Jsou nabídky, které se prostě neodmítají, a možnost podívat se jako jedni z prvních na světě na oficiální předváděčku chystaného pokračování kultovní Baldur’s Gate je bez nejmenších pochyb jednou z nich.
Baldur’s Gate III nabízí filmovou kameru připomínající Dragon Age: Inquisition.
Belgické studio Larian si díky Divinity vydobylo u hráčů pověst srovnatelnou snad jen s polským CD Projektem, a tak je značka ve správných rukou. Prezentace se kvůli lepší dostupnosti pro novináře z celé Evropy nekonala v Belgii, ale v německém Norimberku, což pro mě znamenalo dvě čtyřhodinové cesty autobusem. To je ale asi tak to jediné, co mohu dnu strávenému ve společnosti šéfa studia Svena Vinckeho a jeho nejbližších spolupracovníků vytknout.
Nepřešlapovat na místě
Úspěch Larian Studios je důkazem toho, že herní průmysl je zdravý a čeká ho růžová budoucnost. Možná vás jejich dosavadní produkce neoslnila, ale jejich ryze prohráčský přístup musíte i tak obdivovat. Že je single player mrtvý? Že je potřeba na hrách vydělávat i po vydání, protože se jinak nezaplatí? Že je potřeba vyždímat nejmodernější hardware na maximum? Ale kdeže. Lariani naslouchají tomu, co hráči chtějí, a vyplácí se jim to. Po vydání famózního Divinity: Original Sin 2 (naše recenze) se studio rozrostlo a má už po světě pět poboček, zaměstnávajících stovky lidí. Přesto si uchovali nezávislost a na jejich filozofii se od skromných začátků nezměnilo vůbec nic.
Souboje jsou striktně tahové, střídají se celé strany, nikoli samostatní bojovníci.
Že jim lidé z Wizards of the Coast svěřili jednu z nejcennějších značek svého portfolia, není náhoda, ale výsledek dlouholeté práce. Sven Vincke se touhou navázat na kultovní RPG (naše dobová recenze) nijak netajil, ovšem jeho namlouvání bylo dlouhodobě odmítáno. Nakonec však přece jen dosáhl svého. Čistě teoreticky mohla značka skončit u pohrobků původních autorů z Black Isle Studios, tedy u Obsidianu nebo inXile, a nejspíš by to neskončilo průšvihem. Ambice Larianů jsou však daleko větší. Nechtějí udělat jen další porci toho samého pro pár nerdů zaseknutých v minulosti (ostatně pro ty jsou tu značky jako Pillars of Eternity, Torment nebo Tyranny), ale moderní RPG hodné jednadvacátého století, které cílí na co největší skupinu zákazníků. Nebáli se tak přijít se spoustou radikálních změn, i když jsou si vědomi, že konzervativní fanoušky nejspíš zklamou.
Baldur’s Age: Divinity
Předváděčka se uskutečnila v historické hospodě osvětlované stylově jen svíčkami a září monitorů. Z tohoto důvodu ve článku bohužel nenajdete žádnou pořádnou fotku – v takových podmínkách se s běžným vybavením prostě fotit nedá. Ne tedy, že by bylo co fotit – Lariani vsadili na minimalismus.
Dialogy jsou nesmírně bohaté a berou v potaz všechny statistiky postav.
Žádné sexy hostesky, žádné stoly prohýbající se pod nápory jídla, žádný extatický moderátor, který by se snažil vyvolat dojem, že jsme svědky druhého příchodu Krista. Naopak, celá akce měla na herní průmysl nezvykle domáckou atmosféru a na nějaké nedokonalosti se příliš nehledělo. Podle původních plánů jsme si hru měli vyzkoušet na vlastní ruce, ovšem Sven přiznal, že je v tuto chvíli ještě tak nedodělaná, že by to mohlo skončit průšvihem. Místo toho jsme tedy „jen“ sledovali, jak hraje pouze on, což mi po pravdě až tak nevadilo. Baldur’s Gate 3 toho nabízí tolik, že bych se při svém pečlivém stylu hraní nejspíš ještě teď plácal někde v první lokaci.
Ale dost bylo omáčky okolo, určitě vás již zajímá, jak výsledek mnohaleté práce dnes vypadá. Odpověď je celkem jednoduchá: jako virtuální adaptace papírového Dungeons & Dragons (D&D) v grafice Divinity: Original Sin a s rozpočtem Dragons Age: Inquisition. Na toto přirovnání jsem po pravdě docela hrdý, je mi však jasné, že vám ho budu muset trochu lépe vysvětlit.
