Po zhlédnutí názvu hry se mnohým z nás vybaví spíš oblíbená hudební skupina než samotná, nepříliš očekávaná hra od Konami a ExtremeFX. A hned na začátek musím říct, že tomu tak zřejmě i zůstane, jelikož Apocalyptica, přes svůj velký potenciál, nezíská v hráčské obci nijak širokou oblibu. Svůj názor se pokusím obhájit na následujících řádcích a posuďte sami, zda se vám investice do ní vyplatí.
Intro, které se, přes nevelkou kvalitu a podivné rozpoložení barev, docela povedlo nás seznámí se situací nastalou ve futuristickém světě, kde se na opuštěné zemi moci chopil Neo-Satan se svými četnými pohůnky a plánuje zde ovládnutí vesmíru či co a vy v roli jednoho z božích pomocníků máte za úkol ho navždy vyprovodit do domova důchodců. Ač se hra svou vizi snaží představovat jakkoli, jedná se o staré a léty zkoušené schéma boje dobra se zlem, které se však tentokrát, trochu netradičně, obléklo do náboženského hábitu a právě tato vlastnost je nám v reklamních materiálech předkládána snad jako největší plus. Bohužel není vše zlato, co se třpytí a jak už jsme řekli, něco podobného jsme viděli již milionkrát. Navíc jsou biblické prvky do hry implementované bez ladu a skladu, z mnohých scén je vidět její nepochopení a zabíhání k nejrůznějším pseudovariantám Knihy knih. Pro mnohé by to nebylo zase až tak špatné, nebýt toho, že pro křesťansky založené zákaznictvo se jedná o paskvil (hlavní designer si v jednom z rozhovorů dovolil říci, že i je by 
rád zaujal) a ostatním se příběh může zdát podávaný s přílišnou a nepřesnou vážností, která se ke hře podobného typu, tedy akční rubačce ve všech směrech, nehodí.
Přesto by tento samotný herní styl někoho zaujmout mohl, musel by však být mnohem lépe provedený, alespoň tak jako v Jedi Academy, který rovněž funguje jako jeden ze vzorů hry, ale povedeného okopírování se dosáhnout nepodařilo. Hráč se ujme jedné z šestnácti postav, s níž pak prochází na osmnáct úrovní. Akce se omezuje na dva útoky, jeden sečný, nejčastěji prováděný za pomoci meče a druhý střelný. První jmenovaný se pak stane středem zájmu, jelikož střelná zbraň má striktně omezený zásobník, který se velice rychle vyprázdní a ve velice nepřehledných soubojích nepřijde takřka ke slovu, tedy v případě, že hrajete za templáře či jeptišku, o čemž si povíme později. Boj je skutečně velice chaotický, což je způsobeno jak nevhodně zvolenými barvami, jejichž kombinace je tak nešikovná, že se vám ve vetší vřavě ztratí postava mezi nepřáteli i parťáky, tak i lehce neohrabaným ovládáním, jež nereaguje vždy nejpřesněji, což se později může stát osudným. Jak už jsem napsal, boj se časem zredukuje na bezhlavé sekání, kterého dosáhneme zběsilým mlácením do myši. V případě, že do placu přidáte i nějaké ty pohybové klávesy, dočkáte se časem nějakých těch komb, jichž si však ani nevšimnete.
Výběr postav je tedy netradičně široký, šestnáct charakterů se jen tak nevidí, ale radost zhatí skutečnost, že se vlastně jedná jen o čtyři typy, které disponují rozličnými, rádoby autentickými jmény. Ve hře najdeme templáře, silné to bojovníky na blízko, stejně tak by se daly popsat jeptišky, jichž však využijete i při kouzlení. Tuto parketu ale ovládají ze všeho nejvíc serafové, což jsou poloandělé, kteří vedle magie disponují i vysokou rychlostí, jelikož za pomoci jakéhosi jetpacku levitují ve vzduchu. Poslední třídou postav, nepříliš zapadajících do herního prostředí, reprezentují droidi, kteří disponují především svým silným kanónem. Nutno říci, že, i když si vyberete jakýkoliv charakter, hra vám přidělí až tři spolubojovníky jedné z dalších tříd, kteří, v případě, že zemřou, za chvíli opět obživnou na posledním aktivovaném spawn pointu. Toto platí i postavu a jedná se o poměrně zajímavou skutečnost, která má co dělat s multiplayerovým zaměřením hry. Příběh figuruje sice i mezi misemi, kde se objevují velice nehezké animace, ale je zde vidět jeho strojená poslepovanost z mnoha prvků. Dá se říci, že singleplayer, přestože byl autory hypován stejně jako hra více hráčů, je šitý horkou jehlou.
