Když v roce 2007 vyšel první Assassin’s Creed zasazený do období křížových výprav, bylo téměř nemožné ho přehlédnout. Už ve svém prvním traileru dokázala hra nadchnout mimořádně přitažlivou tematikou i lákavým zpracováním. Byla to trefa do černého. Mnozí diváci měli v živé paměti snímek Království nebeské, tedy přesněji řečeno jeho mnohonásobně kvalitnější rozšířenou verzi.
Hlavní hrdina prvního Assassin’s Creed se jmenoval Altair Ibn-La'Ahad
A stejně jako v případě výpravného filmu od Ridleyho Scotta bylo přijetí prvního Assassin’s Creed velice rozpačité. Úžas budila do očí bijící originalita, nádherné prostředí, magická atmosféra a šokující volnost pohybu. Na druhou stranu hra v některých ohledech nefungovala optimálně, její mechanismy byly nedomyšlené a trpěla všudypřítomným stereotypem a předvídatelností. Ironickou paralelu s Královstvím nebeským dokresluje i fakt, že rozšířené verze s podtitulem Director’s Cut se díky kritice dočkal i první Assassin’s Creed.
Reparát na dvojku
Ubisoft naštěstí umí rozpoznat potenciál a na premiérovou předváděčku druhého dílu z herní výstavy E3 2009 vzpomínám dodnes jako na jeden z nejsilnějších momentů v historii výstavy. Hra napravila všechny chyby svého předchůdce a nastartovala veleúspěšnou sérii, která je s námi dodnes.
Příčiny ohromné popularity značky lze hledat právě u druhého dílu, který můžeme s nadsázkou označit jako „Assassin’s Creed v kostce“. Ne nadarmo bývá totiž dvojka často označována jako nejlepší díl. Z dnešního pohledu ho lze kritizovat za spoustu věcí, ale fanoušci mají zafixováno naplnění potenciálu prvního dílu a s tím související pocit, že „takto je to správně.“
Ubisoft si uvědomil, že pokud hodlá oslovit široké publikum, nestačí udělat pouze kvalitní hru. Dvojka byla na rozdíl od jedničky méně frustrující a mnohem snazší. Měla spoustu „open-worldové vaty“, která v roce 2009 nebyla brána jako tak velké negativum. I díky tomu hra vydržela mnohem déle než její předchůdkyně.
Lákala však i na zajímavý příběh se sympatickým Eziem v hlavní roli, o něco lepší, z dnešního pohledu však stále vyloženě tragický soubojový systém, rozmanitější výzbroj a možnosti hráče i nápaditější mise. Její celkově zajímavější struktura úspěšně odbourávala mučivý stereotyp prvního dílu.
Legendárním se stal i soundtrack od Jespera Kyda, jehož hlavní melodie Ezio’s Family se v sérii několikrát vrátila (slyšíte jí i v Odyssey). Zůstala atmosféra, přitažlivé prostředí a cool faktor nenápadného zabijáka s kapucí a skrytou čepelí. Prostě to byl ten pravý Assassin’s Creed.
Assassin’s Creed: Unity se v některých ohledech inspirovala prvním dílem.
Recept na bankrot? Plížení
Na sérii je obdivuhodné několik věcí, především však způsob, jakým dokáže nalézat kompromisy. Již roky si například mnozí hráči stěžují na to, že plížení a nenápadnost ve hře nehrají většinou tak velkou roli jako v prvním díle. Má to svoji logiku. Hry z žánru „stealth“ jsou na tom, co se prodejů týče, velice bídně.
Tvůrci skvělého Hitmana málem zanikli, Thief je podle všeho mrtvý a ani skvělý Dishonored se příliš neprodával. Stejně na tom byl i zatím poslední Splinter Cell, o neslavném konci série Metal Gear Solid ani nemluvě. Je to smutné, ale je to tak. Ubisoft proto dělá nejspíše dobře, když to s důrazem na plížení moc nepřehání.
Výjimkou z tohoto pravidla byla Unity, která se jedničkou v mnohém inspirovala, a v Origins přišli tvůrci s vynikajícím kompromisem v podobě nastavitelné obtížnosti. Ani těžší varianta nebyla zpočátku příliš náročná, ale později přidaný stupeň Nightmare už dělal nenápadný postup takřka nutností. Jednalo se o skvělou novinku a volitelné stupně obtížnosti tak najdete i v aktuální Odyssey.