V jádru jde o staré dobré Divinity, tedy hardcore RPG, které klade důraz na obrovskou svobodu při řešení herních překážek, napínavý, ovšem ne úplně vážně se beroucí příběh a náročné souboje. Ty jsou ryze tahové, bez možnosti „aktivní pauzy“. Na rozdíl od Divinity se soupeřící strany střídají celé, nikoliv po jednotlivých postavách, každá z nich má přitom během kola možnost jedné akce a pohybu. Souboje tedy vcelku rychle odsýpají, přitom mají dostatečnou taktickou hloubku.
Z Dragon Age si pak nová „Baldura“ bere vysoké produkční hodnoty. Lze ji nově ovládat i z pohledu třetí osoby, obsahuje spoustu filmových scén, a to i během těch nejméně významných rozhovorů. Ostatně důkazem toho, že Lariani mají spoustu peněz a nebojí se je použít, je monumentální intro, které připomíná zlaté časy Blizzardu.
Na první pohled hra vypadá jako Divinity: Original Sin 3, atmosféru původní Baldur’s Gate si však zachovává.
Tou hlavní přidanou hodnotou oproti všem dnešním RPG je však přísná svázanost s pravidly (D&D). To má za následek, že se veškeré herní mechaniky odvíjí od házení kostkou. Nejen tedy samotné souboje, ale i výsledky dialogů, reakce okolního prostředí, smlouvání v obchodech, prostě vše.
Na tom na první pohled není nic revolučního, většina podobných her s prvky náhody počítá. Jenže zatímco ty se snaží své mechaniky ukrýt někde hluboko ve svých vnitřnostech, Lariani vám je naopak neustále předvádějí. Podle původních návrhů prý měli autoři dokonce v plánu, že se při každém hodu z nebe snese ruka, která kostky vrhne do okolní krajiny, to se ale nakonec ukázalo jako rušivé.
Důsledek tohoto přístupu je jasný – hra se nestydí za to, že je „jen“ hrou. Nesnaží se vás pohltit tak, abyste zapomněli na okolí a přenesli se do světa za obrazovkou, což je už z principu u nemožné. Místo toho vyvolává dojem, jako byste hráli „Dračí doupě“ s dobrým pánem jeskyně.
Svoboda především
To bylo od začátku hlavním cílem tvůrců, a byť samozřejmě z podstaty média muselo dojít ke kompromisům a škrtání, s výsledkem mohou (a také jsou) spokojeni. I když se každý druhý titul dnes ohání absolutní svobodou, ve skutečnosti jde většinou jen o to, že vás vývojáři v otevřeném světě nechají umlátit počítačové paňáci čím chcete a v jakém pořadí chcete. Autoři Zaklínače šli sice o něco dál a nabídli svět, který dává hráčům možnost vybrat si to vlastní „menší zlo“ a nést za svá rozhodnutí následky, ve skutečnosti jde však opět jen o to, kterou z autory předpřipravených cest si zvolí.
Na začátku příběhu je svět Forgotten Realms napaden rasou Mind Flayerů.
Filozofie Baldur‘s Gate 3 je jiná a jediným limitem zde jsou pravidla D&D. Nejde tedy jen o to vybrat si, jestli problém budeme řešit po dobrém, nebo po zlém, plížením, či přemlouváním. Hlavní producent hry David Walgrave mi během půlhodinového rozhovoru několikrát zdůraznil, že hru od základu navrhují tak, abyste to byli přímo vy, kdo vymýšlí, jak danou situaci řešit.
Ano, některé způsoby řešení budou očividné, ale nic vám nebude bránit zkusit to po svém. Všechny prvky herního světa jsou provázané a přirozeně reagují na hráčovo chování. Cílem je vyvolat pocit, že je okolí připraveno na každou eventualitu, která může nastat. Technicky i designérsky muselo jít o neskutečné množství práce, na výsledku je to však vidět.
Jako příklad mohu uvést situaci při průzkumu staré krypty. Klasická situace: tajemný sarkofág, který po otevření spustí past a oživí kostlivce. Ti se však neteleportovali odnikud – jejich těla byla v místnosti poházená od začátku, a tak jim Sven jednoduše nejdřív sebral brnění a zbraně. Místo náročného souboje ho tak čekala jen rutinní vybíjená, byť někteří kostlivci přece jen zazlobili, když zaimprovizovali a po hrdinech házeli své boty.