To dokládá i design map, které se dají spíše než úrovněmi nazvat 
arénami pro multiplayer, kde je mimochodem využijete také. Jsou tedy nejrůzněji provázané a může se vám stát, že se budete pohybovat pořád dokola. Přesto si arény zaslouží jistou pochvalu, jelikož patří k tomu nejlepšímu, co můžeme v Apocalyptice nalézt. Jejich design se povedl, jsou veskrze vyvážené a mnohdy narazíme i na pěkné prvky jako jsou rozsáhlé katedrály či různá další interesantní prostředí. Abychom si však dobře rozuměli, v žádném případě se nejedná o špičku žánru, ale v porovnání se zbytkem laskomin, které hra nabízí si pochvalu zaslouží. Ve všech osmnácti levelech dostaneme určitý seznam úkolů, které se musí splnit. V průběhu mise se tyto nijak nemění, prostě to, co je na počátku popsáno v celkem podrobném briefingu, je nutno splnit. V zásadě se jedná o dosažení nějakých prostor či otevření daných dveří apod. V tomto ohledu určitě žádné inovace nečekejte. Na splnění úrovně je vždy stanoven daný časový limit, který nepřekročí půhodinovou mez, což však vždy bohatě stačí. Obtížných je spíše několik akčních pasáží, což je ale způsobeno především nekomfortním ovládáním.
Umělá inteligence by se dala, především pak u nepřátel, nazvat katastrofou. Tomu, co Apocalyptica předvádí, jsme již dávno odvykli. Protivníci tupě stojí na svých naskriptovaných stanovištích a aktivitu začnou vyvíjet až ve chvíli, kdy 
překročíte pevně danou mez, která je však určena velmi nešikovně a zřetelně. Obrovskou chybou je rovněž respawnovnování nepřátel, které je ve hrách obecně považováno za kontraproduktivní a zde navíc podtrženo naprostým diletanstvím při vývoji. Postavy padají odkudsi ze stropu či vzduchu a přitom jsou to pekelníci, kteří by se měli spíše hrabat ze země. Jejich druhů není příliš, ovšem toho si ve změti nejrůznějších problémů ani nevšimnete. Společníci jsou alespoň o řád chytřejší, avšak to se nedá brát za jakýkoliv kompliment. Pořád jsou blbí více než dost. Projevuje se to především zasekáváním se o nejrůznější předměty či stěny. Na druhou stranu alespoň mírně pomáhají v boji a se zavřenýma očima se v některých pasážích dají označit za užitečné.
Jak už jsme řekli, těžiště by mělo ležet v multiplayeru, a tak se k němu dají oprávněně vztahovat naděje na kvalitu, ty však zůstanou z větší části nenaplněny. Klasika jako deathmatch či CTF nezabaví, jelikož jsou k uzoufání nudné. Naštěstí je zde i úkolový mód, který situaci jakž takž zachraňuje, ale o kdovíjaké terno se nejedná. Zahrajeme si ho na mapách známých ze singlu a na druhé straně barikády se proti nám postaví satanovi pohůnci, kteří jsou, až na pěknější modely postav, shodní s těmi „hodnými“. Nabízí se i kooperativní hra, která tak chyběla v PCčkovém Halo a ani zde se nejedná o propadák. Spolupráce prostě přiláká nejvíce lidí. Avšak, nutně se musíme ptát: „nač to všechno“? Na 
Gamespy, přes který je hra exluzivně hratelná, jen zřídkakdy najdeme někoho ochotného zapojit se do hry. Jednoduše je zde takřka vždy prázdno.
Co se týče grafiky, nemusíme se nijak výrazně zlobit. Modely hlavních postav jsou pěkné, s těmi nepřátelskými je to už horší, ale stále se nejedná o žádnou katastrofu, tak jako v oblasti AI. Prostředí se dá, jak už jsme zmínili, označit za povedené, především pak nejrůznější neo-gotická architektura. Zkrátka bych to viděl na solidní nadprůměr. Ozvučení se rovněž nemá zač stydět, hudba je pak spíš neutrální.
Přes velké hanění na účet hry jí nemůžeme upřít jisté kvality, za jejichž přítomnosti se řadí k mírnému nadprůměru. Akce někoho může chytit a na chvíli zabavit, ale je zde mnoho lepších titulů. Co se týče příběhu, je lepší na něj nemyslet, což už se však nedá říci o hrozné AI, která už má na hru přímý dopad. Konami se tah s vydáním Apocalypticy příliš nepovedl, jelikož takhle nemůžeme říci, že všechny jejich letošní hry jsou hity. Takovým kouskům jako Metal Gear Solid 2, Silent Hill 3 či Pro Evo. Soccer se dnes recenzovaná hra kvalitou nemůže dostat ani po kotníky.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
