Jak asi dopadlo historicky první převedení artušovských legend na PC?
O tom se vám pokusím poreferovat prostřednictvím dvou recenzí na dvoudílnou adventuru od Crya nazvanou Arthurs Knights, řadící se do série Legend Collection. Dnes se zcela logicky podíváme na zoubek prvnímu dílu, jenž sice vyšel již v prosinci loňského roku, nicméně jeho klikatá cestička se České republice doposud vyhýbala širokým obloukem. Po celou tu dobu ale společnost Cenega pracovala na úplné lokalizaci tohoto projektu (tedy včetně českého dabingu) a pozitivní zpráva je, že českou verzi můžete očekávat v obchodech každým dnem.
O sérii Legend Collection už určitě většina z vás alespoň slyšela. V minulosti jste se mohli setkat s prozatím dvěma „Legend“ projekty - byla to poněkud akčněji laděná Time Machine, inspirovaná dílem spisovatele H.G.Wellse, a posléze již neakční záležitost Odyssey, vycházející z příběhů popisovaných v Homérově Odyseji. Obě hry běžely na novém enginu Cryogen, obě se ovládaly výhradně na klávesnici a obě, bohužel, obsahovaly znatelné nedostatky v hratelnosti. V Time Machine byly problémové právě ony akční sekvence, v Odyssey zase obtížné hledání interaktivních předmětů a příliš časté umírání. Co se týče Arthurs Knights, dle očekávání se od svých předchůdců příliš
neliší. Taktéž běží na (mírně vylepšeném) Cryogenu a taktéž se ovládá převážně na klávesnici. A co hratelnost?
Inspiraci pro svou novou hru hledali tvůrci ve známých artušovských legendách o Rytířích kulatého stolu. Vlastní příběh situovali do Anglie 5. století, do období přeplněném hrdiny, vílami, obry, draky a bohy. V těchto časech byla Británie plundrována nebezpečnými barbarskými nájezdníky, kteří bez slitování vypalovali vesnice a vraždili jejich obyvatele. Ochrana římských armád však nebyla dostatečná, a tak Britové v úzkosti zavrhovali římské zákony a právo a vraceli se k tradicím svých keltských předků. Postupem času se obyvatelstvo Británie rozdělilo na dva tábory – jedni uctívali nového křesťanského boha, zatímco druzí se obraceli k starodávným druidům a vílám. Tuto rozpolcenou situaci tvůrci chytře zachytili i ve hře. Do hlavní role obsadili rytíře Bradwena, nevlastního syna atrebatského krále Cadfanana, a hráčům dávají na výběr, zdali hodlají hrou projít jako keltský bojovník nebo křesťanský rytíř. Obě dvě cesty jsou pak v mnohém odlišné, o čemž si něco více povíme později.
Začátek hry a kostra celého děje jsou však pro obě postavy totožné. Bradwen se po těžkém boji se saskými dobyvateli vrací do království svého otce, které již po mnoho měsíců sužuje krutá a stále nekončící zima. Čekání na jaro je skličující a ze všech nejvíce postihlo právě
krále Cadfanana, jemuž kvůli tomu padá na hlavu příliš mnoho starostí. Jednoho dne krále přepadne zhoubná nemoc, kterou není schopen nikdo vyléčit, a tak je Bradwen vyslán svým nevlastním bratrem Morganorem pro zázračný lék. Nicméně když se s ním konečně vrátí, je již pozdě a místo otce nalezne na trůnu sedět Morganora. Nový král Atrebatu navíc pěstuje k Bradwenovi evidentní nenávist, stačil již vypudit jeho manželku i se synem a Bradwena vyhošťuje taktéž (něco jako současní britští celní úředníci). Ten se tedy vydává na dlouhou pouť za svojí milovanou ženou a dítětem, kteří zmizeli neznámo kam. Poměrně zajímavý příběh je během svého vývoje okořeněn o několik tragických emotivních scén, které obrátí Bradwenův život vzhůru nohama. Postupem času se jeho hlavním motivem stane pomsta směřovaná ke svému nevlastnímu bratrovi, jehož hodlá dostat před řádnou spravedlnost nového krále Británie, legendárního Artuše.