Třetí díl je s odstupem kritizován, na svou dobu ale šlo o viditelný pokrok s vynikajícím příběhem.
Za pokrok se platí
Pro úspěch série je důležité i to, že se dokáže vyvíjet, a to poměrně výrazně. Spousta lidí tak sice nadává na třetí díl a Unity, zapomíná však zároveň na to, jak velké posuny tyto hry v rámci série znamenaly. Po skromných italských městech a Konstantinopoli následovala ve trojce mnohem rozsáhlejší mapa americké divočiny, Bostonu a New Yorku, to vše se dvěma ročními obdobími a nevídaným zážitkem, jaký nabízely velkolepé lodními bitvy. Překopán byl celý systém animací i pohybu a snaha o zásadní posun byla na hře vidět na každém kroku.
V případě Unity platí něco podobného, bohužel přehnané ambice hry, šibeniční termín vydání, přechod na nový hardware a složitý vývoj udělaly své. Ačkoliv hra trpěla nedodělaností a bugy, ulice revoluční Paříže pro mě představují do dnešního dne to nejkrásnější virtuální město, které jsem ve hře doposud navštívil. Stojí také za zmínku, že od dob Unity se série vyhýbá multiplayeru jak čert kříži.
S ohledem na předchozí zkušenosti je proto dobrým znamením, že egyptský Origins se stal vůbec prvním přelomovým dílem v rámci série, se kterým se Ubisoftu podařilo beze zbytku uspět. Pravděpodobně to bude mít co dělat s tím, že si po předchozím Syndicatu dala série rok pauzu a vývojem byl pověřen talentovaný tým Ashrafa Ismaila zodpovědný za pirátskou Black Flag. Bude velmi zajímavé, jak s odstupem obstojí Origins v porovnání s Odyssey.
Assassin’s Creed: Origins byl víc než jen skvělým dílem úspěšné série.
Mainstream jinak
Je pravda, že Assassin’s Creed se v mnohém až nezdravě podobá ostatním hrám od Ubisoftu a viditelně se nebojí inspirovat ani u konkurence. Série si kritiku za mnohé věci jistě zaslouží, na druhou stranu dělá něco, na co si většina vývojářských týmů vůbec netroufne. Řeč je samozřejmě o jejím zasazení.
Her v otevřených světech jsou totiž mraky a drtivá většina z nich se odehrává v postapokalyptických světech, které tvůrcům poskytují ideální záminku pro vysvětlení jejich umělé prázdnoty a vylidněnosti. A když už zavítáme do nějakého reálného prostředí s lidmi žijícími vlastní životy, jde ve většině případů o jedno z amerických velkoměst moderní doby nebo krajinu z říše fantazie. Výjimek moc není (díky, Kingdom Come a Yakuzo).
Navzdory čím dál tím větší rozloze jsou herní světy v AC stále detailnější.
Přitom péče, jakou v Ubisoftu věnují věrnému zpracování herního světa, je čím dál tím více znát. Rozloha posledních dvou her není na úkor jednotlivých detailů a prostředí díky nim náležitě ožívá. Nikde to není patrnější než na výukovém módu Discovery Tour pro AC: Origins, který těmto malým detailům dopřává konečně pozornosti, kterou si zaslouží.
Co nás čeká v sérii dále? Jelikož si příští rok dává Assassin’s Creed pauzu, zdá se, že se můžeme těšit na další výraznější posun, pravděpodobně ještě zesílený novou generací hardwaru. Žádné prostředí není tvůrcům předhazováno zdaleka tak často jako feudální Japonsko, pro sérii by to však znamenalo přímý souboj s nádherně vypadajícím Ghost of Tsushima, který je připravovaný exkluzivně pro PlayStation 4.
Na druhou stranu se spekuluje také o remasteru nebo spíše remaku prvního dílu, který po vydání trojky jako jediný nebude na aktuálních konzolích dostupný. Remake ve stylu Origins a Odyssey se přímo nabízí. Jednička měla totiž kromě městských částí i otevřený svět, který však tehdy nedokázala zaplnit smyslupnými aktivitami. Dejme tomu, že by přepracovaná verze mohla využít zažité systémy obou předchozích dílů podobně jako AC: Rogue využila trojku a čtyřku. Co si myslíte vy?