Je to jen na vás
Podobných momentů byla celodenní prezentace plná a jejich popis by vydal na menší román. Jsou to situace vznikající nahodile a každý hráč se s nimi vypořádá po svém. Hra neobsahuje žádná nesmrtelná monstra ani žádné nepřekonatelné překážky. Pokud dokážete vymyslet nějaký originální postup, na který autoři nepomysleli, klidně se vám může hned na začátku povést zabít tu nejsilnější příšeru.
Ještě než se zeptáte tak ano, hra vyjde na Steamu i v Epic Store.
Důležitým prvkem je, že designéři vyloženě počítají s tím, že kostky jsou o náhodě, a mají vždy připraveno několik záchranných situací. Ano, když se budete například snažit vykecat ze souboje, může se to nepovést a dojde na násilí. Není to ale vyloženě špatná cesta, naopak vám tato situace později může otevřít nečekané možnosti.
V ukázce jsme například hráli za upíra, který se mohl pokusit během nočního odpočinku vysát svoji spolubojovnici. Když mu to vyšlo, získal na síle, ale jeho oběť byla v průběhu následujícího dne dezorientovaná, stěžovala si na bolesti a únavu, což ve zbytku party vyvolalo odpovídající reakce. Stejně tak se však mohl hod nepovést a pak nás čekalo náročné vysvětlování, které mohlo vyeskalovat až do situace, kdy vás všichni přátelé opustili. Anebo také mohla během kousnutí zemřít a ty desítky hodin práce, které si tato skvěle napsaná postava od autorů vysloužila, mohlo být spláchnuto do záchodu. Jestli vám větvení příběhu v Detroitu přišlo jako bohaté, u Baldur’s Gate 3 nejspíš nepřestanete kroutit hlavou.
A když už jsme u toho psaní, Baldur’s Gate 3 má zřejmě nejlepší dialogový systém, jaký jsem kdy v RPG viděl. Znáte takové ty chvíle, kdy vybíráte některou z možných odpovědí a nemůžete se rozhodnout, protože jedna je horší než druhá? Asi jako když vidíte v baru hezkou slečnu a museli byste vybírat mezi „Čau šťávo, kam tečeš?“ a „Bolelo to, když jsi spadla z nebe?“ Tak tomuhle se Lariani elegantně vyhnuli tím, že místo přímé věty dávají na výběr jen zamýšlený pocit a samotnou repliku nenapíšou. Něco podobného fungovalo už v Divinity: Original Sin 2, zde je to však ještě lépe dotažené. Chcete vtipkovat, nebo vyděsit? Fajn… místo toho, aby vám někdo vkládal do úst něco, co byste nikdy neřekli, se prostě hodí kostkami vůči odpovídajícím statistikám a voilá. I když to tedy nevyjde, nemusíte si připadat trapně.
Během ukázky jsem viděl mnoho rozličných prostředí, jako jsou husté lesy, tábor orků, podzemní krypty nebo idylickou vesničku. Neviděl jsem však žádné veliké město srovnatelné s Baldur’s Gate z prvního či Athkatlou z druhého dílu. David mi potvrdil, že s městy samozřejmě počítají, ovšem vzhledem k tomu, že ve hře nechtějí mít žádnou budovu, do které by nešlo nějakým způsobem vstoupit, nemají tuto oblast ještě zcela hotovou.
Pokud by vás zajímalo něco k příběhu, který se odehrává zhruba sto let po událostech druhého dílu, tak vás musím zklamat. Když jsem někdy u pátého piva s hlavním scenáristou řešil, jak moc dobrý nápad z mého pohledu je vystavět zápletku na odpudivých Mind Flayerech, jen se zasmál, že o zápletce nevím vůbec nic, protože jsem viděl jen mizivou část hry. Kam se tedy úvodní premisa hrdiny sžíraného mozkovým parazitem vyvine, netuším.
Už aby to bylo
Měl jsem možnost pohybovat se celý den mezi lidmi, kteří milují svoji práci a dělají naprosté maximum, aby byli fanoušci s výsledkem spokojení.
Třeba se někdy během vývojového procesu něco šeredně pokazí a výsledek bude stát za starou belu, rozhodně to ale nebude proto, že by snad někdo odbyl svoji práci.
Stejně jako ve svých předchozích hrách půjdou Lariani nejprve do předběžného přístupu, a to již letos. Pro ty, kdo jsou na tom stejně jako já a chtějí kompletní zážitek bez kompromisů, se pak počítá s vydáním v příštím roce. Anebo také ne – můžete si být jistí, že autoři hry nic neuspěchají a vydají hru teprve až s ní budou stoprocentně spokojeni. Jsou si totiž dobře vědomi, že mají v rukou opravdový poklad.