Bradwenovy kroky, nebo přesněji cval jeho silného hřebce, vás zavedou na řadu zajímavých míst, na nichž se seznámíte s mnoha legendárními postavami. Z atrebatského království zavítáte do bájného Avalonu, království bohyně Morgany a jejích víl, dále pak do Ardenského pralesa, Merlinova bydliště, a v neposlední řadě též na hrad Kamelot, kde potkáte nejen krále Artuše, ale třeba i rytíře Lancelota. To vše vám bude předkládáno ve velmi zdařilé grafice Cryogen enginu, jenž vám zprostředkuje pohled na hlavní postavičku procházející se uvnitř renderované bubliny (kamera je v jejím centru a otáčí se za
postavičkou).
Tím jsem se pozvolna dostal k interfacu a ovládání. To je v zásadě totožné s předchozími hrami ze série Legend Collection, až na jednu podstatnou výjimku. Zatímco se s Bradwenem pohybujete tradičně pomocí šipek na klávesnici, většinu ostatní práce zastanete pohybem a klikáním myši. Kdykoliv během hry stisknete pravé myšítko, vyjede ze spodní části obrazovky grafické menu s trojitým inventářem rozděleným na předměty, témata k rozhovorům a na hlavní lokality, mezi nimiž se vám občas naskytne možnost cestovat (např. již zmíněný Arden, Kamelot atd.). V podstatě se dá říci, že hra je založena převážně na rozhovorech, nicméně nevyhnete se ani občasným soubojům. Podnět k nim většinou vzejde právě z vypjatých dialogů, přičemž vždy budete mít možnost z boje ještě couvnout. V opačném případě se dostane ke slovu váš meč. Předchozím výrokem zklamané příznivce neakčních adventur ale mohu potěšit - souboje se odehrávají zcela automaticky a o vašem vítězství rozhoduje spíše teoretická znalost slabin protivníka nebo vlastnictví správné zbraně.
I přes jistá vylepšení si ale interface naneštěstí zachoval jednu obrovskou vadu – velmi obtížné rozpoznání interaktivních míst na herních lokacích. Pokud se ještě jedná o polygonové postavy či předměty, je vše v naprostém pořádku (protože ostré polygony jsou na rozmazaném pozadí dobře viditelné), nicméně budete velmi často nuceni použít předmět u
obyčejného stromu, kamenu nebo uprostřed planiny či květinového záhonku… čeká vás tedy nudné běhání po lokacích a hledání onoho správného místa pro použití klíčového předmětu. Ke všemu je ještě situace ztížena nutností být k danému objektu přesně natočen čelem! Kupříkladu pokud chcete otevřít obyčejné dveře a stojíte před nimi natočeni jen mírně do strany, jste bez šance. Konkrétně zrovna u dveří to může znamenat nemalý problém, protože mnohé z nich se během hry samovolně odemykají a zamykají a vy tak snadno můžete špatným postavením Bradwena dojít k mylnému závěru, že danými dveřmi prostě nelze projít.
Tyto problémy jsou ale jen malou částí z velké černé kaňky na hratelnosti. Ta je zakalena převážně nezáživností herních úkolů, které si bez rozpaků dovolím označit za nudné. Během pátrání po ztraceném synovi budete plnit spoustu zdánlivě nedůležitých úkolů, které většinou sestávají ze standardu „jdi za tamtím na druhé straně světa a přines mi od něj tamto“… a tak podobně. Tyto úkoly nejsou ani tak obtížné jako spíš zdlouhavé. Neexistuje zde totiž možnost rychlého přesunu pomocí mapy, takže přes ten širý kraj budete muset šlapat po svých. Tedy – někdy po svých, ale většinou na hřbetu svého osedlaného hřebce. Zpočátku se mi jízda na koni coby přesun mezi lokacemi velice zamlouvala a považoval jsem ji za opravdu dobrý nápad, nicméně po pár hodinách hraní jsem z tohoto nadšení velice rychle vystřízlivěl. Stereotypní jízdou na koni totiž strávíte zhruba třetinu hrací doby, což je
v přepočtu dobrých deset hodin ztraceného času. A to vás bude štvát. Velmi štvát. Pokaždé, když vás zase někdo pošle s nějakým předmětem na druhou stranu světa, řeknete si „šmarjapano, už zase?“, pravou ruku položíte na šipky na klávesnici, levou si podepřete nudou znavenou hlavu a několik minut budete s přivřenými víčky zírat na monitor s klusajícím koníkem. A až se v jednu krásnou chvíli dostaví zátuh, což v reálu znamená procválat s koníčkem všechny lokace, a to i několikrát za sebou, vsadím se, že v tento okamžik mnohým z vás dojde trpělivost…
A aby té zlosti nebylo málo, hra si sem tam podnikne bungee-jumping do Windows nebo jednoduše zamrzne. Nejčastěji se tak stává při několikátém načítání uložené pozice, nicméně i během samotného hraní se mi tato nepříjemnost několikrát přihodila. A třešnička na závěr – po každém takovémto pádu následuje nechvalně proslulá procedura – vložení prvního CD (ze tří) do mechaniky, aby se hra dala opětovně spustit. Tím jen chci naznačit, že budete nuceni neustále žonglovat s cédéčky, což nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším činnostem.
