že mám asi ještě některá čísla zmíněných časopisů někde schovaná, abych si někdy mohl připomenout ony „staré dobré časy“.
První čísla papírových herních magazínů Level a Score
Jan Srp - Vyrostl jsem na starých Score, recenze Andreje Anastasova považuji dodnes za ty vůbec nejlepší, co u nás kdy vznikly. Do té doby jsem ani neměl tušení, že existují i jiné tituly než Prince of Persia nebo závody od Accolade. Ani to, že hry nejsou zdarma a ve skutečnosti se prodávají za spoustu peněz. Tehdejší atmosféra redakce jako party lidí, která si dělá, co chce a nikdo jim do toho nekecá, mi naprosto uchvátila. Ne, hry tehdy nebyly lepší, my jsme si je ale díky minimu ostatních starostí uměli více užít. Po výměně tehdejší redakce jsem přešel ke konkurenčnímu Levelu, u kterého jsem vydržel mnoho let.
Co se týče informační hodnoty, nelze mít výhrady a hry zdarma se tehdy rozhodně hodily, ale už to rozhodně nebyla srdeční záležitost a ani teď nevím, kdy jsem toho nechal.
Znovu jsem se k němu vrátil po jeho restartu, dokonce jsem si ho i na rok předplatil, abych autory podpořil. Na můj vkus se ale tehdy už snažili být zbytečně solidní a dospělí. Jako kdyby si v redakci nechtěli přiznat, že si vydělávají psaním o videohrách a mermomocí z nich chtěli udělat vážnou věc. Jako kdyby si lidi po třicítce raději než o zážitcích z porcování kakodémonů četli články typu o vývoji her na Matfyzu či o problematice financování pomocí dotačních programů. Mám to přesně naopak, dospělých témat mám plný život a od her chci hlavně zábavu, 300 hodin na Bladuru už si prostě neurvu (ale stejně to zkusím).
Od té doby, co píšu pro Bonusweb na plný úvazek, už ale české časopisy prakticky nesleduji a vzhledem k tomu, že jde teď o naši konkurenci, se k jejich kvalitám vyjadřovat nebudu. Ze zahraničních si občas rád prolistuji Retro Gamera.
Jan Kouba - Dřív, když jsem byl ještě na základní, střední škole, tak to byla moje variace Playboye. Začínal jsem Excaliburem, pak Score, Level, GameStar, PC Gamer. Každý měsíc jsem se těšil na nový nášup čtení a informací z herního světa. Nutno dodat, že mou léta opečovávanou sbírku matka před lety vyhodila do sběru při debordelizaci půdy a já doteď marně hledám první číslo Score.
Dan Jarocký - Poprvé jsem začal herní časopisy vnímat v letech 2005 a 2006, kdy se mně dostalo několik čísel Doupěte. Více než samotné recenze a další textový materiál jsem se tehdy zajímal o demoverze a plné hry na přiloženém DVD. Spoustu času jsem strávil například u závodů Total Immeration Racing, RC Cars a TrackMania Nation. Po konci Doupěte přišlo poměrně dlouhé období, kdy jsem herní časáky četl pouze nahodile. Až pár let zpátky jsem začal odebírat Level, který mě zaujal řadou tematických článků a zajímavých rozhovorů.
Petr Zelený - V době, kdy byl internet v plenkách (a ještě pár let potom), jsem herní časopisy hltal. Nikdy jsem nebyl elitář, abych kupoval jen Score, Level nebo Excalibur, bral jsem všechno, co se mi dostalo do pracek. Někde doma u rodičů ještě ty štosy možná jsou. Teď už časopisy nekupuju a nevyhledávám, jsou už na mě asi moc pomalé a informace v nich rychle zastarávají. Ale nostalgie je v tomhle případě hodně silná.
Kupujete ještě papírové herní časopisy?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 25. dubna 2020. Anketa je uzavřena.