Souhrn všech těchto zásadních nedostatků se Cryo snaží zaclonit dobrou grafikou a obrovskou rozsáhlostí. Na rozsáhlosti má největší podíl možnost projít hru buďto jako křesťan, nebo Kelt. Budete se sice většinou pohybovat po identickém herním prostředí,
čekají na vás však zcela odlišné úkoly, částečně též NPC a inventářní předměty. V podstatě se dá říci, že se jedná o dvě samostatné a odlišné hry a dohrání každé z nich vám zabere v průměru patnáct až dvacet hodin. Otázkou ale zůstává, zdali se po nudném hraní za jednu postavu pustíte do neméně nudného hraní za postavu druhou. Já, jakožto recenzent, jsem hru poctivě prošel v kůži obou Bradwenů a přiznám se, že druhý průchod pro mě představoval doslova muka a již brzy po začátku jsem se nevýslovně těšil na závěrečnou animaci.
Apropó, když jsme u těch animací, ještě jsem se nezmínil o kvalitě technického zpracování. To lze považovat za velmi slušné, ostatně jak je u her od Crya zvykem. Do hry vás vpraví zajímavé několikaminutové intro… smutné ale je, že na další animovanou sekvenci si budete muset počkat až do samého závěru hry. Grafika běží buď v rozlišení 640x480, nebo v 800x600, což je dostačující. Samozřejmá je podpora 3D akcelerace, která je zde nejen kvůli 3D objektům, ale též šikovně rozmazává grafiku pozadí. Vylepšení Cryogenu je vidět především v množství různých polygonových zvířátek, které se pohybují po okolní krajině (hra se odehrává převážně v exteriérech). V lese každou chvíli natrefíte na medvěda, zajíce nebo vlka, ve vsi zase na krávy, koně či slepice. Pravdou je, že ostré polygonové objekty vypadají na neostrém pozadí trochu křiklavě, ale na druhou stranu takto většina důležitých předmětů vašemu oku neunikne. Jinak statické herní prostředí je vyrenderováno tradičně
kvalitně – většina krajiny je pokrytá sněhem, takže bílá barva je převládající. Jediným územím bez sněhu je Avalon, který považuji za vrchol umění francouzských grafiků.
Obdobnou chválu mohu pět i na množství zvukových efektů, o něco menší na dabing (v anglické verzi se o něj starají stejní lidé jako u předešlých projektů Legend Collection) a téměř žádnou na hudbu. Žádnou proto, že se ve hře téměř nevyskytuje. Zaslechnete ji až na výjimky pouze v menu… a přitom jako doplněk k oněm nudným jízdám na koni by seděla jako vyšitá.
Přistupme tedy k závěrečnému hodnocení. Asi každý recenzent se drží při hodnocení her svých vlastních zásad a nejinak jsem na tom pochopitelně i já. Hratelnost je sice vždy ze všeho nejdůležitější, ale jisté ohledy je nutno klást i na technické zpracování a především na rozsáhlost. A to je taky důvod, proč ode mne Arthurs Knights dostávají nadprůměrnou pětašedesátku. Onu pohlednou grafiku a obrovskou rozsáhlost prostě nelze přehlédnout a je tvůrcům ke cti, že zapracovali alespoň na tomhle. Nicméně řídíte-li se při nákupu her pouze a jedině jejich hratelností a zábavností (což je vcelku pochopitelné), snižte si hodnocení o dobrých deset až patnáct procent dolů, protože u téhle hry se příliš nepobavíte. Recenzi na druhý díl vám přineseme během několika málo dnů.
| Arthur’s Knights: Origins of Excalibur | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
